Klárčin blog

Asi nejvíc je momentálně tenhle blog o pocitech.

Jenže žít se taky musí. A pracovat tuplem.

Hlavně když doma nemáme jenom čtyři děti, ale venku pobíhá taky nějaký to zvířectvo, co potřebuje své.

Události minulých dní způsobily, že co se týká potřeb těch venku, omezily se jen na výkrm a teplo. Na víc nebyla síla, energie, myšlenky.

Po třech týdnech od posledního pořádného úklidu u oveček jsem si musela prostě vzít holiny, vidle, kolečko a pár hodin času. Davídek byl celou sobotu s kamarádkou a Péťou na vánoční akci, Zuzi doma hlídala Káčka. Bez ní bych na rovinu ovce prostě rovnou prodala. 

Milda nikdy neměl rád, když to u nás vypadalo jako „na vesnici“ – jako na takové té typické vesnici. Nesnášel haldy čehokoliv po zahradě, tisíc kůlen a přístavků, staré věci, které se ještě budou někdy hodit, ale nikdo na ně roky nesáhl. Náš dům je obouchaný na omítku už pět let, sklepy v zoufalém stavu a je tu práce jak na kostele. Ale co se týká zahrady, je tu strašně moc práce uděláno, zbouraná stará zděná stodola a pohřbená do zídky, tašky z ní využité na dřevníku, jakž takž ručně srovnaná louka, a bohužel čerstvě vykopané jezírko, které mělo být přírodním koupalištěm – ale které musíme zase zasypat, když jsem sama, vodu tu nechci.

A od minulého jara, co máme tři ohrady pro ovečky, tak nikdy nebyl nepořádek ani tam. Každý den jsme po nakrmení a vodě (v létě teda jen vodě) poklízeli to, co z oveček vypadává druhou stranou a odnášeli na hnůj, aby se v tom neváleli, Milda vysypával pískem rozdupané cestičky, aby se bahno nerozneslo všude a zase, aby neměli špinavý kožíšek, když se „holky“ rozhodnou se elegantně složit a přežvykovat.  A teď v zimě o víkendu trávil jedno dopoledne v ohradě, aby vykydal, odvozil, připravil čerstvou slámu – a tam kde ovce mají seno a trousí, aby se to nehromadilo, protože ovce mají milou vlastnost, že když žerou, tak i … a ono se to pak krásně zapaří  a taková pěkná močůvka se tvoří přímo na místě.

Tři týdny. Bylo to sakra znát. Strašný. Jenže když budu jen koukat, tak to nezmizí. Když jsem se asi po hodině práce dostala k tomu odkrýt nános u salaše, kde žerou seno, málem mi kleplo. Pod několika vrstavama sena to čoudilo!!! A níž dokonce byla sežehnutá jedna vrstva – prostě chemie už začala svou práci, vlhko, mokro  a horko … možná zbývalo pár hodin, možná den a klidně mohlo hořet. Přímo u nově postavené salaše.

No dala jsem si. Patnáct koleček dnes a zítra musím také. Nebezpečí je už zažehnáno, ale já jsem už nemohla. Když se mi to poslední málem vyklopilo, tak jsem už brečela. Jenže nějak nemám tu „květinku“ na koho zkoušet, dívala jsem se k lavičce u třešní a mísil se údiv, bolest a vztek, že tu prostě jsem i na tuhle hnusnou práci sama (Zuzi, promiň, vím že děláš strašně moc, hlídáš děti, nosíš vodu … ale obě víme, že s … pracovat nebudeš, ono stačí, když máš přebalit Káju a já doma nejsem ;) ).  

Naštěstí jsem se nelitovala dlouho a když mi pak Zuzi odpoledne pochválila, že to tam hrozně prokouklo, tak jsem vrněla jak kotě. A řeknu vám, kam se hrabe posilovna. Cítím snad všechny svaly v těle a už vím, proč měl Milda tak pevný stisk … Jediné, co musím vypilovat, jsou sobotní obědy. Musím si ho připravit už v pátek, musím mít systém, sobota dopoledne prostě bude patřit ovcím. Už to nemůžu nechat tři týdny. Ta práce kolem bohužel neuteče. A já až dnes vidím, kolik toho Milda kolem domu dělal … Když jel s kolečkem písku, tak vypadal, jakoby nic … já teda chválila, to jooo, a vařila a pekla a když přišel domů, bylo tu teplo a dobře a vonělo to tu… měli jsme to tak … hezký …

No a závěr? Ani nevím. Možná že dělání, dělání … všechny chmury zahání … ne teda všechny, ale nakonec mi bylo dobře na těle i duši, dobře, že i ovečky zvládneme byť si trošku musíme přeorganizovat život a že v sobotu nebudu za kuchařku a hospodyňku.

Když teda bude Zuzi doma, že jo … to je taky jedna z podstatných podmínek. Je mi jasné,  že s prckama za zády bych to dělala i celou neděli. Navíc – má to i něco do sebe, být jen sama se sebou a makat rukama. A nohama. A zádama. 

Celý rok a půl, co tenhle blog existuje, se děsím toho, že mi předčasně odejde Klárka.

V pozadí snad všech textů, snad všeho konání byl nesmírný strach o ní, o to jak zvládneme nemoc, jestli se podaří svalovou atrofii aspoň na chvíli zastavit … celý rok a půl se bojím, tolik bojím, že jednou o ni můžeme přijít.

I díky té nemoci jsme zpomalili, každý den si užívali jako to šlo nejlíp a díky Klárce změnil manžel práci, aby byl každý den dřív doma a s námi, s dětmi. Když byly děti nemocné a v nemocnici, byl to on, kdo tam s nimi byl (a já byla s těmi mladšími doma).

Celý rok a půl se bojím, že přijdu někdy v budoucnosti, o naše dítě. Ten strach se nedá někam odložit, prostě je vevnitř, v pozadí srdce i mozku, je jedno, kolik je doma kompenzačních pomůcek, je jedno jaké prognozy se člověk dozvídá a kolik naděje dostává … prostě u téhle nemoci ten strach prostě je.

Už se jí nebojím. Protože zrovna ve chvíli, kdy jsme našli paní docentku Havlovou, se kterou jsem moc spokojená a které věřím (a děkuji jí i za podporu poté, co se dozvěděla o tom, co se stalo Mildovi…), protože zrovna ve chvíli, kdy doma máme parapodium, které ještě není ani schválené pojišťovnou, ale firma Thuasne je tak hodná, že nám ho tu už nechala … právě v té chvíli, kdy psychicky jsem na tom byla za ten rok a půl nejlíp, co se týká boje s tou zákeřnou Klárčinou nemocí … se osud rozhodl a vzal nám toho, o koho jsem se nebála. 

Neříkám, že jsem ho nevyprovázela ke dveřím se strachem, aby dojel (když jsem byla náhodou vzhůru), že jsem si neoddechla při jeho sms nebo vzkazu na ICQ … takové ty běžné obavy máme asi každá manželka nebo přítelkyně. Ale to děsivé svíravé, co jsem celý rok a půl cítila u Klárky, jsem prostě u nikoho dalšího z rodiny necítila.

Kdybych se teď po tom podrazu Osudu měla bát o všechny ostatní tak strašně, jako o Klárku, asi bych zešílela.  

Možná je to obrana organismu nebo psychiky, ale já se nebojím už ani o Klárku. 

Ten týden co byla sama v nemocnici, dokázala, že je strašně silná ženská. Že jí jsou tři roky, váží třináct kilo, ručičky má slabé a nožičky jí vůbec neslouží, ale v sobě, v sobě je to nejsilnější a nejstatečnější holčička co znám.

Budu jí víc věřit. To mi chtěl Osud říct? Nevím. Ale už nebudu tak často brečet do tmy, nebyl snad den, abych si neutírala slzy pro nejistou budoucnost. Na to jsou slzy zbytečné. 

A jestli někdy … jestli někdy se má stát to, čeho jsem se bála rok a půl … tak mám jednu jistotu. Nebude tam sama. Nikdy tam nebude sama. Táta šel první. A není vůbec jisté, kdo z nás bude ten další. Komu podá ruku, až se dveře otevřou … Už nebudu předjímat, nebudu se trápit.

Už se jí nebojím. Už se smrti nebojím.