30 Prosinec 2009

Šestinedělí

V kategorii Denní deníčky |

Včera jsem si uvědomila, jak vlastně stojím skoro pořád na začátku …

Jak ta citová houpačka vůbec neubírá na grádech.

Jak to, že je mi za pět minut šest fajn – jakž takž fajn … neznamená, že v šest se bolestí nehroutím. Abych v sedm byla zase tak nějak v pohodě … relativně …

Včera to bylo pět týdnů, co Milda zemřel, ani to šestinedělí za námi ještě není …

Nedokážu být oporou druhým. Omlouvám se za to.

Přišlo mi pár mejlů, soukromých zpráv o vašich bolestech, trápeních.

Moje empatie asi někam zmizela – nebo se bráním pustit si k tělu, k duši, víc než zvládnu?

Zkusila jsem to v jednom dopise vysvětlit a nebyla jsem pochopená. Protože mně je poskytována pomoc, útěcha … musím i já být připravena ke stejnému?

Dejte mi čas, prosím.

Já mám v sobě strašně velký prázdno …

Včera mi Nikolky smrt strašně zasáhla … to nešlo k sobě nepustit… připadám si jak vycuclý citron a nedokážu si představit, jak je Marcele … nedokážu. Nikdo nikdy nedokáže prožít to, co druhý, dokud není v jeho kůži.

Já jsem ztratila muže a o svou stejně nemocnou dceru, jako byla Niky, se strašně bojím.

Jsem prostě jinde než Marcela a před šesti týdny jsem tohle vůbec netušila, že bude… že takhle strašný bude konec tohoto roku …

Nikolkou, tím co se jí stalo, na mě doléhá samota.Byla jsem tak pyšná, že na nemoc Klárky jsme DVA!!! Vím, že tu diagnozu jsme ustáli i díky tomu. Že jsem sílu na každodenní boj s nemocí, s úřady, s pojišťovnou … s bezmocí, se svým strachem … brala plnýma dlaněma z pocitu jistoty, že jsme prostě DVA, že mým mužem NIC neotřáslo, neodešel, jako někteří tatínci … byl mi takovou oporou … 

Když zemřel, Klárčinu nemoc jsem potlačila do pozadí a do včera jen tak nějak podvědomě připouštěla. Automaticky dělala co je třeba a rehabilitace a plavání nám začne zase v lednu … Neměla jsem sílu si i v tomhle přiznat tu realitu.

Včera udeřila.

Je mi strašně líto, že se rodina Marcely trápí a já se tu lituju. Jenže nemůžu jinak. Lituju se a doufám, že mě to brzy přejde, protože to nesnáším. Nesnáším se slabá.

Asi ty hormony … v šestinedělí … snad PO bude trošku líp … 

Tento článek byl vložen 30. Prosinec, 2009 v 7.35 a je zařazen v kategorii Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

38 komentářů k “Šestinedělí”

  1. 1 30. Prosinec, 2009, Missorka:

    Ty ani nevíš… Nevíš, jak velké máš právo tohle všechno napsat… Přece můžeme dávat, aniž bychom čekali něco nazpátek – a v podobných životních situacích by to mělo platit stonásobně… Vím, jak je těžké, stát na druhé straně – ochromená, že se to stalo někomu, koho mám tolik ráda, částečně zahanbená, že já si žiju „ve vatě“… Stojí moc sil dávat sílu – někdy to prostě nejde. I když obecně tušíme, že by se mělo.

    Byla jsem u Marcely na blogu každý den, než jsem usnula včera, viděla jsem před očima Niky – ale neumím jí napsat, protože jsem „cizí“, přijde mi prázdné všechno co bych napsala…

    „Nesnáším se slabá“ – žádná věta mě nevystihuje líp :-), takže ti rozumím, chápu a pošleš mě do háje, vím – ale i slabá jsi obdivuhodná…

    Peta

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 7.41

  2. 2 30. Prosinec, 2009, Lucka73:

    A já za sebe chci říct, že nejsi slabá. I teď v tom „marastu“, ve kterým žiješ – teda spíš přežíváš pomáháš ostatním. A ano – chápu, vcítit se do cizí bolesti nejde. A nemůže jít, protože každé vcítění vyvolá naší osobní bolest (pokud je plné a opravdové).
    A tvá bolest nepřebolela – co víc, ještě se ta hnusná rána ani nezavřela. Nemůžeš se TEĎ vciťovat do ostatních – to by tě zlomilo. A to nikdo nechce.
    Až přejde čas, až se tvá rána zacelí, až se to trochu zajhojí – uvidíš, že se zase budeš „poznávat“. Že to půjde všechno „samo“ – a tak to má být. Pomoc má jít od srdce.
    Navíc – ty jsi teď v takový situaci, že se musíš chránit. Protože ty nemáš vedle sebe to rameno, na kterým by ses mohla vyplakat a ruku, která by tě podržela. Jsi prostě na všechno sama. Na děti, na barák, na ovce..... ale hlavně na každodenní péči, na starosti, na obavy…
    To je setsakramentskej úkol. Nikdo nevystřídá, nikdo to nevezme na sebe. A víš, že MUSÍŠ. Musíš vydržet až do večera. Musíš se starat.
    Já vím, že tohle je pořádná dřina. Vědět, že nemáš pomoct, že tě nikdo nevystřídá. A že budeš muset vydržet až do večera „v pohodě“ až do večera – nejenom dneska, ale i zítra a pozítří a pořád, pořád......

    A kurňa už se přestaň omlouvat – nemůžeš zachránit celej svět. Nemůžeš na sebe brát bolest všech okolo.
    A ani si neuvědomuješ, že tím co děláš, jak píšeš tenhle blog – jak moc pomáháš. Už to, že se na tebe lidi obrací a chtějí ti svěřovat svoje příběhy mluví za vše. A je logický a NORMÁLNÍ, že se nemůžeš rozkrájet a všem pomoct. Prostě ot nejde. NEJSI špatná.

    A jak už jsem psala k tomu včerejšímu příspěvku – jsem si jistá, že Marcela bude potřebovat vyslechnout i za rok – a víc, než teď… Zdá se to nepochopitelný, ale o svých blízcích, co nás opustí chceme mluvit pořád. Jen okolí už po nějaký není připraveno poslouchat. Má to za „odžitou“ a „uzavřenou“ záležitost. Ale to prostě nejde.....

    Plácám páté přes deváté – vím, jen jsem chtěla napsat, že nic neděláš špatně. Drž se a šetři se!
    Kéž bych mohla sejmout z tebe aspoň polovinu toho břemene, co neseš. Kéž bych mohla…

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 8.06

  3. 3 30. Prosinec, 2009, Zdenka:

    Zdravím. Neznám Vás, neznala jsem ani Nikolku a přesto mám pocit,že jsem se pomalu stala součástí Vašich životů.Neznám nikoho,kdo by si zasloužil víc úcty než Vy a všichni ostatní, kdo se denně rvete s osudem.Jsem moc vděčná za tyhle stránky, protože mi pomohly pochopit spoustu věcí, pomohly mi poznat obrovskou solidaritu naprosto neznámých lidí,pomohly mi naučit si vážit maličkostí a za to Vám Diny opravdu moc děkuji!!Přeji Vám,Vašim krásným dětem už jen to dobré, hodně zdraví a lásky.A nebojte se,jsem všichni s Vámi,připraveni kdykoliv přispěchat na pomoc.Zdenka

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 8.15

  4. 4 30. Prosinec, 2009, hataika:

    Diny,ono totiž hodně lidí cítí tvojí sílu z toho co píšeš a hodně lidí tu svou sílu stále někde hledá.Ale ty se musíš soustředit hlavně na sebe,aby jsi potom mohla dávat,musíš tu sílu a energii taky někde brát.Hodně lidí prožívá smutky a vlastní trápení a najendou zjistí,že to nemají komu říct.A tak to píšou tobě.Já do nového roku přeju hodně sil a tu energii.Nezapomínej na sebe.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 8.24

  5. 5 30. Prosinec, 2009, Katka:

    Cítim to presne tak, ako ste to napísali predo mnou, len ja by som tie pocity nedokázala dať „na papier“…

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 8.25

  6. 6 30. Prosinec, 2009, Andrea:

    Diny..nevím, proč si pořád myslíš, že jsi slabá…
    NA smutek máš právo. Je to tak čerstvé…
    Že jsi trochu otupělá vůči problémům druhých? Ale ty přece musíš. Je to obrana mozku. Sama prožíváš hluboký a čerstvý smutek. Myslím, že i Marcela to chápe. Vůbec si neumím představit jak hrozné to pro vás obě je. Já to jen čtu a mám sevřené hrdlo a tečou mi slzy. Manžel tady včera seděl oči zalité slzami a to Niki vůbec neznal. Jen jsem mu to celá ubrečená řekla a ukázala její fotku. Otočil se na mě a řekl: „A ty máš starosti jo?!“
    Je fakt, že to co prožíváte vy dvě je prostě neuvěřitelně hrozné…
    Diny dej si čas. Neobviňuj se pořád. Že ostatní čekají na tvou pomoc a radu? No tak teď se ji prostě nedočkají. Máš 4 děti. Klárinku a starosti s ní.
    Já jen moc doufám, že to všecko zvládnete…drž se. Moc na vás myslím každý den. Jak bojujete jak musíš žít každý den…

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 9.04

  7. 7 30. Prosinec, 2009, Katerina:

    Ja se jen muzu podepsat pod to, co napsala Lucka73. Prestante se omlouvat a soustredte se na sebe. Vase psani pomaha mnoha lidem vcetne me, a to i ve chvilich, kdy si pripadate nejslabsi. Ze Vas zasahla tragedie Nikolciny smrti je pochopitelne. Ja si vubec netroufam cokoli radit… ale Vy proste musite zit dal, pro sve deti. A ja verim, ze prijde doba, kdy zase budete stastna, i kdyz se ta doba ted zda byt v nekonecnu.

    Myslim na Vas, Klarku, Zuzku i Kaju a preju vam vsem dobry rok.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 9.12

  8. 8 30. Prosinec, 2009, Katerina:

    … a na Davidka taky!!!

    :-)

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 9.13

  9. 9 30. Prosinec, 2009, Markéta:

    Diny, jsi statečná a to opravdu moc.
    Od té včerejší zprávy prožívám asi co ty – co se Klárky týče. Vždycky jsem měla o Lukiho strach, zvláště v posledních měsících ale po včerejšku se to přehouplo přes nějakou laťku a ten strach je přímo panický. Nemůžu si pomoc, ale jako by mi vypovídal poslušnost mozek a myslím jen srdcem…

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 9.24

  10. 10 30. Prosinec, 2009, Blanka:

    Víš Diny, já myslím, že bys teď ani neměla řešit starosti druhých a brát na sebe jejich bolest, to by tě mohlo úplně zničit. Tím myslím ty maily a dopisy o kterých píšeš, samozřejmě bolest, která potkala Marcely rodinu je úplně něco jiného, na to se nedá nemyslet.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 9.47

  11. 11 30. Prosinec, 2009, Edit:

    nemám podobné starosti a tak se cítím jako, že kdyby to šlo nějak rozdělit ,aby netrpěl jeden mooooc a druhý si žil " jako v bavlnce" – ale neumím to zařídit a tak alespon denné čtu tvuj blog a jsem štastná ,že jsem ho před měsícem objevila, protože ty Diny si úžasná ženská díky které si uvědomuji , že ty obyčejné věci nejsou tak samozřejmé- dnes mi to moc nejde- težko hledám slova- jsi prima,opatrujte se,myslím na Vás

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 10.33

  12. 12 30. Prosinec, 2009, Dráček:

    Diny,Tvoj epocity jsou víc než oprávněné a myslím, že člověk , který prožije podobnou tragickou bolest chápe, ž enemůžeš , teď ne, dávat dál…sam ajsem před 2 roky prožila tragédii a můžu říct, že až teď jsem jakž takž schopná naslouchat, pomoci jako dřív…předtím jsem vytěsňovala…pod­vědomě, pak i úmyslně podobné tragické události…abych přežila- tu svou…Takže, se domnívám, že je to zcela přirozená reakce člověka. Jsi „vycucaná“, jak píšeš, někde „dole“,„na dně“, „prázdná“, a chce to čas, aby ses ustálila, odrazila a byla znovu naplněna…pak terpve můžeš být oporou.Nejsi přece Spasitel světa nebo nadčlověk. Opatruj se… Jsme sTebou…

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 10.44

  13. 13 30. Prosinec, 2009, Jelena:

    Nojo, prostě ses pro některé lidi stala takovým guru, zosobněním síly pro přežití nejhorších dnů, tak si myslí, že na tebe můžou navalit svoje starosti a ty je z toho vytáhneš… Musíš s tou „slávou“ prostě trochu počítat :-) Je výborné, žes napsala tento článek, je fakt vidět, že stojíš pevně na zemi.
    Nenabírej na sebe více než uneseš, sotva ses vybabrala z nejhoršího, tak bys měla do toho zase spadnout? Řeklas to dobře tím článkem.

    Každý máme svou míru jinde. Mě například ta zpráva o Niky včera už prostě dorazila.. a to neznám nikoho osobně z vás. Mám dost svých problémů, které ted vrcholí a už nejsu schopná nabírat další, prořvala sem tu celý odpoledne a večer a v noci se mi zdály ty nejhorší scénáře. Takže se na chvíli odmlčím, protože mám fakt dost..

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 10.48

  14. 14 30. Prosinec, 2009, Pepigaba:

    Diny,
    musíš nejdřív zachránit sama sebe a až potom můžeš, budeš-li chtít zachraňovat ostatní. Nikdo nemá právo to po tobě chtít zvlášť v těchto dnech. Víš i já si připadám slabá vůči tobě, vůči tvé bolesti a prázdnotě…promiň.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 10.57

  15. 15 30. Prosinec, 2009, Karin:

    Ahoj..úplně mi došla slova,koukám na monitor,vše si pročítám a říkám si,kolik je člověk schopen unést.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 11.03

  16. 16 30. Prosinec, 2009, kala:

    Diny, já nepíši často, ale není dne kdy bych nenahlédla. Chtěla bych Ti poděkovat, za Tvůj blog a za to, že se o část svých pocitů s námi dělíš. Děkuji Ti, protože já si teď sobecky víc vážím toho co mám a neřeším nepodstatné. Děkuju. Ráda bych Ti nějak pomohla, ale nevím jak.

    No prostě, děkuju, za Tvůj blog, za Tebe, za to jaká jsi. Tak moc jsi změnila můj život… Děkuju. (Ona to vlastně všechno a o moc líp už napsala Lucka73)
    kala

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 11.13

  17. 17 30. Prosinec, 2009, Pisarka:

    Myslím, že máš svých starostí dosta a nemůžeš ještě pomáhat a zachraňovat jiné. Určitě to časem přijde a tím, co jsi prožila, bude tvá pomoc účinnější a upřímnější. Teď to prostě nejde, tak se netrap ještě tímto.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 11.47

  18. 18 30. Prosinec, 2009, Pisarka:

    A Davídkovi vše nejlepší k svátku!!!

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 11.48

  19. 19 30. Prosinec, 2009, Jita:

    Jsem tu a myslím na všechny.
    Diny drž se. Všechno zvládneš!
    David ať si hezky užije svátek.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 12.07

  20. 20 30. Prosinec, 2009, Květa:

    Milá Diny, v téhle chvíli opravdu nejste ten, kdo by měl dávat. Nejde to obousměrně.Ve chvíli, kdy je člověk ten, kdo potřebuje pomoci, nemůže zároveň být pomáhajícím. To jsou dvě neslučitelné věci. Pomáháte ale přesto, prostě jen tím, že jste, že píšete, že učíte lidi hodnotám a pohledu na svět. Ale nikdo teď po vás nemůže chtít, abyste na sebe brala cizí bolesti, to už by bylo na vaši dušičku opravdu moc a to, že se tomu bráníte je naprosto přirozená a zdravá reakce. Kdybyste tento pud sebezáchovy neměla, mohlo by to být pro vás a vaše děti hodně zlé. Přes vaše stránky jsem objevila teprve včera blog Niky a když jsem si potom přečetla co se stalo, nevěřila jsem vlastním očím.Je to neskutečné, co musejí někteří lidé zvládnout. Myslím na vás a držím moc palce, aby po šestinedělí přišlo alespoň malé rozjasnění.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 12.29

  21. 21 30. Prosinec, 2009, Kačí:

    Ahoj Diny,

    čtu tvůj blog pravidelně, ale až dnes jsem našla odvahu reagovat. Podepsala bych se pod vše co bylo napsáno výše. ALE… Víš, všichni ti píší jak jsi silná a odvážná, ale já si myslím, že by ti měl také někdo říci, že vůbec taková být NEMUSÍŠ. Že můžeš být slabá a zbabělá a sesypaná, máš na to plné právo. Ani bych se neodvážila ti napsat „buď silná“, výdyť je to něco, co po tobě nikdo teď nemůže chtít…
    Píšeš o šestinedělí, ale já kdesi četla, že s takovou událostí se člověk srovnává do jakž takž normálního denního fungování cca tři měsíce. A to si vezmi, že tě opět zasáhla smrt Nikolky. Nečekej, že to bude tak rychlé, například u dětí mi bylo řečeno, že mají na adaptaci do nového prostředí, nebo nového života, prostě na vstřebání velké životní změny až rok.
    Možná to nechceš slyšet, možná se na mě budeš zlobit, ale myslím, si, že bys měla slyšet i toto.

    Moc na tebe myslím.

    Kačí

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 13.18

  22. 22 30. Prosinec, 2009, Diny:

    Kateřino, já vím … vím o roku. Minimálně.

    Ten název Šestinedělí jsem zvolila jen proto, že jsem si včera uvědomila, že ještě ani to neuplynulo – že ještě není ani šest týdnů od toho dne. Ne že bych čekala, že bude něco lepší …

    Nemám důvod proč se zlobit. Jen se prostě toho roku bojím. Poprvé jsme měli Vánoce bez něj .. poprvé mu prvního ledna nepopřeju k narozeninám … poprvé budem slavit Kájovo narozeniny v únoru bez táty … první jarní den … a prostě všechno v tom roce 2010 bude poprvé.

    A každé to poprvé bude bolet. A nikde nemám jistotu, že to nebude stejné podruhé. To je to …

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 13.23

  23. 23 30. Prosinec, 2009, Makytka:

    Diny, prosím, buď trochu víc sobec a mysli na sebe. Nesnaž se pomáhat druhým, většině z nás pomáháš prostě jenom tím, že jsi a píšeš. A i to já příjmám s velkou vděčností a úctou a respektovala bych, kdybys to přestala dělat, protože TO NENÍ TVOJE POVINNOST.
    Je těžké žít s Klárčinou nemocí a zůstat na ní SAMA. Ale nejsi tak úplně sama, máš BC, byť ti M. nenahradíme, nenecháme tě úplně samotnou, to snad už víš.
    Mě zpráva o Nikolce včera večer taky smetla, tohle nejde pochopit. Žádná zbytečná smrt nejde pochopit.
    Buď Diny, nemusíš být skála…

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 13.25

  24. 24 30. Prosinec, 2009, Lucka73:

    Diny – jistotu, že podruhé to nebude stejné ti dát nikdo nemůže. Ale snad ti můžu dát naději.....

    Ano – jsou dny, kdy na mě padá chandra, ale můžu zcela objekticně říct, že je mi líp jak před rokem. Chandra nechodí tak často. Není to tak zlý. Prostě je líp.

    I u vás bude líp. Bude a BASTA! Věř mi......

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 13.40

  25. 25 30. Prosinec, 2009, Vlaďka:

    Milá Diny, už nějakou dobu každý den chodím na Váš blog a nesmírně mě Váš příběh zasáhl. Musím říct, že Vás velmi obdivuji. Neznám nikoho tak lidského, statečného a úžasného jako jste Vy. Myslím, že byste se vůbec neměla trápit nad tím co si o Vás myslí druzí nebo co požadují. Opatrujte jen sama sebe a svou krásnou rodinu. Hrozně moc Vám držím palce a myslím na Vás.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 13.50

  26. 26 30. Prosinec, 2009, Markéta:

    Diny, jsi úžasná a skvělá, ale prosím, mysli teď hlavně na sebe a na děti. Teď potřebuješ všechnu sílu pro sebe, šetři se! Jsi obdivuhodná a myslím, že svým psaním pomáháš tolika lidem, kteří svoji odvahu teprve hledají…A to je víc než dost!
    Myslíme na vás a Davídkovi přejeme všechno nejlepší k svátku!

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 13.52

  27. 27 30. Prosinec, 2009, Pepigaba:

    Diny,
    moje nejlepší kamarádka zůstala po nešťastné nehodě sama s dětmi a já vím, že po tom prvním roku, kdy je vše poprvé je o něco líp…tak jak to psala Lucka73.Letos už má za sebou druhé vánoce a bylo ji o kousek líp. Věř tomu bude líp musí, jen ten čas si bohužel musíš odžít.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 14.22

  28. 28 30. Prosinec, 2009, MarketaB:

    VŠECHNO NEJLEPŠÍ DAVÍDKOVI K JEHO SVÁTKU!!!

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 14.28

  29. 29 30. Prosinec, 2009, MarketaB:

    VŠECHNO NEJLEPŠÍ DAVÍDKOVI K JEHO SVÁTKU!!!

    Pořád na vás moc myslíme

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 14.33

  30. 30 30. Prosinec, 2009, Diblik:

    Diny, rozhodne si nic nevycitej a neomlouvej se…mas pravo byt vycucla, sobecka, …myslim, ze kazdy, kdo ma aspon trochu rozum vi, ze cim si ted prochazis je opravdu hodne citlive, bolestne, ubijejici…sbiras se z uplneho dna…vyzdimana, prazdna, sama…snazis se posbirat posledni zbytky sil, zvednout se a zase o kousek popojit…kvuli detem…kvuli sobe…Sama ted potrebujes podporu, obejmuti, dodani odvahy…
    Nikdo Ti bohuzel nerekne, jak dlouho bude trvat ten emocionalni chaos…verim ale, ze pozvolna zacnes nabirat zpet svou silu a take emoce se ustali…
    Davidkovi vse nej k svatku!!!

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 15.17

  31. 31 30. Prosinec, 2009, Iva:

    Diny, Davídkovi všecko nej. k svátečku, Kdy se ti vrátí?

    Je jasný, že bude třeba hodně času, ale i tak to stejně bude pořád bolet… Vždy se najde něco, co tě prostě dostane… Ty to ale zvládneš, máš skvělé děti , rodinu, přátele, sousedy… To je hrozně moc…

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 15.51

  32. 32 30. Prosinec, 2009, Mirka:

    Diny, sami máte smutek, do toho zpráva o Nikolce, nemůžeš nést tíhu celého světa, to po tobě nikdo nemůže chtít…je toho na jednoho prostě MOC

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 17.54

  33. 33 30. Prosinec, 2009, Calpurnia:

    Diny,
    jsme jen lidi, nic si nevyčítej.
    Posílám Ti svoji milovanou :

    http://www.youtube.com/watch?…

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 18.07

  34. 34 30. Prosinec, 2009, Pawli:

    Diny,
    mě to trvalo skoro rok. A stejně se „to“ hlasí i teď po 4 letech. Stačí když zaslechnu jméno našeho mrtvého syna nebo se doslechnu o někom ve svém okolí koho postihlo „něco“ podobného a je to zpátky s plnou silou.
    Ty návraty jsou na tom právě to nejzákeřnější :-(.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 19.08

  35. 35 30. Prosinec, 2009, Bellonga:

    Každý den děkuju Bohu za to, že náš Tomík je relativně v pohodě- celý podzim až do Vánopc jsme bojovali o jeho sluch- díky skvělím doktorům už slyšíme. Prostě byla šance tak jsme se snažili. Obdivuju vás a nesmírně si vás obdivuju.
    Diny věř, že šestneděl je strašně krátká doba na zhojení takové rány osudu. Znám to moc dobře, moje maminka šla venčit psi a jeden ji strhl pod vlak, ještě dlouhou dobu poté jsem nedokázala přejít koleje, bála jsem se, ale ne v hlavě- v srdci. Ten strach je hroznej.
    Tenkrát jsem také nedokázala dát nic ze sebe, nemáš ani z čeho. Ty musíš fungovat, nemůžeš dávat z ničeho.
    Díky za tvé řádky, jsou krásné a i když tě osobně neznám, cítím tvou lásku a houževnatost.
    Nejsi slabá, jsi jen oslabené osudem.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 19.12

  36. 36 30. Prosinec, 2009, eva:

    Milá Diny,
    aj ja som z tých, čo už pár týždňov denne sledujú Tvoj blog a až teraz som nabrala odvahu Ti napísať. Vopred sa ospravedlňujem, ak sa Ťa čokoľvek z mojich slov dotkne aleob Ti bude nepríjemné, nebol to moj zámer.Aj ja som prežila veľkú stratu, stratila som miminko s vážnou genetickou chorobou, sú tomu dva roky a rada by som Ti aspoň trochu pomohla svojou skúsenosťou, ak je to vôbec možné…
    Šesť týždňov je strašne krátka doba, ako sama píšeš,si vlastne ešte na úplnom začiatku cesty zvanej smútenie, nesmieš od seba čakať priveľa, ani Ty ani ľudia okolo. Chcieť od Teba, aby si v tejto situácii fúkala cudzie bolesti je neľudské. Ty si ešte v stave počiatočného šoku, ideš doslova len zo zotrvačnosti, všetky zvyšky síl potrebuješ pre seba. Ak to niekto nechápe, vykašli sa na neho. Neboj sa, ten čas, keď budeš znovu môcť byť oporou druhým, príde.
    Chcela by som Ti povedať, že máš právo na všetky pocity, ktoré prežívaš, máš právo byť prázdna, slabá, neempatická, máš právo prežívať hnev, zúrivosť, nenávisť, čokoľvek, čo príde. Ako píše Deborah Dawis „Tím že dáte prúchod svým citúm a vypořádáte se s nimi zvyšujete své šance, že se vaše rána jednou zahojí …potlačování pocitú vaše utrpení jen zhoršuje“ (citované zo stránky http://www.dlouhacesta.cz)
    Mne osobne v ťažkých časoch pomáhalo čítať si knihy o smútení, príbehy o tom, ako sa s tým vyrovnávajú íní, psychologické knihy o smrti (napr. Elisabeth Kubler Ross). Pomáhalo mi vedomie, že to čo prežívam je normálne, že som sa nezbláznila, že íní to majú podobne. A veľmi mi pomohla psychologička. Najprv som sa zdráhala vyhľadať pomoc, ale po dvoch mesiacoch som mala pocit, že sa nikam nehýbem, že sa z toho sama nevyhrabem a moja intuícia ma doviedla ku skvelej psychologičke. Vypočuť Ťa môže každý, priateľ, rodina, ale dobrý psychológ by Ti mohol pomôcť robiť pokroky na tej smutnej ceste. Skús o tom porozmýšľať.
    Neviem, čo napísať na záver, lebo viem, aké márne sú všetky tie dobré priania a povzbudenia, ktoré človek v ťažkej chvíli počúva od iných…
    Tak len: myslím na Teba každý deň
    S láskou

    Eva

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 19.33

  37. 37 30. Prosinec, 2009, Katka:

    Ahoj Diny, já myslím že je to hrozně brzo. Proto se tělo brání. Ano příští rok bude vše poprvé, ale zvládnete to a další roky bude jen líp a líp. Lucka73 to napsala dobře, pod její slova se můžu jen podepsat.

    Vloženo 30. Prosinec, 2009 v 21.15

  38. 38 31. Prosinec, 2009, JanaR:

    Diny, čtu tě už dlouho, nekomentuju.. teď musím.
    Jsi v situaci, kdy máš právo být nenápomocná ostatním. Jsi zasažená, poraněná, ohromně statečně s tím bojuješ (a nepiš, že ne. Statečnost je vstát potom, co jsi po čtyřicáté padla s pocitem, že už to vůbec nejde dál.) Máš na sobě naloženo mnohem víc, než se dá vydržet, držíš, staráš se, nepadáš, nebrečíš v rohu.. a když brečíš, tak znovu vstaneš a namažeš chleby k snídani, oblečeš, uložíš…

    Nikdo po tobě nemůže žádat, abys byla oporou, abys dávala jinam, než sobě a svým dětem. Teď je, a ještě dlouho bude, doba, kdy musíš investovat každou kapku síly do sebe a do dětí.

    Vloženo 31. Prosinec, 2009 v 11.14

Vložit komentář

nahoru »