Klárčin blog

Ani vlastně nevím, co můžu od příštího roku čekat. Co od něj chci … 

Pro svoje děti a blízké, přátele, kamarády i pro vás všechny, kdo k nám chodíte sem na blog na návštěvu, přeju hlavně to zdraví …

Pro sebe taky, no jo …

Přeju, aby ten příští rok nepřinášel tak smutné události, jako tenhle. On je asi bude přinášet, navzdory přání … tak tam kde se stanou, přeju sílu to zvládnout. Ustát to se ctí a opět - ve zdraví…

Kdo je sám a rád by měl někoho … moc přeju štěstí, aby se potkali.

Kdo je s někým, s kým si nerozumí nebo je prostě nešťastný … sílu na vyřešení.

Tam kde chybí cokoliv – ať se dostává.

Tam kde je něčeho přebytek – ať se to srovná do mezí, jaké si přejete.

Dneska odpoledne mi napadla myšlenka, že bych chtěla vědět, co bude přesně za rok u nás … Jestli bolest poleví … co děti … jak to zvládnou … a co já … kde budu, jak se budu cítit? 

Pak jsem nad tím přemýšlela a není to dobrý nápad.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, co v roce 2009 ztratím … koho … děsila bych se každého dne, kdy se to stane. 

Takhle jsem si každý den užívala jak to šlo nejvíc … když se teď někdy vracím k některým článkům na blogu, vidím to, cítím to z nich … ze slov, z fotek …  a jsem tak moc ráda, že jsem mohla většinu roku 2009 být šťastná, se svou rodinou, se svým mužem a dětmi …

Tak šťastný Nový rok 2010 – kéž by byl pro nás všechny opravdu šťastným … aspoň trošičku …

Od úterního dne jako bych měla srdce vejpůl.

Prasklina už tam byla. Už pět týdnů, černých, smutných, těžkých …

V úterý jakoby se rozlomilo.

Vím, jaké to je, když někdo zemře nečekaně.

Vím, jak strašně bolí, když někdo umírá pomalu. 

Vidím to kolem sebe, prožívám to … s rodiči dalších dětí se SMA … je to strašně krutý a chtěla bych řvát, že nefér.

Kde je naděje …

Musím jí hledat v každém dni. Jen je to už pět týdnů strašně těžký.

V každém úsměvu, v každém slově, v každém objetí slabých ručiček.

Když si člověk myslí, že to zvládá, aspoň jakž takž – přijde jako blesk z čistého nebe tak strašně smutná zpráva.

Neumím se s tím vyrovnat.

S tím se totiž asi vyrovnat nedá.

Jen prostě každý den se nadechnout a dělat, co se musí. Věřit, že drobné radosti vykouzlí úsměv, nejde totiž pořád jen plakat a trápit se. To by nebyl život.

Někdy mám pocit, že moje ramena už tu tíhu neudrží. Mám chuť prostě tu tíž nechat působit. Svalit se na zem, schoulit do klubíčka a zůstat tak. 

Ale copak můžu?

Tak se tu aspoň vypíšu ze svých děsů, z ohromného strachu, co nás jednou čeká – po dnešním čtení u Marcelky a Andrejky ani nejde jinak, než být vyděšená, než být tak hrozně moc unavená marností … 

Kdyby tu aspoň byl… (asi ještě spal, je brzy ráno) … ale byl … mohla bych část své tíhy přesunout, mohla bych mu část své bolesti předat, byli bychom na ni dva.  Řekl by něco, co by to nejhorší rozptýlilo, uměl to … uměl mi pomoct, uměl mě obejmout a vzít na sebe kousek té těžké černé deky, která tak sráží k zemi. 

Pro tohle nikdy neodpustím. Proto, že jsem na svůj strach o naší dceru, na každodenní boj s tou strašnou nemocí, zůstala sama.  Proto, že nemám nikoho, jako byl on, komu na ní záleželo stejně jako mě, už nikdo jí nebude tak milovat, jako my dva spolu. 

Pro tohle neodpustím.