Klárčin blog

Náhodou jsem na netu našla tenhle krásný text … musím se podělit. Já ho neznala. 

Modlitba  (Antoine de Saint-Exupéry)

Neprosím o zázrak – Pane, nýbrž o sílu pro všední den. Nauč mne umění malých kroků. Učiň mne důvtipným a vynalézavým, učiň mne jistým, abych si uměl správně rozdělit čas. Daruj mi jemný postřeh, abych pochopil, co je prvořadé a co druhořadé. Prosím o sílu pro kázeň a míru, abych životem jen neproklouzával, ale abych si běh dne rozumně rozdělil, abych si všiml záblesků světla a výšin a abych si alespoň tu a tam našel čas pro kulturní prožitek. Dej mi poznat, že blouznění, ať o minulosti nebo budoucnosti, nepomáhá dál. Pomoz mi, abych to nejbližší činil co nejlépe a nynější chvíli poznal jako nejdůležitější.

Ochraň mne před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zvraty jsou samozřejmým doplňkem života, kterým rosteme, zrajeme.

Připomeň mi, že srdce často stávkuje proti rozumu. Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu v lásce. Dej mi denní chléb pro tělo a duši, projev tvé lásky, přátelskou ozvěnu a alespoň občas prožitek, že mne někdo potřebuje.

Vím, že se mnohé problémy vyřeší tím, že se nic nedělá, dej mi, abych uměl čekat. Chtěl bych také tebe a jiné nechat vymluvit. Nejdůležitější věci si člověk neříká sám sobě, jsou mu řečeny.

Víš jak velice potřebujeme přátelství. Dej, abych této nejkrásnější, nejobtížnější, nejriskantnější a nejjemnější věci života dorostl. Propůjč mi nutné vnuknutí, abych ve správném okamžiku odevzdal balíček dobra, se slovy nebo bez nich, na správném místě.

Ochraňuj mne před strachem, že bych mohl zmeškat život. Nedávej mi co si přeji, ale co potřebuji. Nauč mne umění malých kroků.

Pondělí.

Lednové pondělí.

Je po svátcích, po Silvestru, po narozeninách. Začíná všední život. 

To co jsem dřív milovala, volna, svátky, víkendy … teď jsem ráda, když proběhnou, utečou a přijde všechní den.

Ve všední den jsem i dřív byla na děti hodně sama, muž přijížděl až odpoledne a tak mi tolik nechybí – jsem prostě zvyklá. I když kolem čtvrté hodiny odpolední to je těžké pořád. Když máte něco zažité skoro dva roky (co pracoval tam, kde byl naposled), tak se těžko přeprogramujete.

Takže prostě takové obyčejné normální pondělí zvládáme dobře :)

Ráno jsem telefonovala a vyřizovala nějaké úřední věci, pak jsme se s dětma rozhodli, že se projdeme.  Oblíknout tu bandu do teplých svršků je vždycky něco. A přenosit a zakutat kočárku a vozíku (neměla jsem nervy nechat Káju běhat, venku to klouže a jeho pády pod vozík a před vozík … to by nemuselo dopadnout dobře). Aspoň že Davídek je jakž takž samooblužnej.

Venku bylo prima:) Klárka občas zajela do ooobrovský závěje, Kája ani nechtěl vystupovat za jízdy a Davídek se moc nezmáchal ve sněhu, jak  to jindy výborně umí.

Vyřídili jsme půl občanky (zapomněla jsem doma RL dětí, no  jo no, co není v hlavě, musí bejt v nohách), nakoupili, vyzvedli oběd a tradá domů.

Odpoledne po spaní už je brzy tma, to jsem venek odpískala, navíc jsem sama dosti vymrzla u oveček, když děti spaly a pak při Kouzelné školce, když jsem shrabávala sníh (máme ho tu tolik, proooč???).

Ale ani jim nevadilo být doma, hrát si … mají tolik hraček, podnětů, že jsem o nich ani moc nevěděla, Klárka pak hodinu a půl stála ve Vallim a teď už všichni spinkaj :)

Zuzi je v tanečních a spí u táty. Zítra přijede, děti se po ní pořád ptají:) 

Tak takový byl náš obyčejný den, první lednové pondělí.