<!–texy–>Ahoj,
nevím jak začít, ale zkusím to. Odkaz na tenhle blog jsem dostala na kynologické diskusi, v tématu o dětičkách. Zajímavé že? Postěžovala jsem si tam jak si se mnou osud pohrál a jedna dobrá dušička mi řekla o tomto blogíčku. Pročítám to tu všechno, ale u téhle básničky mi tečou slzy jako hrachy, jako bych jí psala sama i ten dodatek dole. Smutno, prázdno, bezradnost, svírání na prsou a nevím co ještě.
Deset dní před vánocema (2009) mi zemřel manžel, po čtrnácti dnech na ARU v umělém spánku svůj boj se zápalem plic a zákeřným virem H1N1 prohrál. Média mého manžela nazvala “36.oběť prasečí chřipky”, i tak se to dá brát. Do té doby zdravý chlap. Vychovávali jsme spolu tři holčičky 16,5, 13 a skoro 2,5 roku. Když se kouknu zpět tak nevím jak jsem to mohla všechno přežít (pohřeb, za 5 dní štědrý den, pak silvestr atd. atd.) Myslela jsem, že to bude teď po třech měsících už lepší, ale je to horší a horší, je mi tak hrozně smutno, že mi puká srdce. Ale když jsem si pročetla tenhle bloček, tak jsem si říkala, že musím doufat, modlit se a prosit, aby mě už nic takhle hrozného nepotkalo. Doufám, že dětičky budou zdravé a že čas to tošku zahojí, jak mi všichni říkají. Zatím tomu moc nevěřím, ale doufám, že to tak bude. Tak hrozně mi manžel chybí, že jsem ještě takový masochista, že si čtu dopisy, které jsme si psali, když jsme spolu začali chodit. Mám je všechny schované a teď během třech dnů jsem je přečetla doslova jedním dechem. Tolik lásky, která mi teď chybí. Koukám, že píšu páté přes deváté, ale budu končit, přes slzy už zase nevidím. Doufám, že už brzy přijde chvíle, kdy o “tom” budu moci mluvit bez toho aniž bych se rozbrečela. Vždycky jsem jeden den v pohodě, ale pak se malá zeptá: “kde je můj tatínek?”, včera mi řekla: “můj tatínek je v nebíčku, vezmeš auto a pojedem za ním jo? kdy za ním pojedeme?” a to mi puká srdce a můžu být v klidu jak chci a jsem zase rozhozená na celý den. A bude to ještě horší, začne chodit do školky a tatínci tam prostě chodí, jen ten její pro ni do školky nikdy nepřijde. Je mi hrozně smutno, že se to ani nedá popsat. To že budu ve svých 37 letech vdova se třema dětma mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo. Musím to nějak zvládnout i když někdy mi připadá, že se to prostě nedá.
Omlouvám se, že jsem si tu vylila srdíčko, ale měla jsem pocit, že to sem můžu napsat.
Posílám sílu a povzbuzení, to mi taky vždycky pomůže,
jen krásnější dny přeje Martina

<!–texy–>Diny,

nesmíříš, nepochopíš, ale ustojíš. Krok za krokem se budeš učit žít jinak, i když né radostně tak věřím, že i té si užiješ spousty.

myslím na tě/vás a snažím se trošičku chápat Mia

<!–texy–>jako každá rána, i tahle se časem zahojí, a jizva postupně vybledne, jen někdy před deštěm v ní bude cukat, tak tupě, ale jinak si jí cizí už vlastně ani nevšimnou… Ale bude to trvat dlouho, dlouho. A nakonec se to zahojí. Ale nezapomeneš nikdy.

<!–texy–>Milá Diny,
držím ti pěsti,ať ten čas letí a utíká,aby ta ostrá bolest a stesk byly snesitelnější víc a víc.
Tohle je na světě špatně zařízené.Kéž by mohli milující lidé odcházet společně ruku v ruce až přijde jejich čas do jiné dimenze,kde by dál byli spolu bok po boku.To by si asi přál každý.Ale já prostě věřím,že se jednou setkáte!!!Vždyť ta duše se nevypařila do nicoty.Někde na tebe čeká.Škoda jen,že neexistuje hmatatelný důkaz,aby se člověk uklidnil.Nezbývá než doufat a věřit.Život je strašně tvrdý.Ty verše jsou nádherné a čiší z nich,jak moc těžké to je.Holky,co máte stejný osud,Lucko,Blani,moc Vás obdivuji všechny,jak jdete dál a dál.Moc Vám přeji,ať už se na Vás sluníčko usměje a je Vám lépe.
Denně čtu Diny Tvé články na blogu a obdivuji tě!Ty to zvládneš,jen to bude ještě hodně bolet,ale začneš časem zase žít ,zase budeš cítit teplo a hezky.Držím palce,ať je to co nejdříve…

<!–texy–>Zlatíčko, nikdy to nepřebolí. Vůbec nikdy. Ale ty se s tím naučíč žít.

<!–texy–>Diny,

myslím si, že to nepřebolí nikdy, jen se s tím naučíme žít…učíme se to každým dnem, je to lepší a lepší ale jizva v srdci bude napořád…
Jo a doufám Lucko, že Martina ti vaši chlapi taky berou do party! Věřím, že tam maj pěknej mejdan a že jsou rádi, že mají zrovna nás, které jsem tak skvělé, že umíme jít dál a všechno (nebo aspoň skoro všechno) zvládáme!
Opatrujte se všichni!

Blanka, Anežka a Martínek

<!–texy–>Lucka to napsala krásně… Diny, určitě to tak je….
Přeju hodně štěstí Vám oběma.

<!–texy–>Uff…to je psany tak od srdce…ciste…
Smirit se bohuzel neda…clovek musi jen pomalu vstat, rozhlidnout se a vybrat tu spravnou cestu (srdce napovi, Tobe urcite) a pokracovat na ceste zivotem dal…Bolet to bude porad, jen casem jinak…sakra je to taaak nespravedlivy…
Lucka ma krasnou predstavu, hodne se podoba moji…porad vidim sedet svou mamu na oblacku, jak popiji kavicku a rika, ty jsi moje “babulka sikovana, vsak ty si poradis”…i svym detem (babicku nikdy nepoznaly) rikam o babicce, ze na nas kouka z oblacku…jim se to libi a uz se nam kolikrat venku stalo, ze si vzpomnely a hledaly, ktery ten oblacek je babicky…
POsilam silu, obejmuti…

<!–texy–>Diny, Lucka to napsala uzasne, jsem si to jen predstavila a bulim… Posilam pohlazeni vam obema…

<!–texy–>A co když?……….

přece není možný, že všecka ta hluboká vazba mezi lidmi, láska, přátelství jen tak zmizí…
věřím, že se setkáte a sám Bůh Vám setře každou slzu s očí…

Jsem stále s Tebou ,Diny, nosím v srdci Tebe i Tvou rodinu.