Klárčin blog

Přes noc nám napadala pěkná bílá nadílka.

Klárka ale ráno maličko kašlala, takže původní plán, vzít jí na boby, padl. Uvidím, jak zítra.

Aspoň Kájík se se mnou dopoledne vyvenčil – běhá ve sněhu moc rád:)

Klárka doma stavěla se Zuzkou megadům z dupla. Nové komponenty, které děti dostaly  od tety Moniky a i některé autodíly od tety Mismisky našly své uplatnění !!:) 

(Autorem fotek je Zuzi – mám to v Novém Projektu poslední dobou bez práce. To je tak, když se Ježíšek trefí ;) ) 

Včera jsem si uvědomila, jak vlastně stojím skoro pořád na začátku …

Jak ta citová houpačka vůbec neubírá na grádech.

Jak to, že je mi za pět minut šest fajn – jakž takž fajn … neznamená, že v šest se bolestí nehroutím. Abych v sedm byla zase tak nějak v pohodě … relativně …

Včera to bylo pět týdnů, co Milda zemřel, ani to šestinedělí za námi ještě není …

Nedokážu být oporou druhým. Omlouvám se za to.

Přišlo mi pár mejlů, soukromých zpráv o vašich bolestech, trápeních.

Moje empatie asi někam zmizela – nebo se bráním pustit si k tělu, k duši, víc než zvládnu?

Zkusila jsem to v jednom dopise vysvětlit a nebyla jsem pochopená. Protože mně je poskytována pomoc, útěcha … musím i já být připravena ke stejnému?

Dejte mi čas, prosím.

Já mám v sobě strašně velký prázdno …

Včera mi Nikolky smrt strašně zasáhla … to nešlo k sobě nepustit… připadám si jak vycuclý citron a nedokážu si představit, jak je Marcele … nedokážu. Nikdo nikdy nedokáže prožít to, co druhý, dokud není v jeho kůži.

Já jsem ztratila muže a o svou stejně nemocnou dceru, jako byla Niky, se strašně bojím.

Jsem prostě jinde než Marcela a před šesti týdny jsem tohle vůbec netušila, že bude… že takhle strašný bude konec tohoto roku …

Nikolkou, tím co se jí stalo, na mě doléhá samota.Byla jsem tak pyšná, že na nemoc Klárky jsme DVA!!! Vím, že tu diagnozu jsme ustáli i díky tomu. Že jsem sílu na každodenní boj s nemocí, s úřady, s pojišťovnou … s bezmocí, se svým strachem … brala plnýma dlaněma z pocitu jistoty, že jsme prostě DVA, že mým mužem NIC neotřáslo, neodešel, jako někteří tatínci … byl mi takovou oporou … 

Když zemřel, Klárčinu nemoc jsem potlačila do pozadí a do včera jen tak nějak podvědomě připouštěla. Automaticky dělala co je třeba a rehabilitace a plavání nám začne zase v lednu … Neměla jsem sílu si i v tomhle přiznat tu realitu.

Včera udeřila.

Je mi strašně líto, že se rodina Marcely trápí a já se tu lituju. Jenže nemůžu jinak. Lituju se a doufám, že mě to brzy přejde, protože to nesnáším. Nesnáším se slabá.

Asi ty hormony … v šestinedělí … snad PO bude trošku líp …