Klárčin blog

78 komentářů k “O smyslu blogování”

1. 1 28. Prosinec, 2009, Pavla:

   Nevadí..a pomáhá…

   Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 20.37

2. 2 28. Prosinec, 2009, Baruschka:

   Diny, jestli to tak cítíš, jakože je to z těch písmenek vidět, tak to dělej dál. Člověk sice ztratí částečně své soukromí, ale na druhou stranu, má to i své pozitivní stránky.

   A naprosto tě chápu, že tě blogování drží nad vodou, člověk se musí zamyslet nad tím slovem a pak ve finále nad celou myšlenkou a i to je terapie jak blázen, samotné mi to moc pomáhalo v krizích a hlavně – strašně moc mě mrzí, že moji blízcí odešli a odnesli si obrovskou kus mé historie – nevím spoustu věcí o svých předcích a moc mě to mrzí. Snažila jsem se třeba babičku přemluvit, abysme daly do kupy její paměti, ale odbyla mě, co je komu do toho.. přitom si myslím, že potomci mají nárok na informace o svých předcích, může jim to lecos objasnit.

   Proto piš, piš, piš, když nic jiného, bude to odkaz tvým potomkům. Ale ono to je víc než „nic jiného“.. obohacuješ nás všechny, kteří to čteme..

   Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 20.38

3. 3 28. Prosinec, 2009, Lucka:

   Mila Diny,
   nenech se nahlodat. Pis, tak jak to citis.
   Drzime palce!!

   Lucka a spol.

   Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 20.43

4. 4 28. Prosinec, 2009, Missorka:

   Diny, já vím, ty víš – MY VÍME. Prostě jsme internetový holky, ty a já. Neplánovala jsem, ale stalo se. Už dávno jsem přišla na to, že mi net mnohem víc dává, než mi bere a dokud to tak bude, budu psát… Dokud mě v těch nejtěžších chvílích podrží přátelství, na jehož počátku stálo virtuálno, nemám o čem přemýšlet.
   A nikdy nezapomenu, když jsem svému dědovi, novináři, kterému je osmdesát, vytiskla svoje články – byl tak hrdý a fakt všechno přečet! Jsem ráda, že net mám a vím, že jednou k blogu dospěju…
   Když se net hodí při chvílích zrození života, hodí se tím spíš i v těch chvílích nejtěžších.
   A měřítkem jsi ty sama – nikdo jiný. Na to mysli a víc se netrap!

   Peta

   Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 20.44

5. 5 28. Prosinec, 2009, Lucka:

   Diny, Ty svým psaním nikoho neznevažuješ a už vůbec ne Mildu, píšeš tak pěkně a s citem, že ten, kdo si tohle myslí a nezáleží na tom, jestli je to někdo z rodiny nebo ne, prostě nemá pravdu… Nikdo není v Tvé kůži a vypovídat se nebo vypsat Ti prostě pomáhá, někdy píšeš veseleji, jindy smutněji, prostě tak, jak Ti život běží, ale hlavně, z Tvého psaní je poznat, že jsi moc hodná holka a takový osud sis prostě nezasloužila a blog máš ráda, tak si jej od druhých nenech vzít, nenech si brát to, co máš ráda, už jsi toho ztratila dost… Měj se krásně, Lucka

   Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 20.53

6. 6 28. Prosinec, 2009, Katka:

   Diny, vždyt píšeš krásně. Máš dar na psaní. A je to snad blog plných zlých slov a pomluv? Není. Piš, prosím, ráda tě čtu, každý den nakouknu co je novýho. A na rodinu nedej, přece se nebudeš řídit druhými, tohle rozhoduješ ty. A jestli jim to vadí, ať to nečtou. A pokud ti to pomáhá, není o čem přemýšlet.

   Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 20.59

7. 7 28. Prosinec, 2009, MartinaC:

   netroufám si radit, na to nemám právo. Jedno vím jistě o Mildovi píšeš tak, že z každího slůvka vyzařuje veliká láska, veliký cit, jaký mnozí vůbec nepoznají. Pokud ti psaní na blog pomáhá, tak to dělej a už vůbec nemluvím o tom kolika lidem pomáháš svým blogem, ujasnit si hodnoty, a tak.

   Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.00

8. 8 28. Prosinec, 2009, Pepigaba:

   Nepřestávej, ty píšeš srdcem…to vlastně píše tvoje srdce…Je úžasné, jak umí tvé srdce vést tvou ruku a písmena proměnit ve slova, věty, myšlenky…v ci­ty…Diny, je to určitě i tvá terapie, je to vlastně pocta tvému muži, tomu co jste spolu prožili.
   Víš já tě četla už od začátku, už od těhotnění s Davídkem…a nebýt BC, tvého blogu byla bych o hodně „chudší“ o to internetové přátelství, setkání a mé večery a noci by byly hodně smutné a samotné (omlouvám se za asi nevhodnou sebestřednost).

   Tak prosím piš…

   Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.11

9. 9 28. Prosinec, 2009, Gábina:

   Víš Diny, nepřipadá mi to jako Mildovo znevažování. Určitě nás pouštíš do soukromí a dělíš o své pocity, ale máš určitou hranici a vkus. A to my respektujeme. Určitě by se o vás dalo psát víc, ale myslím, že to právě dělá tu mez. Navíc tvůj muž byl s blogem srozuměn a podporoval tě v něm. Není zde nic co by jej jakkoliv shazovalo. Ani o příbůzných, kteří k tomu mají kritické poznámky se nevyjadřuješ více než by bylo vhodné.
   Myslím, že pokud ti blogování pomáhá i ve zvládání dané situace, tak je to v pořádku. Váš příběh přes blog
   (potažmo internet) zasáhl spoustu lidí a snad se to alespoň trošku odrazilo jak na Zrnkách, tak třeba na vaší místní poště :) A to by zcela určitě nebylo, kdyby jsi neblogovala nebo kdyby neexistoval fenomén jménem internet.
   Já osobně moc ráda vidím tvé děti umazané od rajské, chystající se na věneček, Davídkovi obrázky, ráda vidím usměvající se holčičku… nebo se moc těším až u vás pokvetou překrásné růže.
   Doufám, že budeš blogovat i dál. Jsem ráda, že jsem vás „poznala“ i když mě moc mrzí okolnosti, za kterých se tak stalo.
   Hezký večer ti přeju a pohlazení tobě i dětem

   Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.11

10. 10 28. Prosinec, 2009, Petra:

    Milá Diny,
    ačkoliv se neznáme, Tvůj příběh znám už delší dobu. Dlouho jsem nevěděla jak a co Ti napsat, ale dnes mi to nedá. Nepřestávej!! Tvůj blog, Tvá slova jsou jedinečná a určitě nejen mně velmi pomáhají. Jen díky Tobě umím uvařit spoustu úžasných jídel, díky Tobě si víc vážím zdraví svého dítěte, svého muže, který tu sedí vedle mě. Díky Tobě jsem začala na svém blogu s projektem 365, díky Tobě si na BC přečetla o jihlavské sbírce Zrnek a zapojila se. A to není málo. Nedovedu si už představit, že bych si párkrát do týden nepřečetla, co je u Vás nového a jak bojujete s krutým osudem. Piš vše, jak cítíš. Přeji Ti, aby už na Tebe a děti čekalo jen to nejlepší. Vydrž, držím Vám moc palce.

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.12

11. 11 28. Prosinec, 2009, petra:

    ahoj diny, ani z jednoho příspěvku na blogu není patrné znevažování kohokoli nebo čehokoli. naopak je tu spousta lásky, porozumění a citu. ty blog píšeš jako terapii a spousta z nás ho jako terapii čte. ten, kdo to číst nechce, přece nemusí, ne ? tak se drž.
    p

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.20

12. 12 28. Prosinec, 2009, Wlcice:

    No, já tedy nevím… já v tom žádné znevažování nenašla- možná proto, že v tom nehledám nic „mezi řádky“- snažím se to tvé psaní vnímat jako autentickou výpověď ženy, kterou Osud postavil do velmi nelehké situace. Ze dne na den. Bez přípravy. A psaní blogu považuju (soudě dle sebe) – jako jednu z berliček, která mi pomůže vydrápat se zase trochu nahoru, když je zle a jako prostor, který mi umožní sdílet radost s mnohými mně neznámými, když je dobře.
    Díky blogu jsem už poznala spoustu bezva lidí, oslovili mě sami-právě kvůli blogu a právě před několika dny jsem smutně konstatovala, že mnohým cizím leží naše starosti na srdci více, než některým členům rodiny… /ALE !! samozřejmě se najdou i jiné typy čtenářů vyvolávající nesmyslné debaty, publikující urážlivé komentáře- ale to už k blogování prostě patří, i s tím se bohužel musí počítat, když člověk otevírá dveře do svého soukromí/
    Takže bych se přimlouvala, aby rozhodnutí o čem a jak psát na blogu příslušelo výhradně autorovi … Co?

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.25

13. 13 28. Prosinec, 2009, Hliska:

    Milá Diny, myslím si, že nejen že nikoho neznevažuješ, ale nejdůležitější ze všeho je to, že to pomáhá tobě. Takže nevysvětluj, protože to někomu opravdu nevysvětlíš, ale piš. Z tvého psaní je poznat, že to opravdu píšeš srdcem, takže to nevzdávej. Hodně štěstí

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.27

14. 14 28. Prosinec, 2009, Jaffi:

    Diny, za sebe ti můžu napsat jen to, že vždycky když píšeš, oddychnu si. U tebe je špatné, když nepíšeš … jestli mi rozumíš, jak to myslím. A ti kteří vědí (nebo věděli), těm to stačí. No a těm ostatním to asi nevysvětlíš. A dobře jim tak! ;o)

    Myslím na vás na všechny, držte se!

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.28

15. 15 28. Prosinec, 2009, papu:

    Diny,
    každý den, pokud jsem na netu, jdu sem. Přečíst si, jak se máte. Píšeš nádherně. Začala jsi psát blog o Klárce – a rozhodně v tom nevidím žádné znevažování. Naopak díky tomu se otevřely oči spoustě lidem – co je to za nemoc, s čím se potýkáte, co zvládáte, apod. A teď píšeš hodně o manželovi, píšeš krásně, s láskou…je to pocta, rozhodně ne znevažování. Piš, pokud máš potřebu psát, tak piš!

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.29

16. 16 28. Prosinec, 2009, Dana:

    Přesně tak piš jak cítíš a mi díky tobě známe zrnka, klokánky, holčičku Makulku, a spoustu dalších věcí. A spoustě lidem dodáváš odvahu a ukazuješ co všechno zvládne ženská. Jsme s tebou, záleží nám na tobě.
    p.s. a co vall im ? je v něm Klárka každý den a pomáhá jí rehabilitovat ?
    Dana

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.33

17. 17 28. Prosinec, 2009, Lucka73:

    Diny,

    každej má svou cestu. Jak životní, tak cestu toho, jak bude životem proplouvat a taky jak bude přijímat to, co mu Život „nadělí“.

    Jsou lidi, co při pohledu zvenčí žádný velký problémy nemají, ale vnitřně jsou šíleně nešťastní – ať už se jim zdá, že maj velkej nos, krátký nohy, málo rozumu, moc rozumu, nemaj přátele, nebo je nikdo nemá rád. Jsou doopravdy strašně moc nešťastní.
    A pak jsou lidi, co je na ně naloženo spousta „tragédií“ – nebo spíš, kterejm Život pořád hází klacky pod nohy a oni se „prostě jen“ zvedaj, chvíli se oklepou a jdou klidně s úsměvem dál – jasně, občas si pofoukaj bolavý koleno, ale jdou.
    Kdo z nich má těžší život? Těžko říct – za sebe říkám ti první – protože se opravdu trápí a sami sobě nedovolí si život užít.

    Stejně tak to je s tím, jak se kdo vyrovnává s tím, co je mu „naloženo“. Někdo se vrhne do náruče přátel a nechá se hýčkat a rozmazlovat, jinej si najde přítele soukromýho – alkohol, nebo drogy. Někdo se obrátí na psychologa, aby mu pomohl. Někdo se obrátí na svou rodinu.
    Každej to prožívá jinak – někdo se propije, jinej probrečí, třetí prokřičí -a ty se prostě ze všeho musíš vypsat.

    Není důležitý, jak to vidí ti okolo. Protože je těžký pochopit proč si druhej volí nějakou jinou cestu – jen on ví, proč a co mu to přináší.

    Máš velikej smutek, celá vaše rodina ho má – každej z vás se s tím musí nějak prokousat. Je normální, že si každej zvolíte svou cestu. A dá se předpokládat, že každýmu z vás se cesta toho druhýho může zdát „divná“. Ale není to tak. Vy všichni se musíte naučit s tím obrovským smutkem žít. Vstávat s ním, žít s ním a usínat s ním.

    Jako jen mírně zaujatej čtenář můžu s čistým svědomím říct, že M. nehaníš. Že mu neubližuješ.

    Takže, jestli ti pomáhá se vypsat – piš. Jestli ti pomáhají naše komentáře – jsme (troufám si psát i za ostatní) moc rádi.

    Jestli jednou začneš mít pocit, že se svěřuješ „až moc“ – necháš toho.

    Prostě VŠECHNO JE POVOLENO. Všechno. Pokud ti to pomáhá to zvládnout…

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.44

18. 18 28. Prosinec, 2009, Hanina:

    Diny, nebudu moc přehánět, když napíšu, že Tvůj blog mi zachránil život. (snad ne fyzicky, ale duše se sakra počítá..)
    Díky Ti,
    H.

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.44

19. 19 28. Prosinec, 2009, Zuzana:

    Milá Diny,
    prožívám Tvůj příběh již nějakou dobu s Tebou. Jedna tvoje přítelkyně je mojí velmi blízkou a milovanou spolupracovnicí. Když přišla do práce a plakala a vysvětlila mi proč, co se stalo tvému muži Mildovi za tragickou havárii, plakala jsem také.
    Vyprávěla mi o Vás již dříve a já jsem Vás s povzdálí vnímala jako báječnou rodinu s Tebou Diny, jako úžasnou a šikovnou maminkou a s tvým mužem Mildou, který pro vaši rodinu vydělává práce a postupně opravuje a zvelebuje dům, zahradu a ovečky. A ty vaříš, záříš a staráš se o děti. Tak jsem Tě znala na dálku i dříve. A teď tohle, taková tragická nehoda, která ve vteřině zničila všechen ten hezký a milý život, který jste žili.
    Tak mi moje známá dívka ukázala, jak přispět na zrníčka pro tebe a tvé děti, přispěli jsme. Ale celou tu dobu přemýšlím, co bych mohla udělat lépe, jak Ti pomoci ještě nějak a aby to bylo vhodné. Co bys nyní potřebovat mohla Ty z věcí, které jdou zařídit? A jaká kniha, sazenice růží, střevíčky na prodlouženou Tvé dcery? Čím si děláš radosti Ty? Jsi tak skromná , nesobecká a ušlechtilá.
    Sama máš Diny úžasný smysl pro napsání článků , které mají svůj smysl, váhu a řád. Změnilas něco ve mě svými slovy, které sem do svých stránek píšeš. Cítím se jiná a dalas mi svými poctivými slovy dar. Já se najednou dívám na svět a na práci a vztahy mezi lidmi úplně jinak a lépe. Tvůj blog Ti asi pomáhá psychoterapií, tou možností vypsat se. Zároveň svými slovy a i básněmi ovlivnilas v tom nejlepším smyslu život mě a jistě Ti to mohou říct i mnohá jiná děvčata, že tys osobně jim svými slovy a činy pomohla.
    Ráda bych Ti poslala pro děti nějaké drobné hračky LEGO ? pro děti a něco dívčího pro Zuzanku (třeba nějaký moderní šátek? kabelku?), pokud mi prosím pošleš svou adresu na můj e-mail.
    Mám doma sice dva kluky, ale také mám dvě neteře ve věku kolem 17 let, tak ty dvě by mi určitě poradily,co by se mohlo Zuzance líbit.

    Přiměl mi také napsat ten šok, že by si nějací příbuzní ze strany tvého muže mysleli, že to není nevím proč vhodné, psát si své zápisky…A to píšeš opravdu jako spisovatelka.
    Já jsem lékařka, mám dvě děti a neovlivní mě něco jen tak snadno, Ty ale ano a já ti děkuji. Myslím ma tebe Diny, abys stihla práce, co chceš stihnout, ale také si hledala chvilky jen pro sebe- alespoň malé chvilky i odpočinku a zábavy. Kdyby sis občas sedla jen s příjemnou knížku a kafem.
    Tvůj blog nepomáhá opravdu jen tobě. Mě tedy pomohl určitě. Jsi mi velmi blízká,i když se neznáme. A obdivuji Tvou vůli žít tak, jak žít se má.
    Zdravím Tě s obdivem a přáním, abys měla odteď již zlepšující se chvíle. Zuzana

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.50

20. 20 28. Prosinec, 2009, Trixl:

    Možná by rádi zadupali bolest do země, aby se jim ulevilo.
    Umět se poprat s emocemi se ve starších generacích nenosilo, naopak, kdo se o to pokusil sdílením byl považován za zbabělce. Znáš tu blbou větičku – chlapi nebrečí – ale ty ji zpracováváš jako spisovatelka. Kdybys byla muzikant nejspíš bys skládala písničky, malířka malovala, režisérka by natočila film.
    Piš. To co děláš má smysl nejen pro tebe.

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.54

21. 21 28. Prosinec, 2009, Januna:

    Diny, já sem k tobě chodím ráda. Vděčím ti za mnohé, díky tobě si mnohem více vážím i takových věcí, které jsem dřív brala snad jako samozřejmost. Proto já sama za sebe říkám určitě piš dál, po pravdě řečeno by mi tvůj blog chyběl, hodně chyběl. Nespatřuji v tvém psaní něco nepatřičného, něco znevažujícího.

    Na druhou stranu bych se ale zamyslela i nad příčinou, proč to tebou naznačeným lidem vadí. Jestli jde o manželovy rodiče, tak jeho odchod je pro ně také velká ztáta neb co je horšího než když se rodiče musí dívat do hrobu svého dítěte a rádi by třeba svůj smutek prožili „v ústraní“ a třeba to, co pomáhá tobě, přitěžuje jim. Vím, že lehká rada je na snadě „ať na blog nechodí“, ale to si člověk nepřikáže. Zkus si s nimi o tom promluvit, jde-li to, třeba naleznete kompromis. A těmi, kteří ti to nedokážou říct přímo, těmi bych se vůbec nezabývala.

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 21.55

22. 22 28. Prosinec, 2009, Bludicka:

    Tak nevím, řekla bych, že jsou to dvě věci na jedné hromadě.
    Ta první, že ty jsi sdílecí typ a sdílet život na blogu ti víc dává než bere, což tvůj M. pochopil a toleroval a dokonce měl rád, protože i pro něj to bylo spíše pozitivní okno do duše vaší rodiny než cokoliv jinýho. Samo jsou na světě i lidé, kterým by blogování (a obzvlášť takhle osobní a úpřimné) emočně víc bralo než dávalo a ti ho samo logicky psát nebudou. Obojí je v pořádku a ani jedna skupina není divná. Dokonce není nijak špatný ani údiv lidí z jedné skupiny nad lidmi z druhé, že mohou stejnou věc cítit tak odlišně.
    Ta druhá věc je osočování od kohokoliv, že zde M. nebo váš vztah znevažuješ. To je bohapustá lež a to s jakou úctou, láskou, noblesou, vážností a úpřimností o M. a vašem vztahu píšeš musí vidět, vnímat a cítit kdokoliv bez ohledu na to zda spadá do netově sdílné skupiny, nebo naopak preferuje absolutní soukromí. Pokud je někdo takového obviňování schopen, tak musí být příčinou buď závist, že sám takový vztah a partnera jako byl tvůj M. nikdy nenalezl, nebo pokud je to z M. příbuzenstva to může být někdo, kdo třeba zcela promarnil možnost prožít s ním kus vlastního života a teď mu nezbývá než závist, že byť krátce, ale intenzivně jste jeden druhého měli a „nezpronevěřili“ jste ani chvilku společného času, anebo v tom není nic osobního a je to prostě jen nějaká duševně mírně vyšinutá osoba, která si s chutí kopne do kohokoliv, kdo je „snadná kořist“ o kom předpokládá, že teď spotřebovává životní sílu na důležitější věci než je obrana před zcela blbou a absurdní pomluvou. Ale stejně všichni, včetně osoby nebo osob pomlouvajících můžou s blogem sice souhlasit nebo nesouhlasit, myslet si, že kdyby šli ve tvejch botách, tak, že by to udělali stejně nebo úplně jinak, ale současně vědí, že svého muže neznevažuješ a že si ho vážíš. Myslím, že nemusíš říkat nikomu vůbec nic a jen prostě piš dál, jak to budeš cítit, pokud budeš cítit, že chceš a máš psát.
    Mimochodem neznám ve svém okolí žádnou jinou živou a dokonce ani „virtuální“ ženskou, která by o svém muži vždycky za všech okolností (už za jeho života a dávno před vznikem tohohle blogu) mluvila a psala s takovou láskou, úctou, respektem a pochopením jako ty o Mildovi.

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 22.01

23. 23 28. Prosinec, 2009, Helena:

    ahoj, Diny,
    přiznám se, že nejsem tak otevřená na svém blogu, jako jsi ty tady, jsem jiná povaha. Mildovi příbuzní, kromě toho, že procházejí těžkým obdobím, jsou pravděpodobně lidi uzavřenější než ty, a proto tyto jejich reakce. Každý z nás se se ztrátou vyrovnává jinak, tobě moc pomáhá vypsání se, sdílení. Hranice soukromí své osoby, svých pocitů nemusíš před nikým ospravedlňovat, pokud píšeš o Milošovi, vždy je to s úctou a láskou. A pokud sama cítíš, že by mu té psaní nevadilo, je to tak správně.
    A co se týká vlivu tvého blogu na nás, co ho pravidelně čteme, Diny, moc nám tvoje psaní dává. Tvůj blog, to je svědectví jedné ženy o tom, že i s těžkým osudem se musí a dá žít, pokud možno se vztyčenou hlavou a úsměvem na rtech…

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 22.09

24. 24 28. Prosinec, 2009, Edit:

    piš,piš,piš,p­rosíííííím
    je to cesta správná ,pomáhá Tobě i nám všem poznat co je to lidská sounáležitost,so­lidarita,pocho­pení ,pomoc alespon na dálku se vzájemne jaksi „držíme nad vodou“
    my všichni my Tebe a ty nás, vlastně je to prosté, Milda je na Tebe určitě mooooc pyšný, nechápu jak tam někdo může vidět něco špatného,zůstaň sama sebou,máš vtom jasno a nenech se zvyklat jakýmisi divnými předsudky
    a nedá mi spomenout si právě na svého tátu je 26 roků na onééém světě- otrávil se -právě proto, že se uzavřel sám do sebe a s nikým nekomunikoval- to je cesta do pekel :o(((

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 22.21

25. 25 28. Prosinec, 2009, Radka Ančincová:

    Myslím, že to tady všichni hezky napsali, soudit chování nebo konání ostatních jde nám lidem velice dobře. Často mě připadá, že lidé okolo velice rádi kritizují, komentují nebo se jen rádi vyjadřují ke všemu a ke všem kolem.
    Upřímně si myslím, že Ty píšeš naopak o celé své rodině, natož o M.velice krásně, s porozuměním, citem a velikou láskou. Navíc jak píšeš Ti to pomáhá, tak proč by jsi přestávala jen proto, že „někomu“ se to nelíbí nebo se mu to nezdá nebo on by to nedělal. Ty to dělej dál, děláš to krásně a nelam si s tím hlavu (na to máš jiné věci).
    Kdyby všichni dělali všechno stejně, byla by na světě pekelná nuda, tak nebuď stejná a dělej to tak jak cítíš. A až Tě psaní přestane bavit a naplňovat, tak prostě přestaneš (ale spíš ne viď?)

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 22.30

26. 26 28. Prosinec, 2009, Marta:

    Diny,

    děkuju za Tvůj blog, jsi pro mě velkou inspirací. Nemám pocit, že bych z Vašeho soukromí četla něco, co mi nepřísluší číst, protože podle mě dobře znáš míru, co sem patří a co ne. Z mého pohledu tu není nic, co by znevažovalo kohokoliv ve vaší rodině.
    Stejně tak, jako potřebuješ Ty od ostatních v rodině respekt k tomu, co děláš, patří i jim Tvůj respekt k tomu, že se zlobí nebo že se jim to nelíbí. Mají na to právo. Na Tobě je, nevyčítat jim to ani se tím netrápit. Prostě vzít na vědomí, že to tak je a že to asi nezměníš. (A to je někdy moc těžké, vím to a chápu, že o tom pořád přemýšlíš zleva i zprava). Mají svých trápení dost a dělají, jak nejlépe umějí.

    Máš velký talent být sama sebou, tak jen tak dál, pěkně jak Ti říká Tvé srdce.

    Mám Tě ráda. Marta

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 22.32

27. 27 28. Prosinec, 2009, Mirus:

    Mirko, to neres. Problemy, ktere jisti lide maji s Tvym blogem je priorita cislo 1553.
    Dulezite je, co chces ty a to, ze ve svem snazeni mas obrovskou podporu.

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 22.34

28. 28 28. Prosinec, 2009, janca:

    Já myslím, že Mildovi by určitě nevadilo, že tady o něm píšete. Je to psané s láskou, která je stále silná. Určitě to v tom pokračujte. Myslíme na Vás..

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 23.00

29. 29 28. Prosinec, 2009, Iva:

    Milá Diny,
    prosím pokračuj.Všechno důležité už bylo napsáno výše.Jednou jsem to už napsala, pokud cítíš, že je dobré psát, tak to DOBRÉ JE.Příbuzný si člověk nevybírá, ty musí ( a nebo ne ) přijmout – bohužel…Jak je vidno z ostatních komentářů spoustě lidí na tvojí rodině záleží a hlavně tvoje psaní hodně pomáhá.Díky tobě jsem si srovnala myšlenky a dokonce včera upekla svoji první vánočku v životě(mimochodem všem moooc chutnala).Takže klidně piš,piš,piš..­...Myslím na Vás I
    PS:nečetla jsi knihu Čtyři dohody – tam je hodně moudra,alespoň pro mne

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 23.16

30. 30 28. Prosinec, 2009, Dadouch:

    Milá Diny,
    nenech se odradit, pomáhá to nejen Tobě, ale i ostatním lidem ........ věř, že strašně moc …
    Takových lidí, co budou odsuzovat je spousta, ale těch co to myslí upřímně a myslí na Vás, drží palce a vše prožívají s Vámi, těm co to pomůže v jejich těžkých chvílích je mnohem mnouhem víc a za to to určitě stoji …
    Nemluvě o tom, že za pár let si člověk bude pamatovat jen zlomek toho, co zde píšeš a tímto se ti vzpomínky uchovají navždy …

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 23.29

31. 31 28. Prosinec, 2009, ivy:

    Diny,Ty umíš psát o všech věcech s takovým taktem a citem,že Ti nikdo nemůže vyčítat tento způsob uvolňování emocí.Lidé jiného založení mají právo nechápat,že jsi tak otevřená,ale nemají právo mít Ti to za zlé.Nepíšeš nic nepatřičného,jenom to co TY cítíš.Piš dál – pro sebe i pro nás,co Tě máme rády.
    ivy

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 23.54

32. 32 28. Prosinec, 2009, Hanka:

    Diny,já myslím,že to fakt bude ten generační rozdíl.Vidím naše a reakce na to,co my děláme s dětmi,co bychom měli,jo,připomínky mé mamky,že zase u počítače.....Já mám kamarádky víc v práci,z gym­plu,výšky,tak jsem chodila po procházkách sama a v době spaní dětí jsem psala maily -pak už jsem si zamykala byt,abych se necítila hrozně,když babi nečekaně přišla,že zase nic nedělám,jen ten počítač…Byl a je (i když míň s nástupem do práce) to můj způsob komunikace.Takže i Vy,dělejte,co sama uznáte za dobré pro Vás,děti.Píšete skvěle!Člověku pomůže se vypsat,občas jsem svoje maily pak mazala,že se mi ulevilo:-)

    Vloženo 28. Prosinec, 2009 v 23.57

33. 33 29. Prosinec, 2009, Daniela:

    Diny,

    tyhle nevyžádané rady většinou nikomu nepomohou a někomu hodně ublíží, nenech si ublížit! Za to cos kdy napsala ses nikdy nemusela a nikdy nebudeš muset stydět, ty to víš a on to ví také.
    Možná to i byla rada dobře míněná, možná to byla rada vedená strachem, či bolestí toho, kdo ji dal a možná, že to byl někdo, kdo ubllížit chtěl … ale tohle ty neřeš.

    Pokračuj, dělá ti to dobře … a to jak píšeš o něm je jen hodno obdivu a vždy bylo!!!

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 1.13

34. 34 29. Prosinec, 2009, pupicek:

    Diny,

    Pis,pis,pis..­....o radost i o bolest je lepsi se podelit nez vse v sobe tutlat.Delas to dobre jen tak dal!

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 4.57

35. 35 29. Prosinec, 2009, makýš:

    Diny, já chápu, že někomu může sdílení soukromí vadit. A není to generqační rozdíl, ty víš, o kom konkrétně já teď píšu. Někdo je prostě přesvědčen, že říkat, či psát někomu, koho ani neznám, jak někoho mám, nebo jsem měla ráda, jaký je, nebo byl, je …řekněme nevhodné. Že vytahovat city a pocity na veřejnosti se nesluší a může to být i škodlivé a zneužitelné. Neptej se mě jak, já to taky nevím, ale v mém případě to prostě respektuji.
    V případě tvém jde ale o něco jiného. Především, Milda měl blog rád a sdílení mu nevadilo, a to je to nejdůležitější. Pak, tobě psaní pomáhá a to je to druhé nejdůležitější a to třetí nejdůležitější je to, že blog pomáhá i druhým.
    Ty nemáš žádnou odpovědnost vůči rejpalům, kterým je tvoje sdílení a blog vůbec trnem v oku. Máš zodpovědnost jen vůči sobě, dětem a Mildovi. A pokud ty si seš jistá, že blog může být také pojítkem mezi vámi, minulostí, současností i budoucností, je správné, že ho píšeš. A ty to víš. Já to vím taky. Ví nás to spousta a těmi, co to neví, se nezabývej. Je to jejich problém.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 7.11

36. 36 29. Prosinec, 2009, Veronika:

    Diny, jak vidíš z té spousty reakcí, Tvůj blog pomáhá především nám..té spoustě holek, které sem více či méně často chodí nasávat energii a nepřestávají žasnout nad tím, kde ji bereš Ty. Za to Ti patří metál a ne kárání..Pokud to pomáhá i Tobě a Tvé rodině, pak tím líp. Snad jedinou obavu mám, aby toho množství citlivých informací o vás někdo nezneužil..Proto číslo své platební karty nám radší nepiš Jinak včera jsem se poprvé mohla setkat s jednou maminkou z Dlouhé cesty..bylo to krásné povídání, i když samozřejmě smutné..viděly sme kolik toho máme společného a jak naše pocity jsou stejné, přesto jsem se shodly i na tom, že způsob truchlení je pro každého individuální a může být úplně jiný a nikdo na světě nemá právo určovat jaký je ten správný…Držím palce, Veronika

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 7.42

37. 37 29. Prosinec, 2009, Dewey:

    Milá Diny,
    čtu tvůj blog už delší dobu, většinou se vyskytujeme na stránkách u Žlababy ve stejné denní době brzo ráno. Sem jsem komentář ještě nikdy nepsala, přestože teď tvůj příběh virtuálně prožívám s tebou.

    Chtěla bych vzkázat lidem, kterým se nelíbí, že píšeš blog, že jste s Mildou pomohli strašně moc lidem, aby si uvědomili věci, které si běžně neuvědomují, řada lidí teprve díky tvému blogu cítí, jaké řeší malichernosti, ve spoustě lidí jsi probudila nějaké emoce, které třeba už dlouho ležely ladem – jen tím, že si přečtou, jak žiješ, mají chuť pomoct tobě, anebo třeba i někomu jinému.
    Já jsem ráda, že jsem díky tvému blogu „poznala“ Mildu i tebe, další částečku velké rodiny spolubojovníků ze Žlababy. A myslím, že i plno dalších lidí sem chodí sledovat, jak se všichni máte, a držet vám palce, protože na těchhle stránkách je NADĚJE.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 7.44

38. 38 29. Prosinec, 2009, Veronika:

    PS: a Tvůj muž na váš určitě pyšný je…!

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 7.44

39. 39 29. Prosinec, 2009, Martina:

    jen piš a aniž jsem četla dál a dál jsi to sama napsala když on ho měl rád tak je mu jasný že budeš psát stále a ted hlavně o tom co prožíváš to je jasný. Měj se moc hezky m.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 8.04

40. 40 29. Prosinec, 2009, Anulenka:

    DINY, piš, piš, piš…cokoli děláš a pomáhá ti to, tak to dělej. Kvůli sobě, kvůli dětem.....Rovněž jsem nenašla nic, co by jakkoli znevažovalo Mildovu památku, spíš naopak (vždyť o něm mimo jiné píšeš jako o nejlepším muži a tátovi Vašich dětí)…
    Nenech se zvyklat!
    An.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 8.07

41. 41 29. Prosinec, 2009, jasmine:

    Ahoj Diny,
    se vším co tu holky napsaly a že toho byla spousta samozřejmě souhlasím. Jdes si svou cestou a je to jen Tva cesta. Nikdo Ti ji neumeta, jen porad nekdo hazi klacky. A ten nejdulezitejsi clovek, o kterem v soucasne dobe pises, ten s tim problem nemel vubec. Tak prď na ne
    Ti, kdo tohle blogivani odsuzuji, nevi o cem mluvi.
    Sazim se o co chces, ze je to lidi ze stare skoly. Internet moc neberou.
    Kdybys napsala starou papirovou knizku, tak myslim, ze by to pro ne byla jina mince. To by se na to divali jinak.
    Ale ja verim, ze drive ci pozdeji na tu knizku stejne dojde. A strasne se na ni tesim.
    A jeste k tomu minulemu prispevku. To je dobre, ze mas fajn sousedy. Vis, ono jak se clovek chova k ostatnim, tak potom se mu to stejne tak vrati. Ale potesi to, ze?

    Tak se mejte a preju uz toho dalsiho roku jen same dobre zpravy.

    J.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 8.29

42. 42 29. Prosinec, 2009, Karin:

    Dobré ráno-znevažování určitě ne…Každý člověk je originál,každý řeší věci po svém.Někdo se musí vypovídat,někdo nerad mluví.Někdo se musí vypsat,někdo psal naposledy pořádně na škole.Jeden si pod kůži nikoho nepouští,druhý není tak úzkostný.O tom život je,o rozdílech­.Proto je tak pestrý.Hezký den všem.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 8.31

43. 43 29. Prosinec, 2009, Diny:

    Jasmine – vím že to myslíš dobře, ale „prdět“ na ty, na kterých mi záleží a kterým se blog nezamlouvá, dost dobře nemůžu. Proto taky vznikl tenhle článek a já doufám, že si ho přečtou, přečte … A že třeba i z reakcí vás pochopí, jak to vnímáme … myslím, že mají třeba i strach, aby nám někdo neublížil, když se tu tak vypisuju, myslím, že je za tím i obava ze zlých lidí …

    Vím o části rodiny, která sem chodí a čte ráda, jsem za to moc ráda a snad mi pomůžou, aby ti, kteří to berou jinak, pochopili. Záleží mi na tom. Ale i když se tak nestane, psát nepřestanu, dost dobře nemůžu…

    Děkuju vám za reakce, opravdu. Lucko – ty jsi to vystihla naprosto přesně, i spousta dalších z vás…

    Víc dělat nemůžu. Víc pro objasnění svých pocitů prostě dělat nemůžu. Moc se mi tím článkem ulevilo. Jako ostatně vždycky, když se tu vypíšu.

    Mám vás ráda. Děkuju, že jste …

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 8.37

44. 44 29. Prosinec, 2009, Andrea:

    Diny…já osobně z tvého psaní o Mildovi a dětech cítím lásku a úctu. Žádné znevažování… Mrzí mě, že k tomu všemu co prožíváš musíš řešit ještě takové věci. Doufám, že ti to nevezme chuť bojovat, žít a psát. Prostě …držte se!

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 8.40

45. 45 29. Prosinec, 2009, Iveta:

    Diny, máš velký dar, umíš krásně psát a tvoje psaní se tak krásně čte, je tam všechno co má být, nic navíc. Tvoje psaní, někdy zahřeje, někdy vžene slzy do očí, ale tak to má být. Piš, piš pro sebe, své děti i pro nás, aby jsme si uvědomili, co v životě je důležité, protože občas na to zapomínáme! Když čtu tvé řádky, musím jít vždy obejmout své děti, pevně s láskou!!
    Moc na Vás myslím

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 9.07

46. 46 29. Prosinec, 2009, Peťa/Pezy:

    Piš dál… díky Tvému blogu jsem možná trochu jiná, jistě spousta z nás, kdo čte – se hodně zamýšlí nad sebou, na svým osudem – nad celým svým životem. Já tvůj blog mám opravdu ráda a pomáha mi. Když pomáhá i Tobě a ty to tak cítíš, tak piš dál… Věřím, že časem k tomu dospěje i blízká rodina…a pochopí…

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 9.19

47. 47 29. Prosinec, 2009, Zdeňka:

    Vážená Diny, jste inteligentní ženská a přemýšlíte o tom, co děláte. Přestože Vás neznám, nemám důvod pochybovat o tom, že znáte rizika a do svých úvah je zahrnujete. Z mého hlediska je to, co děláte, velmi statečné. Co se týče obsahu blogu, nacházíte vkusnou míru mezi tím, co otevřeně napsat, a tím, co si nechat pro sebe. Vaše psaní pro mě má neviditelné, ale jasné hranice, je lidský a poctivý. A je Váš.

    Myslím, že ani netušíte, kolika lidem Vaše slova mění život – v běžných dnech a běžných rozhodnutích. A myslím, že jednou pomůžou i Vašim dětem najít, co je pro ně v životě podstatné.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 9.20

48. 48 29. Prosinec, 2009, kejmiska:

    Drahá Diny,
    taky jsem se zezačátku trošku děsila, kdo všechno proboha může tvoje řádky číst, pak jsem ale z nějaké poznámky pochopila, že cenzuruješ a to poctivě. Možná jsi poslední dobou nepsala na blogu tolik o klárce, ale taky nevidím nikde ani náznak znevažování tvého manžela, píšeš převážně o svých pocitech, což je logické a je to pro tebe zjevně cesta, a z mého pohledu dobrá cesta, jak se nezbláznit, jak přežít. Bez ohledu na blog toho máte Ty i Tvá rodina plné kecky, takže každá „maličkost“ se jí hodně horká. Věřím, že časem se lépe pochopíte, Ty, proč a co jim vlastně tak moc vadí, oni, proč Ty to děláš. Lucka73 to napsala moc pěkně a výstižně.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 9.22

49. 49 29. Prosinec, 2009, hataika:

    Milá Diny,je smutné,že ti nejbližší někdy opravdu nechápou.Ale ty tady vůbec nepíšeš nic,co by památku tvého muže nějak znevažovalo.A tobě to psaní evidentně moc pomáhá a to je moc důležitá věc.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 9.26

50. 50 29. Prosinec, 2009, Monika:

    Je to generační rozpor a netrap se tím, ty ventiluješ svoje prožívání a svůj život a to je tvoje věc. Já si tohle prožila po potratu, jediné co mi pomáholo byly internetové diskuze s těmi, komu se to taky stalo a moje tchyně se na mně rozezlila, že se v tom takhle šťourám a někam to píšu. Vůbec to nechápala.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 9.39

51. 51 29. Prosinec, 2009, Květa:

    Milá Diny,Váš příběh jsem potkala na"rodině",kam občas chodím kouknout zda je něco nového a od té doby jsem pravidelným návštěvníkem Vašeho blogu.Sdílení má ohromnou sílu a myslím,že všichni kdo Váš blog čtou Vám pomáhají už tím,že na Vás myslí a posílají jakoukoli podporu.Mnoha lidem-tak jako mně-čtení pomáhá ujasnit si co je v životě důležité.Jsem také matka 4 dětí,nejstarší dceru můj muž také vyženil a jsme spolu 11 let.Když jsem začala číst Vaše řádky,došlo mi, jak je nutné hlídat si pohodu rodiny každý den,neřešit blbosti,protože člověk nikdy neví…Z vašich řádků je cítit,že jste báječná máma i žena, moc Vám fandím a věřte, že Váš blog je terapií nejen pro Vás.Nenechte se nikým od toho, co Vám dělá dobře odradit. Přeji Vám mnoho štěstí, hodně síly, zdravím všechny Vaše nádherné děti.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 9.49

52. 52 29. Prosinec, 2009, Leya:

    Diny, mne by taky strasne pomahalo se vypsat, nedusit to v sobe… v tomhle jsem asi stejna, proto te chapu, i ta tisicina procenta, o kterou se vypsanim tva bolest zmensi, za to stoji. Pis, jestli to pomaha, neuzavirej se do sebe, ale vykric svoji bolest, vztek, beznadej do sveta, kdo to bude chtit chapat, ten pochopi, kdo ne, je to jeho problem… Nikdy se nezavdecis vsem. Ale uz z komentaru tady je jasne, ze to, co delas, vetsina lidi chape a nekterym to i pomaha…

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 9.55

53. 53 29. Prosinec, 2009, Jandulka:

    Diny, prosím piš. Nejenže je to forma terapie, která ti uleví, ale nám ostatním (a je jich mnoho) Tvoje články otevírají oči a srdce.

    Není den, kdy bych nenakoukla a nepřečetla si, jak Vaši těžkou situaci zvládáte a zároveň se zamyslela i sama nad sebou a nad tím, co je opravdu důležité a co je prkotina, kvůli které není třeba se rozčilovat.

    Od té doby, co se to stalo, mám některé věci výrazně přehodnocené a to jen díky Tobě a Tvému blogu. Myslím, že bych k tomu sama od sebe tak hned nedospěla a doteď bych se zaobírala blbostma a řešila je. Věřím, že mnoho dalších lidí to má podobně. Prostě jsi úžasná bytost, která má schopnost měnit k lepšímu i ty druhé svými názory a konáním.

    A kdyby ses o své myšlenky a názory nepodělila, byla by to fakt velká škoda. Ať to tvoje rodina vidí jak chce, tak takhle to prostě je.

    Myslím na Vás.
    JANDULKA

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 10.00

54. 54 29. Prosinec, 2009, tanzi:

    Tech kopmentářů je moc a nestíhám (časově)si je přečíst.
    tak tedy můj názor o kterém, nevím, zda tu už nepadnul.
    Diny, tvá slova, tvé řádky ..budou jednou určeny i tvým dětem až poodrostou a budou mít z toho co se stalo rozum.
    Přečtou si jaký byl jejich táta, jak moc vás měl rád, jak jsi ho moc milovala.
    Přečtou si jak jsi se snažila poprat s osudem.
    Nevidím v tom nic špatného.
    Přeju pěkný den, dětem pusu a piš dál.
    t.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 10.39

55. 55 29. Prosinec, 2009, Tokamak:

    Diny piš! Piš! A nenech se odradit.. píšeš krásně o celé své rodině.. a je to lepší jak se nechat zahnat do kouta a tam zhrouceně čekat na záchranu, která stejně nepřijde.. Piš.. určitě to pomáhá.. a je to přínosem.. nejenom Tobě a Tvé rodině.. ale i nám.. Díky Ti za to.. D.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 11.20

56. 56 29. Prosinec, 2009, Kebusa:

    Nevadí to!

    Tak počítejme: Kolik lidí si myslí, že to vadí?
    A kolik lidí si myslí, že to nevadí?

    Aha?

    (není náhodou v tom „vadí“ slyšet trošičku závist? závist nad tím, že tě má, Diny, tolik lidí rádo?)

    Pokud Mildovi nevadilo, že píšeš o Klárce, jak by mu mohlo vadit, že píšeš o něm?

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 12.17

57. 57 29. Prosinec, 2009, Kebusa:

    Hm. Beru zpátky, špatně jsem četla – závist asi ne…

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 12.20

58. 58 29. Prosinec, 2009, Diny:

    Kebuso – asi jak u koho;) U těch, na kterých mi záleží a kvůli kterým jsem tenhle článek psala … je to opravdu spíš nepochopení, od samého základu … netových kamarádek, přátel … psaní … ale určitě ne závist.

    U těch druhých, pro které tento vysvětlující článek není, se motivací radši nedohaduju, tam se to táhne už z dob blogu, kdy byl převážně jen o Klárce … a těch nechutných věcí bylo už moc, završené kolem pohřbu samotného. To ventilovat veřejně nebudu, protože bych se musela hodně stydět. Ne za sebe, jen dodám.

    Chci jen říct, že na tomto blogu svěřuju své pocity. Ale rozhodně ne všechny.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 12.25

59. 59 29. Prosinec, 2009, Martina:

    Diny, každý člověk má potřebu s někým mluvit, svěřovat se a podělit se o své radosti i starosti a bohužel doba dospěla do bodu, kdy internet je jakýmsi naším „tichým“ společníkem, rádcem a vlastně i přítelem, který je vždy po ruce, vždy trpělivě čeká a má na nás vždy čas. Prosím, piš dál, vypiš se z bolestí a trápení, poděl se o svoji radost, otevíráš sice dveře do svého soukromí, ale většina z nás, které sem chodíme, ty dveře za sebou zase pečlivě a potichu zavře, máme tě moc rády a když už nemůžeme posedět u tvého stolu, alespoň takto virtuálně s tebou jsme a tiše posloucháme ..... a opravdu si více vážíme každého obyčejného dne.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 13.20

60. 60 29. Prosinec, 2009, skrblice:

    Diny, pokračuj, nenech se otrávit. Pokud to tak cítíš, pomáhá Ti to a jsi díky blogu silnější, nevzdávej to. Spousta lidí ještě nedokáže ocenit sílu slova psaného srdcem, bolestí, pokud se sám neocitne v situaci podobné té tvé. Neznáme se, čtu tvůj blog teprve měsíc. Ale i tak cítím, že jsi kus skály, která jenom tak neuhne. Obdivuji Tě a věř, že v žádném případě neděláš nic špatného, když píšeš o své bolesti a ztrátě. Píšeš s láskou, ohleduplností a úctou, kterou musí z tvého psaní cítit každý trošku normálně smýšlející člověk. Navíc je to pro tebe terapie, posune tě o kus dál a pomůže překonat ty nejtěžší chvíle, které tě možná ještě čekají. Držím pěsti a pokud to bude možné, ráda k tobě občas nahlédnu. Pozdravuj ty své broučky a berušky, jsi VELKÁ STATEČNÁ HOLKA.Soňa.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 13.28

61. 61 29. Prosinec, 2009, Marka:

    Diny,
    hlavně, že MÁ BLOG SMYSL pro Tebe!!! (Když nepočítám všechny včetně mě, komu pomáhá Tvoje řádky denně číst).
    Píšeš srdcem a tvůj blog má hlavu a patu… za mě říkám, pokračuj… Sama mám takovou zkušenost, že když něco hodím do písemné podoby, tak si lépe utřídím myšlenky, ujistím se ve svém názoru a věc je pak daleko jasnější a definitivnější…
    HODNĚ SÍLY DO DALŠÍHO PSANÍ…

    Marka

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 13.40

62. 62 29. Prosinec, 2009, Sissy:

    Diny,
    jsem z těch co mají se sdílením pocitů na netu problém. Každý můj napsaný článek mě stojí moc síly a strachu že napíšu moc a někdo mě pozná..nebo mi ublíží. Ale často mi pak reakce nebo už samotné napsání dají sílu.
    Dlouho jsem Tě nechápala jak můžeš psát o nemoci své holčičky. Teď už začínám chápat a rozumět. Pomalu.
    Občas si Tě čtu. A trochu závidím- tu krásnou vzpomínku na muže a optimismus.
    Myslím že tomu někdo nemusí rozumět. Myslím že je to jejich právo a věc. A Tvoje věc je psát jak chceš. Pokud z toho čerpáš sílu, je to síla pro Tvoje děti a ten další život, který žít musíte.
    Sissy

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 14.31

63. 63 29. Prosinec, 2009, Dáša:

    Ahojky Diny
    už nějakou dobu sleduji tvůj blog (cca rok), už několikrát jsem měla chuť ti napsat, ale nějak jsem buď nenašla odvahu nebo slova. Ráda bych ti řekla že tvé psaní v první řadě pomáhá tobě abys zvládla všechno zlé co ti osud přichystal, potom určitě pomáhá i Zuzce když vidí že ses neuzavřela do sebe (Davídek s Káčky jsou ještě malí aby to chápaly) a v neposlední řadě pomáhá také většině z nás co tvůj blog pročítáme. Já osobně o životě přemýšlím po tom roce úplně jinak a hodně jsem přerovnala priority a za to ti strašně moc děkuji a přeji ti abys už nemusela psát o smutných věcech ale o tom jak jsou tvé děti větší, šikovnější, jak se ve škole a školce snaží, a prostě o těch maličkostech které jsou dohromady v této chvíli tím (nevím jak to napsat aby to nevyznělo tak jak to nemyslím) co ti dává novou sílu na vše co musíš zvládnout.
    Děkuji ti za to že jsi a že nám dáváš sílu, která z tvého blogu vyzařuje, aby i my jsme zvládaly situace které na nás osud chystá. Dáša

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 15.01

64. 64 29. Prosinec, 2009, Pisarka:

    Myslím, že pokud to cítíš tak, že ti psaní neubližuje ale pomáhá (nemluvím ani o těch, kterým pomáháš svým psaním ty!!!!), dělej to dál. Nic špatného, za co by ses měla stydět, nepíšeš! A vždy se najdou lidé, kteří to vidí a cítí jinak. Ti ať to dělají po svém a prostě nepíší. Už jsem to tu kdysi psala, kritizovat prostě budou, tomu se asi vyhnout nedá. Mám tě ráda, jen mě mrzí, že já tě „znám“ hodně díky blogu a často mi to připadá dost jednostranné – o sobě ti tolik informací nepodávám. Tak…se drž.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 16.02

65. 65 29. Prosinec, 2009, Tereza:

    Myslím,že neděláš vůbec nic špatného. Pokaždé se najde někdo kdo si myslí a cítí to jinak.A jestli ti to pomáhá tak to není nic špatného. Oni to jednou pochopí

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 16.41

66. 66 29. Prosinec, 2009, Dana:

    To je hrozné, že v této své situaci musíš řešit ještě toto. To už je fakt moc. Komu vadí, že píšeš na blog, tak ať sem nechodí.
    Drž se, nenech se otrávit a odradit!

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 17.15

67. 67 29. Prosinec, 2009, Mirka:

    Diny, píšeš tak krásně, že by bylo škoda tvé myšlenky, city a pocity nezvěřejnit. Moc hezky se čteš, přiznám se, že se pokaždé těším, až zasednu k počítači a najedu na Klárčin blog. Že se to někomu z rodiny nelíbí, je prostě dané už tím, že každý jsme jiný…Milda s blogem přeci souhlasil a Ty píšeš to, co uznáš za vhodné, poodhalíš to, co poodhalit chceš nebo potřebuješ. Tvůj blog mi moc pomáhá a pomohl, vidím věci, které jsem dříve neviděla.. Ukazuješ mi, jak se stát lepším člověkem… a já se od tebe učím…

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 17.49

68. 68 29. Prosinec, 2009, Jelena:

    Někdo po takové životní tragédii začne pít, jiný skončí v psychiatrické léčebně, někdo je furt na hromadě a někdo si vezme život. Ne každý jedinec dokáže jít a hrdě bojovat dál.. každý potřebuje jinou pomoc. Tak jestli ti v tom pomáhá net a blog, tak je to ta nejlepší věc na světě, lepší než tisíc psychoušů a prášků a jánevímčeho. Že odkrýváš pokličku domácích věcí, to je čistě jen tvoje věc.
    Dělej to dál, je to nejelegantnější způsob, jak se se vším vyrovnat a nezakrnět. Navíc tvoje psaní nepopiratelně pomáhá spoustě lidem.. minimálně mně, od vaší nehody se mnohem více muchluju s malým, važím si každého dne a to není málo.. díky ti za to.

    Takže jestli ono někomu spíše nevadí něco jiného, jestli v tom nebude trocha závisti… ty víš jaké a na co.

    A koukej psát dál ,–)

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 18.06

69. 69 29. Prosinec, 2009, Magie:

    Diny, chtěla jsem napsat už včera. Tvé psaní má určitě smysl. Jednak se ty vypíšeš, ale jednou časem, tohle psaní bude vzpomínka… Když se narodí dítě, téměř každá máma mu píše deníček, nebo aspoň si dělá poznámky, kdy začalo sedět, stát, lozit, udělalo první krůček…Protože čas je neúprosný a otupí naše čerstvé zážitky, za pár let si člověk stěží vzpomene kdy přesně a jak se co stalo…A tak je to i když milovaný člověk odejde…za pár let si už nevybavíš myšlenky a pocity každého dne po tom, co se to stalo…
    Tohle je tvoje vzpomínka… Abys nezapomněla, aby sis pamatovala, aby jednou třeba i tvé děti sem mohly přijít a přečíst si, jak ti bylo…Jak bylo jim, jakej byl táta, což jim samozřejmě určitě budeš povídat, ale člověk často zapomene ty úplný drobnosti, maličkosti…
    Takže piš, piš, i kdyby to bylo třeba i zamknutý, aby jsi měla pocit, že se můžeš úplně otevřít…
    Mám tvé psaní moc ráda…Píšu blog dětem, ne denně, ale občas a dnes po téměř roce vidím, kolik obyčejných dnů jsem skoro zapomněla, nebýt fotky a pár řádků…

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 18.31

70. 70 29. Prosinec, 2009, Blanka:

    Diny, piš dál. Jen ty sama víš, jak je to pro tebe potřebné.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 18.52

71. 71 29. Prosinec, 2009, Dráček:

    Diny, jak už psaly holky…piš, je to ze srdíčka a moc to potřebuješ, někomu se vykecat…a my tady jsme, vždycky:)))je nás totiž hafo:) A obavy ze zlých lidí? 6e mohou ublížit? Mohou a když budou chtít, udělají to i bez blogu…Ale věřím, že láska a dobro znají silnější „zbraně“ a cestu…

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 18.54

72. 72 29. Prosinec, 2009, Diblik:

    Diny, blog je Tvuj zpusob, jak se s zivotnimi kopanci vyporadat, jak zvladnout tu bezmoc, bolest, vztek…Moc dobre vis, kde je ta tenka cara mezi opravdu citlivym soukromim Tve rodiny a tuhle caru urcite nikdy neprekrocis…verim, ze Mildovi by to nevadilo, protoze jak jsi napsala…Tvoje psani Ti pomaha prezit…Mas mou podporu…

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 19.14

73. 73 29. Prosinec, 2009, Jita:

    Diny piš.
    Oni časem pochopí. Porozumí ti.

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 19.41

74. 74 29. Prosinec, 2009, Iva:

    DINY, dej prosím na vlastní pocity, ty jsou nejdůležitější…

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 19.54

75. 75 29. Prosinec, 2009, Peťule:

    Diny, nevím, jestli to tu někdo psal…
    Mým blízkým se taky blogování nezamlouvalo, táta tvrdil, že je to osobní. Jenže já přece nepíšu bydliště,rodinný vztahy.
    Ty píšeš úžasně a chtivě.Pomoc čeká na každém rohu. I tady. Stačí jen mít odvahu a nakouknout tam, jak Jana Makovcová psala…díky netu jsem já, a určitě i Ty,poznala spoustu skvělejch lidí…piš dál,Diny.

    I kdyby mi někdo sebevíc nadával, budu v tom pokračovat, protože nepíšu pro sebe. Trochu možná, ale záleží mi na tom, aby i ti zdraví věděli, jak se žije „začarovaným“…

    Máš právo psát, co píšeš, máš právo dělat,co chceš. Že ses rozhodla promluvit?Není to podle mě ukázka soukromí,Diny, je to…přednes faktů.

    Koukej dál psát :).Co má být,to je :)-nemá smysl nad tím bloumat,když cítíš, že Ti to pomáhá :),ne?Petule

    Vloženo 29. Prosinec, 2009 v 20.51

76. 76 30. Prosinec, 2009, Makytka:

    Diny, není to lehké, viď? Sama musíš vědět, co napsat. Čtu Klárky blog od jeho počátku, komenty tedy píšu až poslední dobou, dřív jsem se styděla. Připadala jsem si tu vždycky jako na návštěvě u vás doma, ale tys o tom ani nevěděla. Vždycky jsem četla tvé zápisky s respektem a trochou ostychu. Nikdy jsem nepožádala o heslo k zamčeným článkům, abych nenarušovala tvoje soukromí víc, než už to dělám tím, že čtu o vašem všedním denním životě. Tvůj život mi zasáhnul do mého života. A tvoje tragédie a bolest a upřímnost srdce proměnila můj pohled na svět. Nenech se zviklat, o M. jsi vždy psala a píšeš s láskou a úctou, jaká dýchá z málokterého příspěvku – a to nejen tady, ale i na BC. On měl blog rád, pro tebe je blog důležitý. Věřím i tomu, že pro tvoje děti bude jednou důležitý. Hodně sil, vlny v rodině jsou vždycky těžké… dobrou.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 0.09

77. 77 3. Leden, 2010, Kačka:

    Milá Diny,

    i já si myslím, že to co děláš, je správné. Celému světu ukazuješ, jak moc miluješ celou svou rodinu i Mildu…Proto nechápu nikoho, kdo proti tomu něco může mít. Mě také pomáhá vypsat se z bolesti…Moc a moc na Tebe myslím.

    Kajdula(Kačka)

    Vloženo 3. Leden, 2010 v 0.45

Vložit komentář