<!–texy–>Diny, čtu tě už dlouho, nekomentuju.. teď musím.
Jsi v situaci, kdy máš právo být nenápomocná ostatním. Jsi zasažená, poraněná, ohromně statečně s tím bojuješ (a nepiš, že ne. Statečnost je vstát potom, co jsi po čtyřicáté padla s pocitem, že už to vůbec nejde dál.) Máš na sobě naloženo mnohem víc, než se dá vydržet, držíš, staráš se, nepadáš, nebrečíš v rohu.. a když brečíš, tak znovu vstaneš a namažeš chleby k snídani, oblečeš, uložíš…

Nikdo po tobě nemůže žádat, abys byla oporou, abys dávala jinam, než sobě a svým dětem. Teď je, a ještě dlouho bude, doba, kdy musíš investovat každou kapku síly do sebe a do dětí.

<!–texy–>Ahoj Diny, já myslím že je to hrozně brzo. Proto se tělo brání. Ano příští rok bude vše poprvé, ale zvládnete to a další roky bude jen líp a líp. Lucka73 to napsala dobře, pod její slova se můžu jen podepsat.

<!–texy–>Milá Diny,
aj ja som z tých, čo už pár týždňov denne sledujú Tvoj blog a až teraz som nabrala odvahu Ti napísať. Vopred sa ospravedlňujem, ak sa Ťa čokoľvek z mojich slov dotkne aleob Ti bude nepríjemné, nebol to moj zámer.Aj ja som prežila veľkú stratu, stratila som miminko s vážnou genetickou chorobou, sú tomu dva roky a rada by som Ti aspoň trochu pomohla svojou skúsenosťou, ak je to vôbec možné…
Šesť týždňov je strašne krátka doba, ako sama píšeš,si vlastne ešte na úplnom začiatku cesty zvanej smútenie, nesmieš od seba čakať priveľa, ani Ty ani ľudia okolo. Chcieť od Teba, aby si v tejto situácii fúkala cudzie bolesti je neľudské. Ty si ešte v stave počiatočného šoku, ideš doslova len zo zotrvačnosti, všetky zvyšky síl potrebuješ pre seba. Ak to niekto nechápe, vykašli sa na neho. Neboj sa, ten čas, keď budeš znovu môcť byť oporou druhým, príde.
Chcela by som Ti povedať, že máš právo na všetky pocity, ktoré prežívaš, máš právo byť prázdna, slabá, neempatická, máš právo prežívať hnev, zúrivosť, nenávisť, čokoľvek, čo príde. Ako píše Deborah Dawis “Tím že dáte prúchod svým citúm a vypořádáte se s nimi zvyšujete své šance, že se vaše rána jednou zahojí ….potlačování pocitú vaše utrpení jen zhoršuje” (citované zo stránky http://www.dlouhacesta.cz)
Mne osobne v ťažkých časoch pomáhalo čítať si knihy o smútení, príbehy o tom, ako sa s tým vyrovnávajú íní, psychologické knihy o smrti (napr. Elisabeth Kubler Ross). Pomáhalo mi vedomie, že to čo prežívam je normálne, že som sa nezbláznila, že íní to majú podobne. A veľmi mi pomohla psychologička. Najprv som sa zdráhala vyhľadať pomoc, ale po dvoch mesiacoch som mala pocit, že sa nikam nehýbem, že sa z toho sama nevyhrabem a moja intuícia ma doviedla ku skvelej psychologičke. Vypočuť Ťa môže každý, priateľ, rodina, ale dobrý psychológ by Ti mohol pomôcť robiť pokroky na tej smutnej ceste. Skús o tom porozmýšľať.
Neviem, čo napísať na záver, lebo viem, aké márne sú všetky tie dobré priania a povzbudenia, ktoré človek v ťažkej chvíli počúva od iných…
Tak len: myslím na Teba každý deň
S láskou

Eva

<!–texy–>Každý den děkuju Bohu za to, že náš Tomík je relativně v pohodě- celý podzim až do Vánopc jsme bojovali o jeho sluch- díky skvělím doktorům už slyšíme. Prostě byla šance tak jsme se snažili. Obdivuju vás a nesmírně si vás obdivuju.
Diny věř, že šestneděl je strašně krátká doba na zhojení takové rány osudu. Znám to moc dobře, moje maminka šla venčit psi a jeden ji strhl pod vlak, ještě dlouhou dobu poté jsem nedokázala přejít koleje, bála jsem se, ale ne v hlavě- v srdci. Ten strach je hroznej.
Tenkrát jsem také nedokázala dát nic ze sebe, nemáš ani z čeho. Ty musíš fungovat, nemůžeš dávat z ničeho.
Díky za tvé řádky, jsou krásné a i když tě osobně neznám, cítím tvou lásku a houževnatost.
Nejsi slabá, jsi jen oslabené osudem.

<!–texy–>Diny,
mě to trvalo skoro rok. A stejně se “to” hlasí i teď po 4 letech. Stačí když zaslechnu jméno našeho mrtvého syna nebo se doslechnu o někom ve svém okolí koho postihlo “něco” podobného a je to zpátky s plnou silou.
Ty návraty jsou na tom právě to nejzákeřnější :-(.

<!–texy–>Diny,
jsme jen lidi, nic si nevyčítej.
Posílám Ti svoji milovanou :

http://www.youtube.com/watch?v=Q3Kvu6Kgp88&feature=fvw

<!–texy–>Diny, sami máte smutek, do toho zpráva o Nikolce, nemůžeš nést tíhu celého světa, to po tobě nikdo nemůže chtít…je toho na jednoho prostě MOC

<!–texy–>Diny, Davídkovi všecko nej. k svátečku, Kdy se ti vrátí?

Je jasný, že bude třeba hodně času, ale i tak to stejně bude pořád bolet… Vždy se najde něco, co tě prostě dostane… Ty to ale zvládneš, máš skvělé děti , rodinu, přátele, sousedy…. To je hrozně moc…

<!–texy–>Diny, rozhodne si nic nevycitej a neomlouvej se…mas pravo byt vycucla, sobecka, …myslim, ze kazdy, kdo ma aspon trochu rozum vi, ze cim si ted prochazis je opravdu hodne citlive, bolestne, ubijejici…sbiras se z uplneho dna…vyzdimana, prazdna, sama…snazis se posbirat posledni zbytky sil, zvednout se a zase o kousek popojit…kvuli detem…kvuli sobe…Sama ted potrebujes podporu, obejmuti, dodani odvahy….
Nikdo Ti bohuzel nerekne, jak dlouho bude trvat ten emocionalni chaos…verim ale, ze pozvolna zacnes nabirat zpet svou silu a take emoce se ustali…
Davidkovi vse nej k svatku!!!

<!–texy–>VŠECHNO NEJLEPŠÍ DAVÍDKOVI K JEHO SVÁTKU!!!

Pořád na vás moc myslíme