Klárčin blog

Děkuju moc Lucce za zpracování, je to prostě šikulka :) 

Alespoň o těsto se podělím – je to starý recept Missorčiny babičky a lepší neznám. S těstem se krásně pracuje, nemusíte vynaložit moc námahy při míchání, na pekárnu můžete fakt zapomenout, vaše ruce to hravě zvládnou.

Na vykynutí používám trik s mikrovlnkou – krátce jí zahřeju a pak dám těsto kynout do ní (už vypnuté) normálně posypané hl. moukou a přikryté utěrkou.

Kvásek určitě už umíte – kdyžtak připomínám: kostku droždí do misky (nesmí být studená), lžičku cukru, lžíci teplého mléka – smícháme a necháme v teple vykynout.

Při míchání těsta pozor, aby kvásek nepřišel na tu špetku soli, co se dává do mouky. Aby vejce nebyla studená, aby mléko bylo teplé … pozor na průvan, to všechno může kynutí zkazit.

Tak a tady jsou už potřebné přísady na dvě menší nebo na jednu obří vánočku :

- 1 kg polohrubé mouky

- 1/2 litru teplého mléka

- 1 droždí

- 2–3 žloutky

- 15 dkg moučkového cukru

- 15 dkg másla

- špetka soli

- rozinky, mandle dle chuti (já ještě přidávám trošku muškátového oříšku, strouhanou kůru a lžíci vanilkového cukru) 

Postup:

Než vzejde kvásek, připravíme si mouku (ti poctiví můžou prosít;) ) a do ní zamícháme špetku soli.  Ohřejeme mléko s máslem, máslo se může klidně rozpustit. Přidáme žloutky (pokud jsou studené z lednice, klidně předtím ponoříme do toho teplého mléka). Přidáme ostatní přísady.

Těsto promícháme vařečkou, krásně se pojí. Nakonec posypeme moukou a dáme kynout tak na hodinku (po půl hodině propracujeme).

Těsto po vykynutí rozdělíme na dva díly a z každého uděláme devět bochánků. Fotonávod třeba zde:

http://ukocurka.blogspot.com/…vanocka.html

Potřeme bílkem a pečeme asi 30 minut na 170 stupňů. Jo a ještě nezapomínejte na ty špejle, jsou hodně důležité, aby vánočka nesjela . Viz foto.  

Tak dobrou chuť. Příští rok se polepším a nafotím sama :)

(Takhle krásně se vánočka povedla uplést Peg, když byla minulý týden u nás :) )    

Milá … Lucko …

umíš slovy pomoct neskutečně a ještě víc jsi mi pomohla fyzicky, ty sama, když jsi se mnou byla v nejhorší době mého života. Nikdy ti to nezapomenu a máš to prostě u mě schovaný, kéž bych ti to mohla aspoň kousíčkem vrátit. Nevím, jestli bych vůbec byla schopná bez tebe zařídit pohřeb, kytky a vše kolem, nevím jak bych se do města vůbec dostala, prakticky si prostě nedovedu představit, jak bych to zvládla bez tvé pomoci a přátelství …

Ale nezlob se, na obláček … nevěřím … tak ráda bych ty naše dva kluky viděla spolu (a s čajem na mě nechoď, v původní verzi měl Radek v ruce pivo a Milda neekologickou plechovku s Redbullem:))… ale … 

Když jsme si to povídali tenkrát v autě, a přes slzy se smáli, stejně jsme obě věděli, že to je prostě jen nějaké, aspoň nějaké, uchopení situace. Je těžké žít s tím, že prostě nevíme, že se odmítáme smířit s tím, že je prostě KONEC.

Tak ráda bych v něco věřila. V obláček … v nebe … v peklo …  Milda přečetl spoustu knih, zajímal se hodně o historii, biologii – byl to asi největší ateista, kterého jsem poznala a přitom duší, nebojím se to napsat, asi největší křesťan (sám si z toho rozporu dělal legraci:) ). Jasně, měl své chyby, ale když jsme si třeba povídali o Desateru … když jsem kolikrát nadhodila nějaké téma z Bible, byly to debaty dlouho do noci a strašně nás to bavilo. Měl určité etické mantinely a z těch nesešel. Na druhou stranu bohužel podědil i prchlivou povahu, takže jednou začas vylítnul a stálo to za to. Ale uměl se omluvit,  uznat že nemá pravdu a nedalo se na něj zlobit dlouho …

Tak ráda bych věřila na obláček … tak ráda bych věřila v život po životě. Jenže on mě nakazil svým viděním světa a tak nejde nevidět ten koloběh v přírodě a my jsme její součástí … Milda si nemyslel, že je člověk víc než koťátko, které našel toulavé a hladové na poli a které dneska vegetí u Mazanců a je rozmazlené až běda;)  Říkal, že na rozdíl od zvířat máme prostě jen vyvinutej mozek (a to ještě jen někteří :))

Prostě … tak ráda bych věřila … v opětovné setkání, v ty dveře, o kterých jsem psala … ale racionálně vím, že to tak prostě není.

Racionálně vím, že něco skončilo. A že já jsem tu zůstala s dětma, na každodenní život, prostě sama. A vím, že nejsem jediná. Že se to prostě stává. Snažím se moc nelitovat, ale někdy se neubráním.

Snad to prostě nějak zvládnem. Vánoce utečou, i ty jeho narozeniny, které se blíží, nějak překonáme … mnohem horší je úplně obyčejný normální den. Nedokážu žít s pocitem, že si jako odškrtnu, taaak pondělí za náma, teď ještě úterý … a středa … a únor …

Je to strašně těžký, žít tu bez tebe, lásko … někdy mám pocit, že je těžký i dýchat. Někdy se zaberu do práce, do psaní, do hraní s dětma, já nevím … a na chvíli se cítím dobře. Ale v pozadí tu prostě pořád chybíš. Ty jako můj muž, ty jako táta a ty jako chlap.

Bylo by to možná lehčí, věřit na ten obláček …