Klárčin blog

Je jedna hodina po obědě a Klárka s Kájou spí. Zamykám dům a doufám, že budou spát aspoň tu hodinku, kterou tak potřebuju. 

Jdu se přezout do holinek do garáže, ve sklepě beru rýč a lopatu. Přenáším včera postavenou lavičku, je pěkně těžká. A dva smrčky sivé. 

Vím, kde je tvé místo. Vím kam.

Mezi třešní, která má už spoustu let a plodí sladké tmavě rudé třešně. Pamatuješ vloni, kolik jich bylo? Tomu roku jsme říkali … rok třešní … nosil jsi mi jich domů plné hrstě … každý večer na obhlídce jsi tam postál a trhal a díval se … 

Mezi třešní a mlaďounkou višní, která vloni dala dva kousky a letos asi sedm. Říkal jsi, že příští rok už bude možná první miska… višně jsi měl rád ještě víc než třešně … v každém balíčku od tvé maminky pro děti nechyběla nikdy sklenička domácí višňové marmelády pro tebe …

Vykopala jsem tři jámy.

Zasadila stromky.

Pak jsem šla domů pro tebe.

Omlouvám se miláčku, že jsem tě s urnou zabalila do alobalu. Ale pamatuju si, že jsi říkal, že je to děsnej prevít, kterej se v přírodě jen tak nerozloží. A co já vím… jestli třeba někdy nezměníš místo … třeba se děti rozhodnou, že dům prodají a nás dva uloží někde jinde. Tak aby to šlo… víš … 

U kopání místa pro tebe jsem brečela. U ukládání jsem brečela ještě víc a hlavou mi letělo, že tohle by mě nikdy, ani ve snu nenapadlo … že budu ve svých šestatřiceti letech pohřbívat svého milovaného muže na naší zahradě …

Na jaře to tu budeš mít hezčí, slibuju. Zasadím ti tu spoustu kytiček a budu k tobě chodít pít kafe a povídat. Zítra se tu s tebou rozloučí i děti … promiň, dneska na to nemám … ale večer přijdu a zapálím ti svíčku … a od zítra budou i ti naši špunti vědět, kde tě najdou, kam můžou přijít se svým trápením … anebo třeba za rok Davídek se svou první jedničkou …

A ještě ti opravím tu skalku, já musela dneska spěchat. Neboj … budeš to mít krásný … je prosinec, zima … teď tu moc parády neudělám. Na jaře zasadím růže, každý měsíc ti tu bude něco kvést … a ten výhled z lavičky víš … když budu u tebe, uvidím na děti na pískovišti, uvidím prakticky na celou zahradu a i na louku s ovečkama a budu ti povídat, jestli ořešák nespálil mráz … kolik se urodilo višní … já to tu neopustím. My tu zůstaneme. 

Tady jsme doma. S tebou …

Klárka: Mamíííí, Kája je už velkej kluk, už umí žíct KOMÍN!!!!!

Kája: Etě Káku bumbu maminko   -  a natahuje druhou ruku pro lahvičku Klárce. Nikdy nezapomene vzít cokoliv i pro ségru …

Dopoledne. Davídek ve školce, Zuzi ve škole. Nemám čas být smutná. Roztopit kamna, poklidit, dát svačinku. Pračka pere, Káčka si hrajou s kostkama.

Voláme babičce, Kája posílá pusinky, omatlává pusou od čokoládového mikuláše mobil. A nezavře pusu, už mluví skoro všechno …

Nechají mi i chvíli u počítače pracovat, zařizování, přehlašování, žádosti … skončí to někdy?

Vzpomenu si, že pro Davídka jsem ještě neobjednala ty tvarovací balonky, co si tak moc přeje pod stromeček, aby mohl kouzlit jako klauni … blahořečím internetu, kdybych měla jezdit nakupovat, tak prostě Vánoce asi nebudou.  Hotovo.

Oběd, za chvíli půjdou spinkat. A já skočím na zahradu a pokusím se umístit lavičku, najít místo pro Mildu a když vykopu jednu jámu pro smrk sivý, budu dobrá … až přijde Zuzi ze školy, tak musím vykopat druhou a zasadit. Mají přijít mrazy, snad to stromečky ustojí …

Den uteče asi rychle, je tu moc práce.

Za deset dní bude slunovrat – tolik jsme se s Mildou na ten den těšili. Budu se těšit i za něj. Na prodlužující den … na návrat sluníčka, na jaro … ta zima mě ničí … den končí v půl pátý, nedá se jít nic dělat ven, u oveček už to vypadá zoufale, o víkendu si musím hodit brigádu, podestýlka … vysypat cestičky pískem … poklidit tak nějak všude … kéž by aspoň na chvíli zasvítilo …

Snad se slunovratem bude líp …