<!–texy–>Milá Diny,

i já si myslím, že to co děláš, je správné. Celému světu ukazuješ, jak moc miluješ celou svou rodinu i Mildu…Proto nechápu nikoho, kdo proti tomu něco může mít. Mě také pomáhá vypsat se z bolesti…Moc a moc na Tebe myslím.

Kajdula(Kačka)

<!–texy–>Diny, není to lehké, viď? Sama musíš vědět, co napsat. Čtu Klárky blog od jeho počátku, komenty tedy píšu až poslední dobou, dřív jsem se styděla. Připadala jsem si tu vždycky jako na návštěvě u vás doma, ale tys o tom ani nevěděla. Vždycky jsem četla tvé zápisky s respektem a trochou ostychu. Nikdy jsem nepožádala o heslo k zamčeným článkům, abych nenarušovala tvoje soukromí víc, než už to dělám tím, že čtu o vašem všedním denním životě. Tvůj život mi zasáhnul do mého života. A tvoje tragédie a bolest a upřímnost srdce proměnila můj pohled na svět. Nenech se zviklat, o M. jsi vždy psala a píšeš s láskou a úctou, jaká dýchá z málokterého příspěvku - a to nejen tady, ale i na BC. On měl blog rád, pro tebe je blog důležitý. Věřím i tomu, že pro tvoje děti bude jednou důležitý. Hodně sil, vlny v rodině jsou vždycky těžké… dobrou.

<!–texy–>Diny, nevím, jestli to tu někdo psal…
Mým blízkým se taky blogování nezamlouvalo, táta tvrdil, že je to osobní. Jenže já přece nepíšu bydliště,rodinný vztahy.
Ty píšeš úžasně a chtivě.Pomoc čeká na každém rohu. I tady. Stačí jen mít odvahu a nakouknout tam, jak Jana Makovcová psala…díky netu jsem já, a určitě i Ty,poznala spoustu skvělejch lidí…piš dál,Diny.

I kdyby mi někdo sebevíc nadával, budu v tom pokračovat, protože nepíšu pro sebe. Trochu možná, ale záleží mi na tom, aby i ti zdraví věděli, jak se žije “začarovaným”…

Máš právo psát, co píšeš, máš právo dělat,co chceš. Že ses rozhodla promluvit?Není to podle mě ukázka soukromí,Diny, je to…přednes faktů.

Koukej dál psát :).Co má být,to je :)-nemá smysl nad tím bloumat,když cítíš, že Ti to pomáhá :),ne?Petule

<!–texy–>DINY, dej prosím na vlastní pocity, ty jsou nejdůležitější…

<!–texy–>Diny piš.
Oni časem pochopí. Porozumí ti.

<!–texy–>Diny, blog je Tvuj zpusob, jak se s zivotnimi kopanci vyporadat, jak zvladnout tu bezmoc, bolest, vztek…Moc dobre vis, kde je ta tenka cara mezi opravdu citlivym soukromim Tve rodiny a tuhle caru urcite nikdy neprekrocis…verim, ze Mildovi by to nevadilo, protoze jak jsi napsala….Tvoje psani Ti pomaha prezit…Mas mou podporu…

<!–texy–>Diny, jak už psaly holky…piš, je to ze srdíčka a moc to potřebuješ, někomu se vykecat…a my tady jsme, vždycky:)))je nás totiž hafo:) A obavy ze zlých lidí? 6e mohou ublížit? Mohou a když budou chtít, udělají to i bez blogu…Ale věřím, že láska a dobro znají silnější “zbraně” a cestu…

<!–texy–>Diny, piš dál. Jen ty sama víš, jak je to pro tebe potřebné.

<!–texy–>Diny, chtěla jsem napsat už včera. Tvé psaní má určitě smysl. Jednak se ty vypíšeš, ale jednou časem, tohle psaní bude vzpomínka… Když se narodí dítě, téměř každá máma mu píše deníček, nebo aspoň si dělá poznámky, kdy začalo sedět, stát, lozit, udělalo první krůček…Protože čas je neúprosný a otupí naše čerstvé zážitky, za pár let si člověk stěží vzpomene kdy přesně a jak se co stalo…A tak je to i když milovaný člověk odejde…za pár let si už nevybavíš myšlenky a pocity každého dne po tom, co se to stalo…
Tohle je tvoje vzpomínka… Abys nezapomněla, aby sis pamatovala, aby jednou třeba i tvé děti sem mohly přijít a přečíst si, jak ti bylo…Jak bylo jim, jakej byl táta, což jim samozřejmě určitě budeš povídat, ale člověk často zapomene ty úplný drobnosti, maličkosti…
Takže piš, piš, i kdyby to bylo třeba i zamknutý, aby jsi měla pocit, že se můžeš úplně otevřít…
Mám tvé psaní moc ráda…Píšu blog dětem, ne denně, ale občas a dnes po téměř roce vidím, kolik obyčejných dnů jsem skoro zapomněla, nebýt fotky a pár řádků….

<!–texy–>Někdo po takové životní tragédii začne pít, jiný skončí v psychiatrické léčebně, někdo je furt na hromadě a někdo si vezme život. Ne každý jedinec dokáže jít a hrdě bojovat dál.. každý potřebuje jinou pomoc. Tak jestli ti v tom pomáhá net a blog, tak je to ta nejlepší věc na světě, lepší než tisíc psychoušů a prášků a jánevímčeho. Že odkrýváš pokličku domácích věcí, to je čistě jen tvoje věc.
Dělej to dál, je to nejelegantnější způsob, jak se se vším vyrovnat a nezakrnět. Navíc tvoje psaní nepopiratelně pomáhá spoustě lidem.. minimálně mně, od vaší nehody se mnohem více muchluju s malým, važím si každého dne a to není málo.. díky ti za to.

Takže jestli ono někomu spíše nevadí něco jiného, jestli v tom nebude trocha závisti… ty víš jaké a na co.

A koukej psát dál ,-)