Klárčin blog

Růžky a vidle si půjčila od kamaráda Péti a pak tu jezdila po bytě jako čeddt ;) Nebo spíš čeddtice (kdy tam zazní to er? Kájík už ho skoro říká, Klárka si prostě dává načas;) )

Bohužel se dneska zase vrátil kašel. Nechápu, nevím proč, ven nechodíme, kluci jsou zdraví a Zuzi taky, ale prostě to tak je. Takže zase nastoupila opatření (častější inhalace, masáže, koupání v thymiánu, mazání … bylinkový čaj od Markéty, který přišel v týdnu …) a budeme doufat, že to Klárka ustojí bez rozjetí a bez atb … Večer jsme jí teda hodně oblíkli a byli chviličku na té zahradě, ale to příčina nebyla … a trvalo to chvíli.  

No tak uvidíme. Davídek v pondělí nejde do školky, dlouhodobě jsem ho nahlásila od úterý do pátku, tak třeba se nám podaří bacila z ní nějak vytřepat… teplotu nemá … zatím … Pitomý je, že když marodí jeden, jsou zavření všichni. Sebe už ani nepočítám, ale kluků je mi v tomhle případě líto, ale co se dá … tak to prostě bývá, když je malých dětí po sobě víc. 

… vaše komentáře mi pomáhají, ale zároveň … prostě nejsem statečná, nejsem skvělá, nejsem nic z těch superlativ, které tu na mou hlavu padají.

Já se jen snažím žít. Dál. Je to strašně těžký, ale kvůli dětem a zvířatům, možná i maličko kvůli sobě (a taky Mildovi), to nemůžu zabalit a třeba začít pít nebo se nějak jinak dostat do stavu nevědění. A věřte mi, že kdybych byla sama, už něco vymyslím, jak aspoň na chvíli zapomenout.  

Nevěřte tomu, že vy byste to nezvládli. Museli byste. Moc si přeju, aby o muže (o ženu), o svou lásku, nepřišel nikdo z vás, určitě ne brzy … když přijde čas, tak to bolí také, nedá se to srovnávat … ale když je tak brzy, jako bylo u nás, jako bylo u Lucky, jako bylo u některých z vás, kdo mi sem píšete svou smutnou zkušenost se smrtí partnera …  tak to je prostě strašně nefér a jak mi nedávno trefně napsal jeden tatínek s dětma bez maminky do mejlu … byla nám ukradená přítomnost i budoucnost … 

Vůbec tu nejde o statečnost a o to, že jsem dobrá, že jsem uklidila u ovcí, že vařím večeře a že v nějakém režimu funguju dál. Je to nutnost. Málokdo z vás, už jen podle komentářů, které jsou citlivé a milé (a inteligentní), by to zabalil.  

Víte, nedávno (cca půl roku zpátky) se jeden člověk z rodiny o tomhle blogu zmínil, že je to snůška strašných debilit. Už se s ním nestýkám a doufám, že už ho neuvidím, byť to byl hodně blízký člověk v rovině genů mého muže. To je zase druhý extrém.  Ten by hanil jakékoliv mé slovo, jakýkoliv můj čin a že i v době pohřbu jsem si s ním užila dost – ventilovat veřejně jsem to nechtěla, ale moji blízcí vědí. To je prostě zase druhá strana. 

Nejsem ani skvělá, ani úžasná, ale pevně věřím, že tenhle blog není snůškou debilit ani náhodou. 

Jsem prostě obyčejná holka, fakt holka, cítím se tak, nejsem ještě stará přece. Jsem strašně smutná holka, máma čtyř dětí, která přišla o svou lásku. A která nevěří v Boha, ale přitom si nemůže připustit, že by ještě někdy … svou druhou půlku, své druhé já, nespatřila … neptejte se mě kde, když v nebe ani peklo nevěřím …

Kdyby mě opustil pro jinou … kdyby cokoliv jiného … tak budu plakat a budu zoufalá a budu třeba doufat, že se vrátí … anebo se urazím a půjdu dál … jenže já nemám už ani tu naději, nemám nic …  

A co mi přijde hrozný, že ani naše děti už nemají nic. Nemají tátu. Hloupá chvíle, nepozornost, strašná chyba jednoho člověka nám vzala budoucnost … vzala nám co jsme budovali, naše sny, naše plány, i naše TEĎ …

Dneska jsme děti vzali na zahradu … k rozsvícené svíčce … k místu, kde leží jejich tatínek. 

Nebudu se rozepisovat, ono ani není moc o čem. Nechápou to, Davídek se mírně zlobil … Klárka chtěla za ovečkama a Kája zkoumal sníh … Já brečela a Zuzka nevěděla, jak se má tvářit  … myslím, že s Davídkem tam budem na jaře sázet a třeba časem se zeptá, na něco …

Tenhle článek je zmatenej jako já. Prostě jak mi myšlenky letí… 

Je mi moc smutno …