Klárčin blog

Dnes to zase uteklo – nějak ten čas letí …

Dopoledne bylo pryč snad hned. Holky (Zuzka s Péťou) obstaraly ovečky, postavili s Davídkem na zahradě ooobrovskej sněhovej tunel.  Odpoledne moc milá návštěva, přijeli rodiče a bráška Péti.  Mě dojala krásná růžička, kterou jsem dostala od Pétinýho tatínka :)

A najednou bylo šest, koupání, a děti si vymyslely, že se chtěj koupat v tričku. Tak se v tričku koupaly – jak málo stačí ke štěstí :))

No a nakonec Plzeň porazila v hokeji Slávii – takže -  prima neděle!!! :)))) 

Nestihla jsem to.

Od rána jsem se tak nějak nezastavila a že nestihnu všechno, co bych ráda, mi dal pocítit už před sedmou hodinou ráno – pomeranč.

Probudilo mě navalování psích těl na dveře sklepa – dům ještě spal, ale psíci potřebovali vypustit na zahradu. Přes pyžamo jsem si oblíkla svetr a letěla. Když jsem přišla na zahradu, zůstala jsem v úžasu stát.

Tam, kde vždycky v létě zapadá slunce, tam v ještě zimním oparu, zapadal za obzor nádherný velký pomeranč.

To nemohl být měsíc. Ta nádhera byla snad dvakrát tak velká. A oranžová. Nevím, jaká ranní světla si s ním hrála, spíš teda ranní tma … a jestli v tom měl prsty sníh nebo budoucí jasno … ale nic tak krásného jsem už dlouho neviděla. 

Probudila jsem se během chvilky, rychle pustila hafušáky a letěla domů pro foťák … jenže, i minuta je někdy strašně času. Pomeranče už bylo jen půl … a než jsem oběhla dům a nahoru na silnici k sousedům – zmizel docela.

Mám jen dvě polorozmázlé fotky a strašně moc mě to mrzí …

Tak jsem alespoň zadělala na rozpíčky a čekala na brigádníky. V devět hodin zabušili na dveře. Tři prťavci po chvíli vzdali brodění ve sněhu na zahradě a uznali, že doma je tepleji – a Zuzi dostala na povel šestičlennou bandu :)

Lucka, její tatínek a já jsme si plivli do dlaní a šlo se na to.  Na našem parkovacím stání totiž byla spousta dříví. Spousta klád, které Milda nestihl pořezat a nanosit na vyschnutí do zahrady. Měl v plánu je tam nechat u plotu do léta a pak je naštípat. Klády překážely parkování a za týden by překážely ještě víc (zatím Velkej Tajem;) ), tak mi Lucka včera zavolala, že přijedou s jejím taťkou a pustíme  se do toho. Jako snažila jsem se je odradit, argumenty vysokého kalibru nasadila – jsou neodbytní;) Já za to prostě nemůžu !!! ;)

Lucčin tatínek přivezl takový dva vymakaný háky, nebo spíš  kleště na klády – to je vynález!! Mě tak mrzelo, že to Milda neznal, jak ten by je využil, když stahoval dříví z lesa, kolikrát z velké dálky až k autu s vlekem …  a všechno tahal na ramenou …  

Jako byla to šichta. Den předtím jsem měla za sebou asi hodinu a půl odhazování sněhu (který zase v noci napadal, že já se na to nevykašlu), a dneska ta dřevorubská dvouhodinovka fakt stačila:) Nevím jak Lucka (tatínek má fyzičku a neodvažuju se zpochybňovat jeho mužnou sílu:) ), ale mě bolí celej pravej člověk:))

Ale je hotovo!!! Klády jsou u zídky na zahradě, psům se nepodařilo zdrhnout, i když se snažili (hlavně hluchá Dinuše dělala ještě víc, že je hluchá, když zamířila do dálav:)), brigáda si snad pochutnala po zasloužené práci na rozpíčkách a já jsem po obědě odjela s kamarádkou vyvětrat hlavu do města:)

Takže je to tu zase – prostě musím moc poděkovat Lucčině rodině za pomoc, navíc její tatínek mi slíbil, že mi na jaře udělá školení a naučí mě s motorovkou!!!:) Nejdřív jsem si říkala, že to nedám, ale pak jsem přemýšlela a když jsem viděla ty haldy co tu máme … a tak vůbec, prostě to se mi neztratí !!:)

A taky když už jsem zase u toho Oskarového děkování, tak děkuju Zuzi za hlídání té šestibandy:) Tady tedy zrovna moc nehlídala :)) 

Taky si děti tak pochutnávali na rozpíčkách, že si Míra dal misku se zbytkem cukru na hlavu a Kája   to musel samozřejmě opakovat:)) S tím dudlíkem fakt vypadá epesně (a rovnou odpovím na dotaz stran dudlíka, ano má ho, snažím se přes den sebírat, ale vždycky někde nějakej najde… no za týden mu budou dva roky, asi něco vymyslím, uvidím, jestli na to bude stačit má nervová soustava ;) ). 

A pak ještě znovu děkuju Zuzce a její kamarádce Pétě za odpolední službu u dětí, za koupání a prostě že jsem si dneska psychicky vážně hodně odpočnula – o fyzičce nemluvím, ale cítím se prima :)

A taky Jarce za vývoz do civilizace, za kafe v klidu, ona ví :)

Tak a teď jdu do vany a do postele ke knížce. Dobrou noc:) Dumám, jestli si na ráno nemám dát budík, kvůli pomeranči … jenže kdo ví, jestli se takové zázraky stávají častěji … někdy se prostě zachytit nedají, ale v hlavě, tam ho mám … odtamtud mi nezmizí. 

PS: Fotky jdou určitě poznat, děti fotila Lucka :)

Pozoruju to už pár dní.

Snad se nemýlím.

Není den, abych neplakala. Pro něj. Není den, abych nevzpomínala. Není den, kdy by se mi ukrutně nestýskalo. 

Stačí něco jako fotka daná před týdnem, a jsem hodně, hodně smutná a moc to bolí.

Jenže začíná to bolet trošinku jinak.

Začíná to bolet trošinku míň. I slzy rychleji vyschnou. 

Těžko se to popisuje a že mně to moc problém nedělá. Ale stejně … 

Včera odpoledne jsem najednou koukla na hodiny a bylo pět. Ta čtvrtá hodina prostě … prostě uběhla, aniž bych si toho všimla. Možná to bylo tím, že jsem letěla na poštu … možná to tak prostě bejvá …

Dneska je pátek. Před 14-ti dny jsem psala, jak strašně moc nemám ráda pátky. Dnes je pátek a od rána je co dělat a možná proto? Neříkám, že nevzpomínám, na to ho tu všude moc vidím … pořád … a vidět budu …

Ale asi je lidská mysl milosrdná. Čas je lékař nebo tomu nerozumím. Přece to není tak, že bych ho už nemilovala? 

Dnes je pátek a nějak zvlášť to neprožívám. 

Vím, že bude víkend… kolikátý bez něj? Devátý… asi spíš desátý …

Zvykám si.

Není tu a nikdy už nebude.

Můžu se třeba na hlavu stavět, můžu se třeba na celej svět vztekat, ale on se mi nevrátí. I když bych po kolenou došla do Plzně a trvalo mi to měsíc, nevrátí se … Nikdy.

Možná se s tím učít žít. Možná se učím být sama. Vím, že jako fakticky sama nejsem, mám tu děti, zvířata a tak… ale nejsem nikomu partnerem, nikomu ženou … moc mi to chybí. Sama vím, že tohle umím. Chybí mi to. Mé sebevědomí je na mnoha místech chatrné, ale žena jsem byla dobrá. Teď jsem jen máma. Jsem i kamarádka a snad pro pár lidí přítelkyně. Ale jinak jsem sama.

Učím se s tím žít a možná se to daří. Prostě si zvykám.

Je pátek a já nebrečím. Prostě je pátek.

Pár fotek z dnešního krmení oveček :)

A nakonec ten dlabanec – ten co kouká, to je Martin, asi je u nás poslední pátek … 

Včerejší debata pod článkem Sousedi (až teď mi došlo, že je to nespisovně;) ), mě přivedla k velkému zamyšlení.

Nebo spíš jsem si tak dumala, jak strašně moc jsem mezi ostatními maminkami s postiženými dětmi, nebo třeba ve společenství vdov (to je terminus), tady na netu – vidět.  

Přemýšlela jsem o tom hodně. Že možná některé to vnímají, že to není fér. K nim. Protože oni maj taky trápení a o nich nikdo neví. Nikdo jim nepomáhá a ta Diny vleze všude a furt někomu děkuje (a pořád jí někdo nějak pomáhá … ) a ten net je jí plnej.

Vím, že se nepotřebuju obhajovat a spousta z vás, kdo k nám chodí sem na blog na návštěvu, mě znáte osobně. Další skupina a ne málo početná mě sice nezná osobně, ale už léta alespoň virtuálně. Tihle lidé mě znají možná pět, šest let …

Před pěti lety jsem byla jen běžná máma. Nebyla jsem ani mámou nemocnému dítěti, natož vdovou. Vůbec jsem netušila, co za zkoušky osudu mě a mou rodinu, čeká …

A přesto si troufám tvrdit, že i tenkrát mě na určitém komunitním serveru bylo hodně. Vždycky jsem ráda psala, vždycky jsem byla ukecaná, a internet mi otevřel obzory, jak si najít kamarádky, přítelkyně, jak když děti spí si pokecat, aniž bych musela někomu dalšímu vařit kafe. Mohla jsem vařit a jídlo si fotit a na netu ho vystavit, mohla jsem psát básničky nejen pro sebe, mohla jsem si povídat když byl čas a nálada a vypnout tu mašinu, když čas ani nálada nebyly.

A taky jsem byla slyšet, do kolika debat i kontroverzních jsem se pouštěla a kolikrát si vyslechla co se mi nelíbilo:) Prostě tak to tady chodí. 

To co se stalo s Klárkou a pak jsem založila tenhle blog – a pak co se stalo mému muži … a že v blogu pokračuju a pokračovat budu … to je prostě jen pokračování. Z malého bublajícího potůčku se stala docela slušná dravá řeka. Já si už pohlídám, aby mě a mou rodinu, nesemlela o kamení … 

A prostě doufám, věřím … že tenhle blog nepomáhá jen mně. Nepotřebuju se slunit v pochvalách a reakcích, jak jsem úžasná, protože moc dobře vím, jak to je a že nejsem. Že kdyby kterákoliv z vás byla na mém místě, bude to taky muset zvládnout. A bude se učit radovat se z dalších dní a bude věřit, že  těch dobrých lidí je víc a těch dobrých chvilek a chvil bude ještě moře …

Život je krásný. Je krásný. I když vám někdy háže pěkně tlustý klády pod nohy. 

Proto prosím, Kamilo a vy ostatní maminky nebo kdo všechno sem chodíte a připadám vám „neschopná“ a že se o mě mluví a o vás ne … máte své životy, své příběhy, svá trápení. Moc vám přeju, abyste měli kolem sebe takovou podporu, aby vám nebylo líto, že některá taková, co na rozdíl od vás o sobě píše, má nezaslouženou pomoc … Protože já si myslím, že nemáte pravdu.

Věřím tomu, že co vysíláte, to se vám vrátí. Nemusí to být hned. Může to třeba trvat léta.  A vůbec nejlepší je, když nic nečekáte. Protože o tom jsou má děkování. O tom je má vděčnost a úžas. Protože díky lidem, kteří mé rodině pomáhají v nejhorších chvílích, ať už jsou to virtuální přátelé nebo ti skuteční, třeba právě sousedé … díky nim jsem nezatrpkla, díky nim vím, že svět je prostě báječný místo pro život :)

A kdo víte … všimněte si, co je za den ;) A i tak jsem v pohodě, to je prima posun ne?:)  

O čem jiném by asi měl být dnešní Projekt.

První ročník střední školy. První pololetí je za námi. Vysvědčení není tak úplně, jak bych si přála, ta jedna trojka to krapet kazí – ale nemůžu nevidět, co se v těch měsících stalo a kolik toho musela Zuzi zvládnout. 

Takže na to, čím si prošla, na to, že musela spoustu učení dohánět … na to je to krásný.

Navíc mě moc těší ty dvě jedničky z technických předmětů. 

Kdyby … nebyla ta trojka a místo ní dvojka, má ta naše holka vyznamenání. Ale nemá. I tak je nejlepší ze své třídy, i tak má nejlepší průměr a dostala pochvalu třídního učitele:)

Myslím, že krocanit se můžu ne? :)

Vím, že i kdyby bylo vysvědčení horší, tu největší zkoušku Zuzi zvládla. Byla a je mi velkou oporou, je to spíš moje kamarádka, než dcera a můžu se na ní spolehnout. Vím, že mi nelže a vím, že i když já jsem velká a ona by měla být ta malá, někdy je to naopak.

Zuzi, jsi moje zlato, mám tě moc ráda … (a na konci ta trojka nebude, ju? ;) ) :)))  

Pro děti teda od Ježíška – ooobrovská krabice Geomagu (z Aukra, není to tak úplně Geomag, ale je to naprosto stejný a celá takhle nádhera, tisíc kousků za cca tisíc Káčé, tudíž opravdu slušný:) ).

Dětem tenhle společný dárek vybral Milda. Objednávali jsme ho těsně než se to stalo, poštou přišel až po … Milda se tak těšil, jak budou spolu stavět, tahle magnetická hračka baví všechny děti moc. A bavila i tatínka :)

Tak Ti tu fotku posílám do nebe – a pro nás jí chci mít na památku, že jsi miláčku vybral dobře … 

Dnešní Projekt jim prostě musím věnovat.

Protože tak jako bych byla pěkně v háji bez pomoci psychické tady na blogu a na Baby Café … tak jako bych byla ani nevím kde, bez té materiální díky Zrnkům a vám, kdo nám pomáháte … tak zrovna tak nevím, co bych dělala, kdybych měla za sousedy jiné lidi, než které mám …

Dnešní poděkování patří kamarádce Janě. Ona má net, ale moc s ním neumí, tak doufám, že jí stačí to mé ustní, protože by jí takhle vypsané tady na blogu určitě přivedlo do rozpaků:) Já se ale musím podělit :)

Dřív jsme se jen tak občas potkali, má holčičku stejně starou jako Klárku. Kočky se spolu kamarádí od malička, ale jak říkám, jen tak zběžně. Občas jsme zašli na zmrzlinu a prohodili pár vět.

Po tom, co se stalo Mildovi, je mi tady na vsi asi největší oporou. Je to takovej ten typ holky, co se nečekaně zjeví ve dveřích s pečivem, když vám ve spíži už schne poslední kůrka. Nebo co jí napadne, když jede do města, jestli taky něco nepotřebuju. Někdy večer tu se mnou sedí nad čajem a jen tak poslouchá … Dohodila mi toho pana instalatéra, který jen nemluví, ale i dělá :) Což po mých sedmiletých zkušenostech se řemeslníky je opravdu terno !! – a po dnešku neocenitelný kontakt :) A dneska kolem poledne přinesla vodu, nákup a oběd.

(Těch jogurtů si nevšímejte „Danko“:))) – ty Jana koupila o vlastní vůli a dětem nechutnaj, jako Danone má fakt dobrý věci, ale tohle se jim zrovna nepovedlo) 

Prostě hodně věcí se změnilo. Někdo byl za přítele dřív, ale když se pak ukázalo, kde má kdo priority, tak zklamal. A někdo, od koho to nečekáte, se přítelem stane – právě tím v nouzi.  Snad to Janě budu moci nějak někdy vrátit …

No a tady jsou hafušové. Vyhnáni ze sklepa, na noc je tam zavřu, ale přes den maj smolíka, dokud nebude tepleji (anebo dokud nebudou dveře). Tak jsem jim aspoň vytáhla staré madrace a jak se tam na sluníčku celý den váleli (asi jim to brzy zatrhnu :))) Pro milovníky psů poznámka – kdyby pršelo nebo byl fakt nečas, tak je venku nenechám ;)

Hlavně tedy doufám, že truhlář příští týden dorazí a dveře do sklepů brzy budou.  

A za ten kontakt vlastně taky děkuju Janě, protože od ní mám instalatéra a od něj truhláře … no prostě jako v té pohádce o řepě – doufám jen, že všechny kalamity, co se rozhodli valit najednou, ustojíme ;)

Aby toho nebylo málo, večer Zuzi zjistila, že Klárka má totálně vypuštěné kolo u vozíčku. Ale jako fakt úplně. Na jedné straně nám přišlo, že se ta gume odlepuje – panika … S firmou Ortoservis, se kterou máme smlouvu a tím pádem i bychom si nárokovali případnou opravu, pojišťovna neprodloužila smlouvu a prý servis tedy neposkytuje. 

Už jsem fakt začala vidět rudočerně. Navíc pumpička nefungovala, nebo respektive mi přišlo, že se nic neděje a že nevím, jestli je to pumpičkou nebo mýma levýma rukama. 

Zuzi skočila k sousedovi, co nám tuhle opravoval záchod – a po chvíli přišla s krásně nafouknutými koly (i to druhé tam radši vzala). Guma vypadá, že drží … a budem si přát, aby to tak ještě chvíli zůstalo;) Radši nedomýšlím, co by bylo bez vozíčku doma … to si snad ani představit nejde … 

Tak nevím – mám kolem sebe tolik dobrých a ochotných lidí (včetně spousty z vás, kdo nás čtete …) – až si někdy připadám, že žiju v jiném světě, než který nám předkládají média, než o kterém čteme a o kterém slyšíme  … Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale za sebe, za děti i za mého muže, který to doufám, také vidí  a je rád … 

… děkuju !!!!

Nevím který, ale některý z nich je náš:))

Takhle vypadají šťěnátka ve třech týdnech :)

PS: Na nátlak Merlina jsem se rozhodla na blog dávat fotky ve větším rozlišení, takže když na ně kliknete, ukážou se vám v novém okně ještě větší a v plné kráse. Jen musím vychytat, proč se teď u štěňátek daří rozkliknout jen tu druhou ;)