Klárčin blog

30 komentářů k “Tam”

1. 1 19. Prosinec, 2009, Hvizdička:

   Diny, tohle bohužel musí přebolet a ať to zní fádně, čas je nejlepší lékař, vím to z vlastní zkušenosti.Bo­lí…bolí to pořád, nebudu lhát,ale už je to jiná bolest, dá se snést a není už každý den.Hodně sil na tvé další „samostatné“ cestě. Jarka

   Vloženo 19. Prosinec, 2009 v 22.58

2. 2 19. Prosinec, 2009, janno:

   ach Diny, tak strasne snadne je navstivit tvuj blog, precist novinky, a nalogovat se jinam.. tak strasne tezke musi byt tam, kde jsi ty. Sama. nedky mozna se Zuzkou, ale ani ta nejspis nechape. A tak je to asi dobre pro ni. Jenze tobe, kdo pomuze. Nezname zname pisisi nic nerikajici komentare pod tvuj blog. Znami neznami, kdoz prijdou navstivit a za chvili se zas vrati ke svemu „normalnimu“ zivotu. co rict, co udelat, jak ti ulehcit. Kez by se tvuj milovany mohl vratit, aspon na skok, na slovicko, na chvili ve snu. A rict, ze je ok, ze kvuli nemu se trapit nemusis, jen byt silna pro sebe a deti..
   Vracim se stale, neznama znama, a doufajici, ze jednou najdes svuj klid, svoje ja.. Dobrou noc

   Vloženo 19. Prosinec, 2009 v 22.58

3. 3 19. Prosinec, 2009, Frndulka:

   Je to krásně napsané, od srdce. Kéž by jsi tohle nikdy psát nemusela.

   Každý den na Vás vzpomínám!

   M.

   Vloženo 19. Prosinec, 2009 v 23.11

4. 4 19. Prosinec, 2009, Velchi:

   Milá Diny,
   skoro každý den čtu to co píšeš, protože mám pocit že bych Ti taky mohla nějakým slovem pomoci.. ulehčit, ale dosud jsem nenašla ta slova.
   Je mi moc líto co se stalo. Ale co se jednou stalo už se nemůže odestát.
   A k tomu jak to zvládnout.. prostě žiješ dál. Máš závazky, a nemůžeš taky nebýt.
   Je a bude to ještě hodně těžké ale v tomto je čas dobrý ranhojič.
   Dávej si mety. Budou Váncoe, a vy je s dětma zvládnete. Máte okolo sebe tolik milých lidí, co na vás dávají pozor a mají vás rádi.
   Určitě to zvládnete, pak bude něco dalšího, pak prázdniny, pak půjde Davídek do školy.
   Vím, bude to smutné, protože u toho nebude tvůj muž, Miloš. Ale uvidíš že to i tak zvládnete, a i se občas zasměješ, čas zahojí všechny rány na srdci. Ta jizva ta tam zůstane, to aby jsi věděla že na něj myšlenkou máš vzpomenout. Ale snad chápeš jak to myslím..
   I když píšeš že nejsi statečná, jsi a moc! Každá druhá ženská by se zhroutila. Ty ne, vezmeš kýbly s horkou vodou a řepou pro ovečky, dáš gumáky a jdeš makat.
   Každý den sobě, nám, dětem, ale i tomu Milošovi, co na vás kouká shora dokazuješ jaká jsi skvělá ženská a mamka.
   Jen tak dál.
   Bude líp, věř mi.
   Michaela

   Vloženo 19. Prosinec, 2009 v 23.13

5. 5 19. Prosinec, 2009, petra:

   smířit se ? ne, to se asi nedá. vůbec netuším, jak a jestli se s tímhle dá smířit. dá se to asi přežít. ale smířit se…

   Vloženo 19. Prosinec, 2009 v 23.19

6. 6 19. Prosinec, 2009, Pepigaba:

   Můžeš jen jít dál a hledat tu cestu…a žít

   Vloženo 19. Prosinec, 2009 v 23.25

7. 7 20. Prosinec, 2009, Hamina:

   Jen malo lidi, kteri sem chodi, vi, jaky mas obrovsky balvan v dusi. Jen oni jako Lucka 73 a par dalsich, Ti dokazi rici jestli jsou casem smireni.

   Ja si myslim, tajne doufam, ze ano. Ze casem musi k tomu smireni s osudem dojit. Vzdyt by to jinak nemohl jeden zvladnout. JInak by se uplakal a utrapil. Jen netusim jak dlouha cesta k tomu smireni je.

   Jen ziram co zvladas, co zvlada Zuzka. Je opravdu tak dospela, skvela jako Ty.
   A ja se tady jen ucim ceho vseho si mam vazit, co vsechno se svym partnerem sdilet a nebrat je jako samozrejmost.

   Kazdy den jsou me myslenky s Vami.

   Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 0.44

8. 8 20. Prosinec, 2009, Lída / Taptinka:

   … netuším zda se s tím dá smířit, myslím že ne – že to se spíš člověk naučí s tím žít, či spíše naučí se v sobě potlačit tu bolest a žije s ní dál, bok po boku, den za dnem, rok za rokem… :o( jednoho dne se začne radovat z maličkostí, ukazuje té bolesti že i když je všudypřítomná, ztrácí sílu i převahu.

   Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 1.06

9. 9 20. Prosinec, 2009, maxik:

   Klasicky nevím, co napsat, tak asi jen :erik: . Modlím se za tebe, aby se ti tím oceánem šlo aspoň trošku líp.

   Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 2.00

10. 10 20. Prosinec, 2009, Renča:

    Víš, Diny, někdy tak v září, když jsme si pořídili nový sporák :), jsem já, dokola omílající pečené kuře s knedlíkem, začala pátrat po zajímavých receptech. Až mě myš zavedla na BC. A tam jsem si uvědomila, jak stále častěji volím recepty popisované takovým zvláštním, neuvěřitelně chutným způsobem, který i mě donutí je vyzkoušet. A s jakým úspěchem! (Aby ne, když je tak dokonalý výklad…) A zvědavost nedala a já dospěla i ke stránce s rozesmátou paní, co něco baští. Teprve po čase jsem si všimla toho malého žlutého sluníčkovatého obdélníčku dole. Bylo mi, jako když mě polije. A chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě srovnala, že člověk se musí umět smát, protože jinak by prostě nežil. Tak k vám občas nakouknu a moc se mi u vás líbí. Neznáme se dlouho, a proto mě opravdu překvapilo, jak moc mě zasáhlo, když jsem Tvé stránky otevřela tak asi 10 dnů poté, co tvůj muž odjel naposledy. Neznala jsem ho, nikdy jsem o něm nic nečetla. Je to divné, ještě teď mi tečou slzy, když to píšu. A co jsem jich za těch pár dnů vyplavila. A přemýšlela o své rodině, o životě. Jak křehká substance to je a jak s ním neumíme nakládat a jak s ním plýtváme… A tak mě moc těší, že se už začínáš vracet, že si děláte radosti, že vám tam napadl sníh, že máš tak šikovné děti, že se vám povedly vánočky. Já v životě žádnou neupekla. Ale zhýčkaná Tvými polopatickými recepty, byla jsem odhodlaná tuto metu zdolat. Celý den nakukuju, jestli náhodou… A představ si, v půl deváté už jsem to nevydržela, našla si recept a dala se do toho. A povedla se! Diny, já díky Tobě upekla svou první vánočku v životě!
    Rozdáváš kolem sebe tolik lásky a radosti a právě tím získáváš tu obrovskou energii. Jak vidíš, dokážeš působit na lidi i na dálku. Já Ti moc děkuju (nejen za tu vánočku). A přeju, ať máš hodně síly, nemusím vypočítávat na co všechno… a ať se Ti brzy zas vrátí ten posilující úsměv.

    Pěkný den.

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 3.33

11. 11 20. Prosinec, 2009, Martina-Tina1:

    Dinuško,
    výše popsané je tak od srdce.
    Až se trochu víc smíříš s odchodem muže,tak věř,ale bude se ti ve snech objevovat.ale ve snech krásných,které tě posilní do dalšího dne.Bude se smát a povídat si s tebou a ráno až vstaneš nebudeš truchlit,ale budeš mít krásný pocit.věř mi-mám to se svojí maminkou,která bude mít 2.1. výročí 6 let od smrti a chodí za mnou do snů a nalévá mně sílou a vidím ji pořád jaká byla-něžná,milá a usměvavá.Tehdy to pro mne bylo také strašné peklo,těšili jsme se na narození prvního syna a vnoučete-měl se naro´dit 2O ledna a maminka mi po Vánocích umřela a patrik se narodil v 38 t.t.na den narozenin maminky 10.1.prožívala jsem strašné poporodní deprese-chlapečka jsem měla zdravého,krás­ného,ale já jen plakala.Najednou jsem nebyla dcerou,ale matkou-bylo to těžké.
    Držím pěsti,zvládneš to a budeš mít muže v nádherných vzpomínkách-

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 5.50

12. 12 20. Prosinec, 2009, Lucka73:

    A co když......

    (já vím, ani jedna tomu nevěříme, ale…)

    co když.....

    někde tam nahoře „na obláčku“ sedí Milda v tureckým sedu a vedle něj Ráďa taky tak. Každej má v ruce čaaj (Radek svůj oblíbenej „obrhrnec“, koukají dolů na nás a předháněj se v tom, kdo z nich má doma šikovnější rodinu. Kdo to líp zvládá – kibicujou a chválí nás tam, jaký jsme šikulky… Ráďa si u toho hladí knír a určitě se trumfujou – kdo má šikovnější děti.
    Milda tě vychvaluje, jak zvládáš ke všemu ještě ovce a všechno kolem baráku. Radek trumfuje, kolik už mám najetých kilometrů......

    Sedí tam a jsou pyšný na to, jak dobře si vybrali.

    URČITĚ!!!!

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 7.50

13. 13 20. Prosinec, 2009, Petra:

    Milá Diny,
    Můžeš jen jít dál… smířit se s tím asi nedá.. Jak moc je mi líto, že vás tohle potkalo… každý den na vás myslim a posílám pohlazení.

    Máš kolem sebe spoustu lidí,co vás mají rádi, pomůžou, ale vím.. na tu velkou bolest jsi a budeš pořád sama…

    Lucka 73 to napsala strašně krásně, úplně jsem si ty dva úžasný chlapi představila jak sedí na tom obláčku a hledí na vás… a opravdu by na vás byli pyšný…

    Milá Diny, posílám velký obejmutí a pohlazení pro tebe a tvoje úžasný děti.
    Máš velkou pomocnici v Zuzance,člověk až nechápe, jak holčina v jejím věku je tak chytrá a umí vzít za práci…

    .. kéž bys nikdy nemusela prožívat tu strašnou bolest.. je mi to líto… přeju,ať je líp…

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 8.44

14. 14 20. Prosinec, 2009, Edit:

    dorazila jsem v noci,Lukíš byl doma,málem mě rozmačkal od radosti, moje sluníčko … no a ted konečně čtu vše od vás za několik dnů, opět hledám marně vhodná slova a jsem „v němém úžasu“ jste moje virtuální sluníčka :o))

    chválím ,chválím ,chválím a jdu dnes skusit tu bábovku

    u nás sníh nikdo neodhrabal… půjde Lukíš jak jinak??

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 9.13

15. 15 20. Prosinec, 2009, Theo:

    Diny,
    tak jako ty nevíš, neví asi nikdo, co poradit. Ale věřím, že Lucčina představa Ti pomůže. Holky, jste fakt borci.
    Z.

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 9.21

16. 16 20. Prosinec, 2009, Anulenka:

    DINY, posílám moc a moc pohlazení....­....Moc na Tebe a děti myslíme, pořád, pořád, pořád…

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 9.37

17. 17 20. Prosinec, 2009, LenkaS:

    Diny, všichni pořád na vás myslíme a věříme, že to zvládnete!! Máš krásné lyrické srdíčko! Lenka s Anežkou

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 11.21

18. 18 20. Prosinec, 2009, Mirus:

    Diny, s tim se nesmiris nikdy, jen ta bolest nebude tak casta a ostra. Cas je dobry doktor. A my ti pomuzeme.
    Kdyz mi umrela maminka, taky jsem potrebovala podporu byla vdecna za kazde dobre slovo.

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 11.24

19. 19 20. Prosinec, 2009, Karin:

    Moc smutné,moc.Ten konec básničky,tak syrovej,tak pravdivej.Proto maximální opatrnost o sebe,Diny.K zas­něženým zadkům jenom v rukavicích.Drž se.

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 11.48

20. 20 20. Prosinec, 2009, Andynka/Andrea:

    Diny vždy mě tvá slova tak dojímají.Je v nich tolik citu a něhy.
    Milda se na vás určitě tam ze shora dívá a je pyšný na to jakou má skvělou rodinu a úžasnou ženu,která překoná moře bolesti opět vstane a bojuje s nelehkým osudem dál . A ví že VYHRAJEŠ !

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 13.27

21. 21 20. Prosinec, 2009, Dráček:

    A co když?..........

    přece není možný, že všecka ta hluboká vazba mezi lidmi, láska, přátelství jen tak zmizí…
    věřím, že se setkáte a sám Bůh Vám setře každou slzu s očí…

    Jsem stále s Tebou ,Diny, nosím v srdci Tebe i Tvou rodinu.

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 17.05

22. 22 20. Prosinec, 2009, Mata:

    Diny, Lucka to napsala uzasne, jsem si to jen predstavila a bulim… Posilam pohlazeni vam obema…

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 17.19

23. 23 20. Prosinec, 2009, Diblik:

    Uff…to je psany tak od srdce…ciste…
    Smirit se bohuzel neda…clovek musi jen pomalu vstat, rozhlidnout se a vybrat tu spravnou cestu (srdce napovi, Tobe urcite) a pokracovat na ceste zivotem dal…Bolet to bude porad, jen casem jinak…sakra je to taaak nespravedlivy…
    Lucka ma krasnou predstavu, hodne se podoba moji…porad vidim sedet svou mamu na oblacku, jak popiji kavicku a rika, ty jsi moje „babulka sikovana, vsak ty si poradis“…i svym detem (babicku nikdy nepoznaly) rikam o babicce, ze na nas kouka z oblacku…jim se to libi a uz se nam kolikrat venku stalo, ze si vzpomnely a hledaly, ktery ten oblacek je babicky…
    POsilam silu, obejmuti…

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 18.48

24. 24 20. Prosinec, 2009, jandulina:

    Lucka to napsala krásně… Diny, určitě to tak je…
    Přeju hodně štěstí Vám oběma.

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 20.17

25. 25 20. Prosinec, 2009, Bam:

    Diny,

    myslím si, že to nepřebolí nikdy, jen se s tím naučíme žít…učíme se to každým dnem, je to lepší a lepší ale jizva v srdci bude napořád…
    Jo a doufám Lucko, že Martina ti vaši chlapi taky berou do party! Věřím, že tam maj pěknej mejdan a že jsou rádi, že mají zrovna nás, které jsem tak skvělé, že umíme jít dál a všechno (nebo aspoň skoro všechno) zvládáme!
    Opatrujte se všichni!

    Blanka, Anežka a Martínek

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 20.54

26. 26 20. Prosinec, 2009, Tereza:

    Zlatíčko, nikdy to nepřebolí. Vůbec nikdy. Ale ty se s tím naučíč žít.

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 22.43

27. 27 20. Prosinec, 2009, Nikka123:

    Milá Diny,
    držím ti pěsti,ať ten čas letí a utíká,aby ta ostrá bolest a stesk byly snesitelnější víc a víc.
    Tohle je na světě špatně zařízené.Kéž by mohli milující lidé odcházet společně ruku v ruce až přijde jejich čas do jiné dimenze,kde by dál byli spolu bok po boku.To by si asi přál každý.Ale já prostě věřím,že se jednou setkáte!!!Vždyť ta duše se nevypařila do nicoty.Někde na tebe čeká.Škoda jen,že neexistuje hmatatelný důkaz,aby se člověk uklidnil.Nezbývá než doufat a věřit.Život je strašně tvrdý.Ty verše jsou nádherné a čiší z nich,jak moc těžké to je.Holky,co máte stejný osud,Lucko,Bla­ni,moc Vás obdivuji všechny,jak jdete dál a dál.Moc Vám přeji,ať už se na Vás sluníčko usměje a je Vám lépe.
    Denně čtu Diny Tvé články na blogu a obdivuji tě!Ty to zvládneš,jen to bude ještě hodně bolet,ale začneš časem zase žít ,zase budeš cítit teplo a hezky.Držím palce,ať je to co nejdříve…

    Vloženo 20. Prosinec, 2009 v 23.42

28. 28 21. Prosinec, 2009, Makytka:

    jako každá rána, i tahle se časem zahojí, a jizva postupně vybledne, jen někdy před deštěm v ní bude cukat, tak tupě, ale jinak si jí cizí už vlastně ani nevšimnou… Ale bude to trvat dlouho, dlouho. A nakonec se to zahojí. Ale nezapomeneš nikdy.

    Vloženo 21. Prosinec, 2009 v 1.01

29. 29 21. Prosinec, 2009, Daniela:

    Diny,

    nesmíříš, nepochopíš, ale ustojíš. Krok za krokem se budeš učit žít jinak, i když né radostně tak věřím, že i té si užiješ spousty.

    myslím na tě/vás a snažím se trošičku chápat Mia

    Vloženo 21. Prosinec, 2009 v 21.11

30. 30 16. Březen, 2010, Martina:

    Ahoj,
    nevím jak začít, ale zkusím to. Odkaz na tenhle blog jsem dostala na kynologické diskusi, v tématu o dětičkách. Zajímavé že? Postěžovala jsem si tam jak si se mnou osud pohrál a jedna dobrá dušička mi řekla o tomto blogíčku. Pročítám to tu všechno, ale u téhle básničky mi tečou slzy jako hrachy, jako bych jí psala sama i ten dodatek dole. Smutno, prázdno, bezradnost, svírání na prsou a nevím co ještě.
    Deset dní před vánocema (2009) mi zemřel manžel, po čtrnácti dnech na ARU v umělém spánku svůj boj se zápalem plic a zákeřným virem H1N1 prohrál. Média mého manžela nazvala „36.oběť prasečí chřipky“, i tak se to dá brát. Do té doby zdravý chlap. Vychovávali jsme spolu tři holčičky 16,5, 13 a skoro 2,5 roku. Když se kouknu zpět tak nevím jak jsem to mohla všechno přežít (pohřeb, za 5 dní štědrý den, pak silvestr atd. atd.) Myslela jsem, že to bude teď po třech měsících už lepší, ale je to horší a horší, je mi tak hrozně smutno, že mi puká srdce. Ale když jsem si pročetla tenhle bloček, tak jsem si říkala, že musím doufat, modlit se a prosit, aby mě už nic takhle hrozného nepotkalo. Doufám, že dětičky budou zdravé a že čas to tošku zahojí, jak mi všichni říkají. Zatím tomu moc nevěřím, ale doufám, že to tak bude. Tak hrozně mi manžel chybí, že jsem ještě takový masochista, že si čtu dopisy, které jsme si psali, když jsme spolu začali chodit. Mám je všechny schované a teď během třech dnů jsem je přečetla doslova jedním dechem. Tolik lásky, která mi teď chybí. Koukám, že píšu páté přes deváté, ale budu končit, přes slzy už zase nevidím. Doufám, že už brzy přijde chvíle, kdy o „tom“ budu moci mluvit bez toho aniž bych se rozbrečela. Vždycky jsem jeden den v pohodě, ale pak se malá zeptá: „kde je můj tatínek?“, včera mi řekla: „můj tatínek je v nebíčku, vezmeš auto a pojedem za ním jo? kdy za ním pojedeme?“ a to mi puká srdce a můžu být v klidu jak chci a jsem zase rozhozená na celý den. A bude to ještě horší, začne chodit do školky a tatínci tam prostě chodí, jen ten její pro ni do školky nikdy nepřijde. Je mi hrozně smutno, že se to ani nedá popsat. To že budu ve svých 37 letech vdova se třema dětma mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo. Musím to nějak zvládnout i když někdy mi připadá, že se to prostě nedá.
    Omlouvám se, že jsem si tu vylila srdíčko, ale měla jsem pocit, že to sem můžu napsat.
    Posílám sílu a povzbuzení, to mi taky vždycky pomůže,
    jen krásnější dny přeje Martina

    Vloženo 16. Březen, 2010 v 18.30

Vložit komentář