Klárčin blog

Děkuju moc Lucce za zpracování, je to prostě šikulka :) 

Alespoň o těsto se podělím – je to starý recept Missorčiny babičky a lepší neznám. S těstem se krásně pracuje, nemusíte vynaložit moc námahy při míchání, na pekárnu můžete fakt zapomenout, vaše ruce to hravě zvládnou.

Na vykynutí používám trik s mikrovlnkou – krátce jí zahřeju a pak dám těsto kynout do ní (už vypnuté) normálně posypané hl. moukou a přikryté utěrkou.

Kvásek určitě už umíte – kdyžtak připomínám: kostku droždí do misky (nesmí být studená), lžičku cukru, lžíci teplého mléka – smícháme a necháme v teple vykynout.

Při míchání těsta pozor, aby kvásek nepřišel na tu špetku soli, co se dává do mouky. Aby vejce nebyla studená, aby mléko bylo teplé … pozor na průvan, to všechno může kynutí zkazit.

Tak a tady jsou už potřebné přísady na dvě menší nebo na jednu obří vánočku :

- 1 kg polohrubé mouky

- 1/2 litru teplého mléka

- 1 droždí

- 2–3 žloutky

- 15 dkg moučkového cukru

- 15 dkg másla

- špetka soli

- rozinky, mandle dle chuti (já ještě přidávám trošku muškátového oříšku, strouhanou kůru a lžíci vanilkového cukru) 

Postup:

Než vzejde kvásek, připravíme si mouku (ti poctiví můžou prosít;) ) a do ní zamícháme špetku soli.  Ohřejeme mléko s máslem, máslo se může klidně rozpustit. Přidáme žloutky (pokud jsou studené z lednice, klidně předtím ponoříme do toho teplého mléka). Přidáme ostatní přísady.

Těsto promícháme vařečkou, krásně se pojí. Nakonec posypeme moukou a dáme kynout tak na hodinku (po půl hodině propracujeme).

Těsto po vykynutí rozdělíme na dva díly a z každého uděláme devět bochánků. Fotonávod třeba zde:

http://ukocurka.blogspot.com/…vanocka.html

Potřeme bílkem a pečeme asi 30 minut na 170 stupňů. Jo a ještě nezapomínejte na ty špejle, jsou hodně důležité, aby vánočka nesjela . Viz foto.  

Tak dobrou chuť. Příští rok se polepším a nafotím sama :)

(Takhle krásně se vánočka povedla uplést Peg, když byla minulý týden u nás :) )    

Milá … Lucko …

umíš slovy pomoct neskutečně a ještě víc jsi mi pomohla fyzicky, ty sama, když jsi se mnou byla v nejhorší době mého života. Nikdy ti to nezapomenu a máš to prostě u mě schovaný, kéž bych ti to mohla aspoň kousíčkem vrátit. Nevím, jestli bych vůbec byla schopná bez tebe zařídit pohřeb, kytky a vše kolem, nevím jak bych se do města vůbec dostala, prakticky si prostě nedovedu představit, jak bych to zvládla bez tvé pomoci a přátelství …

Ale nezlob se, na obláček … nevěřím … tak ráda bych ty naše dva kluky viděla spolu (a s čajem na mě nechoď, v původní verzi měl Radek v ruce pivo a Milda neekologickou plechovku s Redbullem:))… ale … 

Když jsme si to povídali tenkrát v autě, a přes slzy se smáli, stejně jsme obě věděli, že to je prostě jen nějaké, aspoň nějaké, uchopení situace. Je těžké žít s tím, že prostě nevíme, že se odmítáme smířit s tím, že je prostě KONEC.

Tak ráda bych v něco věřila. V obláček … v nebe … v peklo …  Milda přečetl spoustu knih, zajímal se hodně o historii, biologii – byl to asi největší ateista, kterého jsem poznala a přitom duší, nebojím se to napsat, asi největší křesťan (sám si z toho rozporu dělal legraci:) ). Jasně, měl své chyby, ale když jsme si třeba povídali o Desateru … když jsem kolikrát nadhodila nějaké téma z Bible, byly to debaty dlouho do noci a strašně nás to bavilo. Měl určité etické mantinely a z těch nesešel. Na druhou stranu bohužel podědil i prchlivou povahu, takže jednou začas vylítnul a stálo to za to. Ale uměl se omluvit,  uznat že nemá pravdu a nedalo se na něj zlobit dlouho …

Tak ráda bych věřila na obláček … tak ráda bych věřila v život po životě. Jenže on mě nakazil svým viděním světa a tak nejde nevidět ten koloběh v přírodě a my jsme její součástí … Milda si nemyslel, že je člověk víc než koťátko, které našel toulavé a hladové na poli a které dneska vegetí u Mazanců a je rozmazlené až běda;)  Říkal, že na rozdíl od zvířat máme prostě jen vyvinutej mozek (a to ještě jen někteří :))

Prostě … tak ráda bych věřila … v opětovné setkání, v ty dveře, o kterých jsem psala … ale racionálně vím, že to tak prostě není.

Racionálně vím, že něco skončilo. A že já jsem tu zůstala s dětma, na každodenní život, prostě sama. A vím, že nejsem jediná. Že se to prostě stává. Snažím se moc nelitovat, ale někdy se neubráním.

Snad to prostě nějak zvládnem. Vánoce utečou, i ty jeho narozeniny, které se blíží, nějak překonáme … mnohem horší je úplně obyčejný normální den. Nedokážu žít s pocitem, že si jako odškrtnu, taaak pondělí za náma, teď ještě úterý … a středa … a únor …

Je to strašně těžký, žít tu bez tebe, lásko … někdy mám pocit, že je těžký i dýchat. Někdy se zaberu do práce, do psaní, do hraní s dětma, já nevím … a na chvíli se cítím dobře. Ale v pozadí tu prostě pořád chybíš. Ty jako můj muž, ty jako táta a ty jako chlap.

Bylo by to možná lehčí, věřit na ten obláček …    

Tam kde právě jsi …

Není ti tam zima?

Cítíš něco, vnímáš …

Mám strach, že jsem vinná …

.................

Třeba tím, že na tebe

někdy zapomínám

že slzy jak první dny

pořád neutírám …

................. 

Snažím se, víš …

nějak žít

je to strašně těžký

je to jako kdybys měl

jít oceánem  … pěšky…

................. 

Snažím se … víš

jen nevím

která cesta je ta pravá

bez tebe jak bez kompasu

a pak bezradně stávám…

................. 

Odpusť mi …

že neumím

poradit si sama

chybíš mi, vždyť od teďka

jsem doma

už jen máma …

................. 

.................

Strašně se mi stýská … a nejhorší je na tom, že se už nikdy, nikdy nevrátíš … jak se s tímhle dá smířit? Jak se s tím dá žít? Jak je to správně … jak se to vůbec dělá …

Venku je sněhu … a Zuzka mě dostala.

Když jsem se vrátila od oveček (dneska s nima byla legrace, hlavně s Martinem, on je fakt beraní Ypsilon:))), tak Zuzi teplo domova vyměnila dobrovolně za zimu venku. Že by se prý mohl odhrabat sníh před domem.

Zase – další práce, kterou jsem prostě neřešila … prostě jí dělal Milda a já to brala tak samozřejmě. Pochválila jsem ho někdy za to? Řekla jsem mu, že je to prima, že se nemusíme brodit? Udělala jsem mu třeba pak horkej čaj, když přišel promrzlý domů?

Nevím, nepamatuju si, nevím …  a mrzí mě to … chtěla bych ten okamžik mít ve vzpomínkách … že se třeba pak usmál, nebo pak seděl s tím čajem ode mě u kamen a roztával … ale já prostě nevím. Spíš ne. Brala jsem to jako samozřejmost …

.............­............

Zuzi odhrabává sníh (když jsem jí řekla, ať to hodí přes zídku, tak prej ne, prej to bude dávat na hromadu ke garáži, jako to dělal Milda … na jakou? Já si toho snad nikdy nevšimla…)  a má tam pomocníčka:) Jediný z prcků, který je zdravý a může ven. Ráno byl se mnou nakoupit a takovou měl radost ze sněhu, to je prostě něco, jak se ty děti umí radovat z úplně obyčejných věcí :) 

Kája má čepičku z velbloudí srsti, teta Makýš mu jí přivezla z Mongolska, krásně hřeje :) 

A doma zatím Davča paří na Zuzky kytaře ;)))

A tady je na fotce pro změnu dárek od Merlina Zuzce – kombo (já to taky slyšela nedávno poprvý:))) 

Asi nejsou slova, jak poděkovat … dneska jste mi prostě zavalili děti :)

I pošťačka kroutila hlavou … do jednoho domu asi nikdy tolik balíčků nenesla … Z osmi balíků byl můj jen jeden (jako o kterém jsem věděla) …

No pro děti to bylo něco!!!

Nerozbalovali jsme všechno hned. První po snídani … druhý před obědem … třetí přes spinkáním … pokaždé tak nějak za odměnu (maminka se výchovně vyžívala a nutila děti pokaždé uklidit hračky nebo požadovala další úlitby) … a i když jsme marodní (pro změnu hodně kašle Davídek), tak se děti díky vám celý den opravdu nenudily :)

Musím říct, že jsem až koukala, že na další balíček prostě nesáhly, čekaly … hrály si s tím, co bylo v tom minulém a pohodička :)

Ve všech balíčcích byl dopis – a v polovině z nich, že si dárci nepřejí být jmenováni na blogu a že nechtějí, aby se vědělo … když to řeknu na rovinu zase já, tak nestíhám … fotit ani psát … tak udělám jen takovou malou rekapitulaci za dnešek, abyste věděli aspoň trošku a poznali se, že pošta opravdu doručila, co jste nám tak krásně balili a mysleli na nás … a opravdu moc moc děkuju …

Protože je docela zima, a Davídek nastydlý a Klárka se z toho snad dostává, spinkají v nových krásný tričkách z vlny Merino :) (Někomu to běhá po zahradě a bečí a jinej z toho umí vyrobit něco tak úžasnýho :) ) 

Odpoledne jsme si hráli divadlo s úžasnými maňásky :) Klárka měla velkou radost s vaničky pro miminko a věciček v nich a kluci s novou motorkou a autem zkoušeli v kuchyni odolnost nové sklokeramické desky na sporáku (nemusím říkat, jak jsem řvala, že ne:))) 

Úplně jsme zapomněli na vánoční čokofigurky – ale Ježíšek to asi věděl a tak nám dvě obr bonboniery poslal:) Spolu  s krásnýma hvězdičkama z korálků (tohle se nikdy nenaučím …)

Žabičky se hráli celé odpoledne, megaúspěch!!! :) A srdíčko moc potěšilo cukroví od Flo a party z Bistra … to napíšu jmenovitě, to musím!!!! :)

Zuzi navrch k dárkům pro sebe dostala speciálně jen na své jméno balíček … ale to asi napíše sama k sobě :) Jsem zvědavá, jestli se mi potvrdí má teorie o dárci, páč to je samozřejmě zase hádanka :))

Děkujeme …

Mně to nedocvaklo.

Že Zuzi dneska přijede až před osmou večer, protože jde s kamarádkou do čajovny.

Místo abych, když prckové spali, dělala něco pořádnýho … tak jsem se tu tak poflakovala a pak jsem před čtvrtou s děsem zjistila, že Zuzka nedorazí, tudíž na ovce musím rychle, než se setmí. 

A co s dětma.

No zůstaly doma (Dáda pro změnu kašle), domluvená signalizace do okna a já letěla s dvěma kyblíky horký vody a s dalším plným řepy a ovsa za těma zasněženýma krasavicema. 

Je sice hezký slyšet (béééé), že vás někdo tak rád vidí, ale já bych si to klidně odpustila. Navíc jsem zjistila, že v malým sklepě zamrzla voda v trubkách, skoro úplně, zapomněla jsem dveře zavírat (to měl vždycky na starosti Milda tohle, jak já to mám všechno najednou v hlavě nosit? Nemohl mi třeba nechat seznam úkolů na zimu, pak na jaro … co???)

Do toho jsem prostě pitomá, to se jinak nazvat nedá – a zapomněla jsem si nejen vzít do té sloty rukavice, ale dokonce mě napadlo, když jsem ovce zavřela do jedné z ohrad a přesypávala žrádlo a přinesla si blíž ty kýble horký vody k žlabu, abych rozmrzla led a dala jim pak novou … že se jako ohřeju. Byla to pikosekunda a blondýna strčila ruce do tý horký vody. Chápete to? Snad mě omlouvá můj nový stav (neplést s „jiným“) … a prostě asi i ty vlasy …

Jako že mi začaly ruce lepit na branku asi říkat nemusím a můžu být ráda, že na ní  nevisím doteď ;)

Že mi pak málem mrazem upadly … to asi taky nemusím vysvětlovat. 

Domů jsem přišla s omrzlinama, naštvaná na celej svět a navíc na mě David v okně (zavřeném samozřejmě) poskakoval, tak jsem letěla, div jsem se nezabila – aby mi ten sdělil, že Kája chce haminku (to je jako důvod, proč na matku mávat zběsile, že se něco děje…) 

Zvoní telefon, nejsem schopná ho ani do ruky vzít a zmáčknout čudlík. Hledám rukavice, Zuzka mi je asi včera stopila. Taky dobrý. Pak najdu nějaký divný, ale dobrý každý teplo a chodím v nich po bytě -  sedím u kamen a přemýšlím, jestli zase nedělám blbost, když si ruce u nich rozehřívám.

Navíc ke všemu nemám pořádnou bundu, protože … Milda když jel na té motorce naposledy, měl jednu pořádnou zimní … a já měla tu samou. Nemůžu jí nosit. Už jen proto, že bych se bála, že mě děti třeba zezadu zahlídnou a… a prostě ne. Už jí stejně ani nemám.

Takže si jdu právě někde na netu objednat pořádný zemědělský rukavice a vaťák. Tohle se fakt nedá.

A řekněte dětem, že do horký vody se v mrazu ruce nestrkají (protože jenom děti a já jsme schopný tohle udělat ;) ).  

jako by měl hodin nejmíň čtyřicet … ale byl prima. Byl díky spoustě událostí opravdu hezký, milý a byl to první den, kdy jsem smutnila asi nejmíň od té doby, co se to stalo, první den, kdy jsem se i dost smála, děti byly také dost v pohodě (až na závěrečný večerní Davídkův kašel, ale to snad nějak vypilujeme a poradíme si) – a to díky spoustě věcí.

Když napíšu, že nebyl vůbec čas na net – tak asi by mohlo stačit:)

Že přijela kamarádka, s kterou se známe už tolik let – Peg, a smály jsme se, brečely, vzpomínaly i mluvily o budoucnosti … pekly vánočky a strašně se povedly a šly spát pozdě a že Peg přivezla víno, které jsme s Mildou měli nejradši a mě to dostalo hlavně proto, že to ví … 

Já měla na svědomí těsto (které je podle Missorčiny babičky) a holky pletly ;) Peg se teda povedl přímo výstavní kousek – Zuzi malinko spadla, ale zase má zajímavý tvar:)

Nebo že přišlo spoustu balíčků, o kterých napíšu o víkendu, teď se mi za chvílí vzbudí drobotina, tak píšu jen na rychlo hlášení, že prostě nestíhám. Ale jen pro dárkyně milé prozradím, že Davídek tu chodil  s novou školní aktovkou na zádech a byl strašně velikej, že Klárka dostala spouuustu nádherných náramků, od kterých nešla odtrhnout, Zuzanka naprosto bombové rýsovací prkno s příslušenstvím, děti dostaly spoustu teplých ponožek z ovčí vlny a vestičku Dáda nesundal celý den … a … slibuju, že o víkendu napíšu víc, tohle je jen zlomek a vcelku to způsobilo tolik radosti, že aspoň maličko hned napsat musím.

Do toho přijeli s novým sporákem, který jsem objednala minulý týden – naše asi čtvrt stolení stará Mora, možná si pamatujete, že jsem psala, že nedávno hořela a náš elektrikář nám doporučil jí vyměnit. Plánovali jsme to ještě s Mildou za jeho roční odměny – a koupili si pro jistotu i hasící přístroj. Ten se neztratí – dneska jsem ráda, mám pořád strach, že se něco stane nebo tak … větší než dřív. No a nový Elektrolux s horkovzduchem už u nás bydlí, je zapojený a nádherně peče, klidně i dvě vánočky najednou (koukali jsme na to s Markét přes sklo jak do akvárka:))) Já teda asi jak v Jiříkově vidění, vůbec tyhle novoty neznám :))

Už musím, Kájík je vzhůru, Zuzi odjela do školy – za chvíli se vzbudí prckové i Peg, tak to odešlu, ale díky. Díky za tenhle den. Spát jsem šla pozdě, bez prášků a usnula ve vteřině. To už se vážně dlouho nestalo.   

Když jsem se vrátila z nákupu proviantu (v lednici už bylo podezřele moc místa a spíž praskala pod sladkostma od Mikulášů – ale nic obyčejného nesladkého k jídlu už nenabízela), někdo zaťukal.

A přinesl balík. Obr balík. Plný různých věcí z Eurony:)

Jenže nikde NIC – adresa … dopis … a já  nevím, komu poděkovat!!!

A moc bych chtěla … tak se prosím přiznejte, ju? ;)

.............­.............­....

Balíčků chodí tolik … já se moc omlouvám, že nestíhám fotit a děkovat tady na blogu adresně, ale nikdo se nemusíte bát, mám maličké překvapení pro každého z vás, takové malé osobní poděkování … snad to do Vánoc stihnu poslat … do Nového roku určitě!!!

Jen u toho balíčku s Euronou prostě nevím … komu … 

Děkuju moc vám všem … za děti, za sebe …  dnes mi taky od holčin z diskuze Fly Lady (na Dámě) přišla nádherná andělská křídla … a stavila se tu Soňa (Schnytlik) s miminkem (ale kvůli dětem, aby na něj něco neprskli, jsme si povídali jen chvíli u auta) a prckům i Zuzce přivezla balíčky dobrot – po svačině to tu mlaskalo !!!:)) A … zítra přijede Peg, strašně se na ní těším … a bude tu i spát, heč :) 

A … prostě … je vás tolik, kdo na nás myslí a chce nám udělat radost. Vůbec bych to nečekala. O pomoci finanční ani nemluvím, tam prostě jen zírám … a moc si toho vážím !!!:)

Taky vám ale chci něco říct – už pracuju!!! Teda jsem zatím v záběhu, prosinec je taková zkušebka ;), ale od ledna to bude naostro :) Někdo už ví, ale prásknu se až to bude jisté a jasné :)

Děkuju i za tu práci. Ty víš … Děkuju i za nabídky další, co mi chodí v emailech, až se usadí tohle, tak uvidím, jestli bych stíhala ještě něco k tomu. Protože jak říkal Milda, radši jednu věc a pořádně než tisíc a blbě, že jo:) 

Mám vás ráda … nemít vaši podporu, jakoukoliv … slovní, finanční … je to všechno mnohem, mnohem horší … děkuju …