Klárčin blog

Když rvu nohy do zmrzlých holin v garáži a navlíkám si vaťák, který je tak o dvě čísla větší než když jsem ho kupovala, na ruce si beru napůl ztuhlé rukavice a cestou k ohradě cintám horkou vodu po sněhu – říkám si: Horší už to nebude …

Když se ze schodů do zahrady stal sněhový kopec a nohy sjíždí, branka nejde pro tu kopu sněhu dozavřít, že ho musím nejdřív odházet, když se brodím snad půl metrem napadaného (a běda, kdo mi bude tvrdit, že tolik čísel tu nemáme;) ), říkám si: Horší už to nebude …

Při tom myslím na děti a doufám, že spí, že se po dobu mé asi půlhodinové brigády u ovcí neprobudí. Jindy to nejde, za dvě hodiny se stmívá. Zuzi zůstává dnes u táty, jiná vhodná doba kdy obstarat to naše skopový není. Rozhlížím se kolem, ráda bych za tou bílou nadílkou viděla romantiku, ale spíš vidím práci a práci a práci … před domem je zase dalších deset čísel a je to pořád dokola. A to si na dnešek nemůžu stěžovat, neb mi noční spad odhrabal obchodní zástupce od firmy Ottobock ;) Když přijel i se svou milou kolegyní pro Sikorčino sedátko. Asi to nebude spadat pod standartní služby firmy, která je partnerem pro handicopavané ;) Nicméně to moc potěšilo. Ale jako by se nestalo, už jsme zase zapadaní. 

Pilkou na dřevo řežu ve sklepě řepu a psi kolem nedočkavě poskakujou – naši psi totiž žerou to co naše ovce, i oves!! Tomu se říká symbioza (nebo hlad?:))

Letí jim kus řepy krmné, a já nesu nálož kýblů k „holkám“. Holka Martin se už uklidnil a od okamžiku, kdy jsem si tu na něj stěžovala,  už ani jednou pokus o trk, tak nevím. Nicméně mi Jimmi (náš dodavatel Matýska a dalších komodit) poradil pepřový sprej do očí. Takže na ten kdyžtak dojde příště, pokud se beránek zase rozhodne zlobit;) 

V ohradě poklízím, v salaši poklízím, hustě sněží. Leju horkou vodu do koryta, ruce už tam pro jistotu nedávám;) Rozhlížím se. Je zima. Takovou snad ani tady nepamatuju, tolik, tolik sněhu … Dívám se od ovcí k Mildovu místu, stromky jsou ze třetiny zapadané. Lucernička ani ptáček nejsou vůbec vidět. Je mi zima uvnitř. Smutno. Těžko. Ale horší už to snad nebude …

Ještě dříví, chci už jaro. Nebo léto. Netahat se denně se dřevem. Já bych nemusela, druhá půlka domu je stejně přitápěná plynem. Ale to nejde. Topím i pro něj. Topím i za něj … tolik času tomu dal, svážel dříví z lesa, nosil na ramenou, štípal. Tolik času, aby nám bylo teplo jinak. Protože to se nedá srovnat, když si zatopíte dřívím, jak sálá a i ten pohled do ohně se nedá ničím nahradit.  Naučil mě to. Kdykoliv beru polínko do ruky, jako by mi ho podával. Jednou jsme to počítali. Každý kousek, kterým přikládám … bral do ruky aspoň osmkrát … můj dotek je devátý … Každý kousek dřeva zažil tolik jeho doteků … asi bych neměla závidět …

Horší už to prostě nebude. Nemůže být … bude jenom líp …    

Jen fotka, takový obyčejný  nápad, mandličky, mandlové lupínky  a bílá poleva. Není to barevně nic moc, ale fčelky snad poznat jsou:)))

Jinak ze dvou medovníků, které včera ráno ještě byly v lednici, mám v lednici momentálně dva řezy:)) Já říkala, že jich mám udělat deset, a to se na jedny sousedy nedostalo, se dvěma za nimi nesmím, to je moc málo ;)