Klárčin blog

Tak nějak přímo i oklikou se ke mě doneslo i bylo řečeno – blízkou rodinou ze strany mého muže, že není dobře, že píšu na blog o Mildovi, o tom co se stalo, o naší rodině, o našich dětech  … nepřímo že ho protahuju netem a snad znevažuju … nepřímo bylo řečeno spousta lží, ale těch obzvlášť zlých naštěstí od lidí, které už neřeším.

Řeším názor těch, na kterých mi záleží. Vrtá mi to hlavou. Mrzí mě to.

I když se snažím a vysvětluju, stejně to asi nejde pochopit. Možná generační rozpor … možná je to o povaze, o sdílení, o soukromí, o hranicích … 

Možná je to o tom, že Milda měl blog rád. A já prostě vím, že by mu to nevadilo. 

Možná je to o tom, že bez blogu bych se pravděpodobně zbláznila.

Možná je to taky o tom, že tak nějak doufám, věřím … že blog nepomáhá jen mně.

Jenže to nevysvětlíte.

Jediné co mi zbývá je vytrvat. A doufat, že jednou pochopí. Byla bych moc ráda, prosím o to, prosím o toleranci a respekt mé osoby.

A třeba jednou pochopí. A třeba jednou si ty moje řádky psané srdcem budou i rádi číst …

Já Mildu milovala. Pořád ho miluju. Nikdy bych ho neznevážila  a nikdy bych si nedovolila dělat něco, co by mu vadilo. Za co by se mohl stydět. 

Já prostě věřím, že pokud můj muž a táta našich dětí někde je … pokud v nějaké formě jeho duše existuje dál a on nás vidí … že je na nás na všechny pyšný … žili jsme pro sebe, devět dlouhých let … postupně jak se rodily děti se učil být tátou, byl mi skvělým mužem … to přece není znevažování. 

Jen o tom píšu, mluvím … nahlas. To přece nevadí … nebo ano? 

Znáte to pořekadlo : V nouzi poznáš přítele …

Není snad pravdivější a já bych ho ještě vzhledem k naší situaci krapet parafrázovala: V nouzi poznáš sousedy.

A já děkuju těm našim, až na pár výjimek (které kde nejsou že?;) ).

Nemyslím jen ty bezprostřední – vzhledem k našemu pozemku i postavení našeho domku mám přímé jen dva, s jedním vyjdeme za každých okolností, je to fér chlap a co mě mile  překvapilo, i na pohřeb Mildy přišel … a spolu vycházeli absolutně bez problémů. Věřím, že tomu bude tak i dál. 

S druhými jsou problémy odjakživa, naštěstí jsou to lufťáci.  

Ale co mě moc překvapilo – ostatní blízcí či mírně vzdálení sousedé a kamarádi, kamarádky z vesnice – kolik jich po té nehodě Mildy přišlo … nabídlo pomoci při práci na zahradě, domku, nebo prostě jen přijdou večer, kdy je ta samota nejhorší, na kafe a u kamen si povídáme a je mi líp … na Štědrý den přišli další kamarádi, kteří mě dojali s plechovkou plnou papírových stokorun i větších bankovek od lidí ze vsi (netuším od kterých), kteří chtěli nějak vyjádřit účast a pomoci … Přišlo mi to tak smutně krásný, jak za starých časů … a já ani nevím, komu poděkovat … 

Kolem práce na zahradě a domu je to pro mě dost citlivé. Neumím si o nic konkrétního říct a radši si to popravdě udělám sama a na co nestačím, to na jaře radši zaplatím … (v plánu je celá revize elektřiny, ta je asi v nejhorším stavu, a není to sranda … díky Zrnkům a tak díky vám, kdo jste přispěl, budu moci celou práci kolem zadat najednou a ubyde mi velká starost … děkuju …)

Na takovou tu kopáčskou práci jsem domluvila jednoho souseda, na tom bych se asi sedřela … dneska jsem hodila řeč s dalším, moc milým, léty prověřeným ;), který bydlí naproti nám trošku bokem a po elektřině by přední stranu domu zateplil a nahodil. Je zedník, moc šikovný a o víkendech v létě by to zvládnul – vím že nebude drahý, ale přitom je precizní. Ostatní stěny domu nechám na další roky, ale ten předek je potřeba udělat, visí tam právě kabely  a nemám z toho dobrý pocit, navíc uniká zbytečně teplo.

No a s tímto panem sousedem mám i domluvené, že od jara do podzimu budu moci s dětma občas vyjet pryč i na několik dní, dřív nám také krmil kočky a psy a příští rok, když už bude tráva, se bude starat i o ovečky (připravím mu hadici ze studny ke korytu, aby to měl co nejjednodušší a my koneckonců taky). Tak to jsem moc ráda, chtěla bych s dětmi navštívit v létě pardubickou babičku i Mildovi prarodiče, sestřenici, prostě všechny kdo jsou od nás tak daleko a na jeden den to nejde.

No a není to jen o práci – jsem moc ráda za kamarádky, zvlášť za Janu, která prostě přijde a zeptá se, jestli nepotřebuju něco v Globusu, že tam jedou, která přijde a donese základní nákup, když ví, že jsem tu jen s malýma sama … Jsem moc ráda za holky, které chodí večer na pokec a já se nestydím před nima brečet. Ale i se smějem, to zas jo … :)

Já moc neumím si o pomoc říct. Když ale už někdo stojí za dveřma, že nemusím volat, nebo se prosit, je to jednodušší.

A tak se z kamarádek postupně stávají přítelkyně … a ze sousedů kamarádi … a já (i když většina určitě tenhle blog nezná) jim děkuju … (nahlas to umím taky, ale dnes mám potřebu se podělit i tady:) ) 

Prostě opravdu platí, že v nouzi poznáš přátele … a sousedy;)