Klárčin blog

Snad …

Mám kolem sebe tolik hodných lidí, kamarádů …

A shodou náhod jsem dneska zařídila i nějaké resty, který se s naším domem táhnou i dva roky, třeba to okno u dětí v ložnici. Ještě ho stihne firma, která nám ho montovala, opravit v záruce, bezva:)

A taky jsem dneska nasypala do kamen Kominíčka, takový přípravek na vyčištění sazí – matně jsem si vzpomněla, že o tom Milda mluvil, že by bylo rádoby a záhodno a že to v nejbližší době udělá … Kdykoliv udělám nějakou práci, která nebyla dřív moje … tak mě to nabíjí, pomáhá … 

Kamarád přijede příští středu a opraví, svaří vrata která vedou k ovcím. A natáhne pořádnou plachtu přes salaš, protože tašky budou asi až v únoru. Ten igelit, co je tam teď, by nevydržel první pořádný sníh. Zkontroloval mi auto (na to mě upozornila zase jiná kamarádka, co chladič v mrazech – no vím já??? Fridex – to je nějaký jméno pro kluka? ;) ))

Pak máme souseda, bydlí kousek od nás … žena od něj odešla, byl na čtyři děti sám, teď má novou ženu a s ní dvojčátka. Kdysi nám kopal u domu základy na zídku. Tak jsem se s ním domluvila, že mi přijde srovnat to přírodní jezírko, které Milda nedobudoval. Nechci žádnou vodu na zahradě. Když jsem sama, tak ne. Kvůli dětem. Připravila jsem mu židličku po Kájovi (a po Klárce a Dádovi, už toho pamatuje hodně) a pár věcí po Kájovi a tašku vyřazených hraček. Mají už po nás postýlku a různé věci, je vždycky moc rád … 

A mohla bych psát a pokračovat a psát a děkovat … a budu to dělat … protože jsem nikdy netušila, kolik lidí, kteří chtějí a pomáhají, kolem sebe mám … 

Mám i vás … a děkuju … za všechno. Opravdu. 

Tak jsem tu s raportem, jak děti.

Davídkovi je už líp, ale do školky už asi nepůjde, možná v pátek. To mají vánoční besídku v našem domově důchodců a prý by významně chyběl (má docela paměť a hraje v nějakých scénkách). Tak uvidíme. 

Klárka ráno pokašlává, po obědě jí to přechází a je v pohodě do dalšího rána. Teplotu nemá. Tak nevím. Asi dozvuky léčby.

Kája nudlí, ale jinak je v pohodě, ten kluk má tuhej kořínek:) A furt mluví a už to má i smysl, je úžasnej.

Zuzka chodí do školy a do tanečních a učí se a tak (dohání tu dlouhou dobu co ve škole chyběla) … a je zdravá, hurá :)

Té strašné zdi za Klárkou si nevšímejte, to Zuzi očistila svou hřívou, je to její oblíbené místo, když sedí s noťasem po koupání (u mě v posteli !!!;) ) Chtěla bych to přemalovat nebo dát tapetu, ale zatím chybí energie, tak snad třeba … na jaře?    

Pořád o tom přemýšlím.

Takové ty citáty, že na každém konci je krásné, že něco nového začíná.

Že i to nejhorší co nás potká, má  někde ukrytý smysl.

Před třemi týdny mi to přišlo jako výsměch.

Před týdnem jsem o tom nechtěla vůbec slyšet.

Dneska doufám. 

Že třeba opravdu.

Protože ať se stalo cokoliv, my tu zůstali. Já a děti. Náš domov. Musíme najít znovu důvody, proč jít dál.

Musíme se na něco těšit, z něčeho radovat.

Něco musí přijít.

Vím, že ty společné roky s mým mužem, s tátou našich dětí, nám nikdo nemůže vzít. Nikdo je nemůže pošpinit i kdyby tisíckrát chtěl. Nikdo nemůže popřít, že to byly krásný roky a že měly smysl … jen budoucnost nám byla příliš brzy ukradená. 

Jenže když nad tím budu hloubat a dokola se trápit, zůstaneme stát na místě.  

V hloubce, ve které jsme. Jakoby v oceánu smutku, slz a pocitu marnosti … a křivdy … A to nemůžu dopustit …

Už asi nejsme na samém dně, to cítím… ale pořád je tu hrozná zima.

Já chci zase cítit teplo. Chci slunce. Chci žít. 

Chci to teplo pro sebe, chci ho pro děti, chci aby Milda viděl, aby věděl … že to dokážeme. Odrazit se a plavat.  

Jednou snad budem nad hladinou.