Klárčin blog

Vždycky maloval rád. Ale nikdy ne od rána do večera. Teď maluje pořád. Pořád … pořád …

Možná potřebuje vymalovat smutek … nevím …

Jen doufám, že ví, že tu jsem i já. Že kdykoliv může … přijít … přitulit se … mluvit … nebo nic neříkat … doufám, že to ví … 

Zítra ráno to budou tři týdny.

Někdy mi přijde, že to nemůžou být JEN tři týdny. Cítím se prázdná, tak strašně moc prázdná už neskutečně dlouho … kus mě je pryč … tak dlouho … 

Někdy mi přijde, že tu „dobrou noc“ jsem slyšela snad včera … poslední slova od tebe … poslední pohled, poslední unavený úsměv … 

Ani jeden z nás dvou netušil, že už NIKDY …

Kdykoliv jdu na zahradu, dát psům jídlo, ovcím vodu …  první moje kroky vedou rovnou ZA TEBOU … někdy je čas a chvilku ti povídám, někdy řeknu jen ahoj … Když se vracím, musím zase zpátky, abych se rozloučila. Mluvím s tebou ale i doma, ráno, večer, v noci … strašně mi chybíš …

Netuším, jak se s takovou bolestí dá žít. Přežívám s ní skoro tři týdny a pořád odmítám pochopit, že už nikdy 

… že už nikdy neucítím tvou vůni, když ses oholil a v tu ránu jsi vypadal o pár let mladší … jako ten kluk, co jsem ho poznala před devíti lety na inzerát na Seznamce …

… že už nikdy neuslyším bečet ovce a vzápětí skůtr a nevykloním se natěšená z okna a nedáš mi pusu …

… že už nikdy naše děti nebudou nadšeně volat "táta, táta !!! ", když otevřeš dveře …

… že už nikdy ti neupeču jablečný koláč, nebo třeba žebírka s brusinkama …

… a už nikdy tě neuvidím sedět u kamen a dívat se do plamenů …

 ............­.............­.............­............

Tohle se prostě nemělo stát … nemělo … copak jsme toho od života chtěli tolik??? Když jsem vyklízela tvou komodu, měl jsi jen pár triček a mikiny ještě z doby přede mnou … Dva páry bot i tenisek. Nic jsi nepotřeboval. Jen hory knížek tu zůstaly … snad si je jednou budou děti číst … třeba jen proto, aby věděly, co měl rád jejich táta, co ho zajímalo, jaký byl …

Každý večer jsi seděl u kamen, četl si nebo jsme si povídali. Na televizi jsem tě musela hodně ukecávat, občas ses se mnou podíval, ale to už muselo být. Nehrál jsi žádné hry na počítači, nechodil jsi nikam pryč … kromě práce…

A z té ses nám prostě nevrátil …

Nepotřebovala jsem jezdit nikam na dovolenou, nikdo z nás. Byli jsme šťastní tady. Doma. Ty jsi se staral o rodinu, o dům, o zvířata – a já zase o nás, o děti, aby bylo doma hezky, bylo co jíst a milo … snad jsem to miláčku dělala dobře …  

Od života jsme chtěli jen málo … být spolu … to přece není sakra žádný nadstandartní přání ne?

Nebo je? …