Klárčin blog

Calpurnie, snad nevadí … to nemůžu nechat v komentářích …a děkuju … ani nevíš, jak mi tahle písnička právě teď, v tuhle chvíli, pomohla … strašně moc … 

Modlitba (rozkliknout)

Pane ať jsi stéblo trávy

nebo obyčejný list

prosím dej ať aspoň trochu umím

ve tvých vzkazech číst

prosím dej ať řeči stromů

aspoň trochu rozumím

ať vědí že se učím

a že nic neumím

.............­.............­.......

Prosím dej ať řeči stromů

aspoň trochu rozumím

ať vědí že se učím

a že nic neumím

.............­.............­.......

Dej ať zlomím svoji pýchu

dej mi hledat pokoru

když se trápím zbytečnostmi

ať pohlédnu nahoru

ať mi stačí dohlédnout na obzor

který jsi mi dal

ať se smířím se vším

co jsi mi kdy vzal

.............­.............­.......

Ať mi stačí dohlédnout na obzor

který jsi mi dal

ať se smířím se vším

co jsi mi kdy vzal

.............­.............­.......

A dej mi sílu snášet pokorně

co změnit nemám sil

odvahu abych to nač stačím

na tomhle světě pozměnil

a také prostý rozum

který vždycky správně rozezná

co se změnit nedá

a co se změnit dá

.............­.............­.......

A také prostý rozum

který vždycky správně rozezná

co se změnit nedá

a co se změnit dá

Kamkoliv se podívám

tak tě pořád vidím

že svůj smutek nezvládám

se tak trochu stydím …

.............

Za stolem už nesedíš

čaj nedržíš v dlaních

nesměješ se očima

už nemáš žádná přání …

.............

Žádnou knížku nepřečteš

sobě ani dětem

nevrátím tě i kdybych

hnula celým světem …

.............

Mám pocit, že moje srdce

prostě pukne žalem …

Nechtěli jsem toho tolik…

vyžili jsme s málem …

.............

To nejvíc jsme byli my

děti, já a ty …

někdo nám tě prostě vzal … a 

nic se nevrátí …  

Když je tu babička z Plzně (Zuzi je u táty) a děti jsou tudíž obstarané – tak jsem toho musela využít a jako včera jsem se realizovala u těch našich ubečených holek.

Práce je tam tak na týden v kuse, ale každá hodinka se počítá.

Dneska jsem měla v plánu vysypat pískem cestičky a hlavně ovčí náměstí hned za brankou – kde holky nejradši leží, odpočívají a přežvykují a v tomhle nečase ta jejich srst docela trpí. Jak sníh roztál, vypadá to tam opravdu strašně … bláto … bleee … (Nechápu, proč si nejdou přežvykovat do salaše, ale asi chtěj mít výhled).

Jenže mi jaksi nedošlo, že mrzlo – takže písek byl jedna velká hrouda. Tak po obstarání žaludků jsem jim do obou příbytků, letního i zimního, navozila několik koleček slámy a hned tam mají útulněji (už to měli pěkně zdupaný). A kolečko slámy je fakt lehčí než kolečko písku – i blondýna tohle pozná ;) 

Mezitím jsem neprozřetelně sundala žebřík, který dělí ovce od sena a samozřejmě že dovnitř hned vlezly. Když jsem viděla s jakou chutí načaly další kolo a že součet jejich zadků je rozhodně větší než ten můj a že je prostě nevyšťouchám, i kdybych chtěla – tak jsem je ponechala v žrádelním opojení a zatím nastýlala jejich pelíšky.

Pak už jsem je musela nějak dostat ven a došlo mi, proč když Milda cokoliv dělal u salaše, je zavíral do vedlejší ohrady. Příště mi neukecaj ;)

Rozprasily seno teda všude i venku, takže práce navíc, no … 

Ještě jsem i nastříhala z našich keříků před domem pár větviček a dozdobila místo, kde Milda leží. Když byl sníh, bylo to tam moc hezký, s tou novou lucerničkou. Ale když sníh slezl, najednou to vypadalo strašně smutně. Tak teď už to snad nevypadá …

Mamka za chvíli odjede, tak tu do zítra budeme s Káčkama samy. Jsem na nás zvědavá. Ale je už načase to zvládat. Samotu, myšlenky co se honí hlavou … nemůžu pořád čekat, že tu někdo bude. 

Skoro se stydím, jak jsem oproti Lucce rozmazlovaná … ta je s dětma vlastně pořád sama, když není někde na návštěvě … takže nebudu skuhrat a vymyslím na odpoledne nějakou hru, která prcky zabaví (třeba na maminku, která pořád spí :))) To byla oblíbená hra mého táty, když jsme byli malí, lehl si na koberec a hrál si na pána, který nejdýl spí. My se sestrou jsme se batolili kolem a táta regulerně chrápal:))))

No tak ne, asi by mi to neprošlo;)