Klárčin blog

Když jsem se vrátila z nákupu proviantu (v lednici už bylo podezřele moc místa a spíž praskala pod sladkostma od Mikulášů – ale nic obyčejného nesladkého k jídlu už nenabízela), někdo zaťukal.

A přinesl balík. Obr balík. Plný různých věcí z Eurony:)

Jenže nikde NIC – adresa … dopis … a já  nevím, komu poděkovat!!!

A moc bych chtěla … tak se prosím přiznejte, ju? ;)

.............­.............­....

Balíčků chodí tolik … já se moc omlouvám, že nestíhám fotit a děkovat tady na blogu adresně, ale nikdo se nemusíte bát, mám maličké překvapení pro každého z vás, takové malé osobní poděkování … snad to do Vánoc stihnu poslat … do Nového roku určitě!!!

Jen u toho balíčku s Euronou prostě nevím … komu … 

Děkuju moc vám všem … za děti, za sebe …  dnes mi taky od holčin z diskuze Fly Lady (na Dámě) přišla nádherná andělská křídla … a stavila se tu Soňa (Schnytlik) s miminkem (ale kvůli dětem, aby na něj něco neprskli, jsme si povídali jen chvíli u auta) a prckům i Zuzce přivezla balíčky dobrot – po svačině to tu mlaskalo !!!:)) A … zítra přijede Peg, strašně se na ní těším … a bude tu i spát, heč :) 

A … prostě … je vás tolik, kdo na nás myslí a chce nám udělat radost. Vůbec bych to nečekala. O pomoci finanční ani nemluvím, tam prostě jen zírám … a moc si toho vážím !!!:)

Taky vám ale chci něco říct – už pracuju!!! Teda jsem zatím v záběhu, prosinec je taková zkušebka ;), ale od ledna to bude naostro :) Někdo už ví, ale prásknu se až to bude jisté a jasné :)

Děkuju i za tu práci. Ty víš … Děkuju i za nabídky další, co mi chodí v emailech, až se usadí tohle, tak uvidím, jestli bych stíhala ještě něco k tomu. Protože jak říkal Milda, radši jednu věc a pořádně než tisíc a blbě, že jo:) 

Mám vás ráda … nemít vaši podporu, jakoukoliv … slovní, finanční … je to všechno mnohem, mnohem horší … děkuju …  

Zuzi měla dnes kratší školu, tak jsem toho využila a domluvila se s ní, že na dvě hodinky kolem třetí zmizím. Potřebovala jsem jet nakoupit a nejlíp bez asistentů (stejně dva ještě nejsou úplně ok). S kamarádkou Janou jsme byli dohodnuté, že dám její telefon Zuzi, kdyby se doma něco dělo co nemá, byla by tu do pár minut. 

Těšila jsem se do auta, na klid … v Globusu jsem měla sraz s mamkou. Sotva jsem vyjela, už jsem toho litovala.

Když na mě někdo mluví a pořád něco chce, asi je to lepší.

To ticho strašně řvalo.

Když jsem při výjezdu na státní potkala první náklaďák, už to jelo.

Asi to muselo ven nebo co. Když brečím doma, tak potichu. Nevadí mi, když děti vidí slzy. Ale vadí mi, kdyby slyšely to „nahlas“ – a tak se snažím brečet tiše. Jenže asi to není to pravý nebo co … protože já jsem se dneska v autě strašně krásně pořádně vybrečela. No spíš vyřvala. Zastavila jsem a bulela a bulela a nahlas a vlastně nevím jak dlouho a vůbec…

Nejdřív jsem litovala. Že jsem si  s sebou  měla vzít aspoň Káju. Že by mi to zastavilo.

Když jsem se pak rozjela a jela dál, tak jsem poznala, že to tak mělo být. 

Doma prostě není nikdy klid nebo čas nebo místo … kde to jde. Na zahradě to taky nejde, pokud nechci, aby volali sousedi do blázince… 

Ještě nikdy nebyl pláč tak úlevný …

Díky Zuzi …