Klárčin blog

Já jsem zapomněla napsat, že v pondělí jsme si sedačku objednali!!!

Měli jsme jí díky moc hodné Sikorce a rychlému dovozu od firmy Ottobock k nám, půjčenou celý víkend a Klárka v ní byla tak spokojená.

Sedí se jí v ní prostě naprosto skvěle, po stranách jde sedačka upravovat podle toho, jak moc potřebujeme, aby dítě chránila ze strany. Jde skvěle složit do auta, na cesty. Spodní díl je nízký, ne jako u autosedačky, takže je Klárka skoro opravdu na zemi jako ostatní děti. Mezinožní klín brání sjíždění. Pás kolem pasu chrání před spadnutím. Vzadu jsou oka, do kterých koupíme akorát velký pás suchého zipu a Klárka může bezpečně kdekoliv sedět na dospělé židli (třeba takový oběd v restauraci vůbec nezná, do malé židličky pro děti se nevejde, s ní na klíně se nenají nikdo, vozík se tam nemusí dostat, navíc malý je malý – nedosáhla by na stůl a elektrický se nám nevejde do auta …)

O návštěvách u babiček, příbuzných, kamarádek vůbec nemluvím, moc nám to ulehčí všem prostě všechno:)

A možná si někteří z vás všimli, že tady na blogu vlevo nahoře bliká banner firmy Ottobock:) Díky tomu, že firmě dělám reklamu a myslím, že pozitivní reklamu, protože jsme moc spokojení s tím, co od ní máme – jsme od teď dostali 15% slevu na vše, co budeme u nich kupovat :)

Sedačku teď pořídíme bez stolečku, ten máme (pasovat snad bude a stejně ho moc využívat nebudeme, když si Klárka chce malovat nebo jíst, tak buď je na malém vozíčku a u stolečku s klukama nebo ve velké židličce) a i bez té opěrky hlavy. Klárka zatím hlavičku drží dobře, tak nač jí ulevovat, jen ať posiluje. Objednat se pak dá vždycky.

S cenou se tak dostaneme někam ke 14. tisícům. Není to málo … ale po víkendu s touhle sedačkou jsem přesvědčená, že jí hodně užijeme, že jí Klárka potřebuje a že budeme rádi, že jí máme:)

A vám za ní děkujeme, na koupi budou použity peníze ze sbírky občanského sdružení Zrnka :) Tedy peníze od spousty z vás, kdo čtete náš blog :)  

PS: Ještě dodám, že naše sedačka bude o číslo větší, a modrá :) 

Právě mi přišel mejlík s fotkama z letinské kovárny.

O tuhle se musím podělit – výraz maminky štěňátek je prostě … no jak píšu v názvu ;) 

A někde tam je i náš Emmett :))

Díky třem lidem jsem dnes mohla na tři hodiny zmizet:)

Díky babičce, kamarádce Jarce a Zuzce. Jarka mě odpoledne unesla a babička se Zuzi hlídali zvěř spolu s ještě jedním Jarčiným zvířetem;)

Potřebovala jsem to už jako sůl. Navíc jsem si musela ještě něco v Plzni vyřídit, tak se to vzalo při jednom.

Pak jsme jeli do Plazy, koupila jsem si nutné kalhoty a nenutnou úžasnou oranžovou košili:) A pak nádherný spony do vlasů – jakože na Zuzčinu Závěrečnou, ale budu je nosit i doma (kdy já se pak zase někam dostanu ;) )

Na Závěrečnou budou nějak lépe vpletené, tohle je jen můj noční hokus pokus, abych měla do dnešního Projektu fotku ;)

Prostě to bylo prima. Moc oceňuju, že kamarádka ač má z práce plné zuby obchodů, mě „vyvezla“ (naše auto je pod nějakou hromadou sněhu, ani nevím pod jakou:)), a já mohla chvíli být prostě jen za sebe. A ne za mámu ;)

Domů jsme přijeli kolem sedmé, ale to se nedá. Děti mě vítaly, jako bych byla pryč rok. Kluci hopsali kolem a volali : maminkaaaa, maminkaaaa a Klárka? Ta se ke mně stulila do náruče, houpala jsem jí a ona jen asi deset minut monotonně opakovala: máma, máma … říkala to takovým … hlasem … že mi až mrazilo a musela jsem se hodně moc snažit, abych se nerozbrečela.

Tohle nikdy dřív nebylo.

Jejich strach o mě – mě děsí. Jejich stýskání bolí. Vítání – těší, ale v té míře, v jaké ho zažívám … není normální. Nevím, co jim říct, jak jim říct, že já se jim vrátím… Nechci odjíždět ani občas s tím, že to je pak takové, jako dneska.

Asi to chce čas. 

A nejhorší je, že slíbit jim nic nemůžu. Nikdy nevíme, co se může stát …  

Dneska jsem měla takový … moc milý telefon.

S pradědečkem Karlem – po kterém se jmenuje náš Kájík. Je to tatínek Mildovy maminky, měl Mildu moc moc rád. A on jeho … Milda byl jeho první vnuk. Víte, jak to chodívá :) První je první (a tím se omlouvám těm dalším, ale měla jsem to se svým dědečkem stejně;) ).  

Pradědeček Karel má moc rád všechny své vnuky a vnučky a co teprv pravnoučátka :) A myslím, že měl moc velkou radost, když jsme s Mildou našeho druhého syna pojmenovali po něm. Jak ho musí bolet, co se Mildovi stalo … ani nedomýšlím, to prostě nejde … 

K tomu telefonu – zrovna jsem šla od Mildy, každý den (když teda není moc mráz, vynechala jsem asi 4×) mu zapaluju svíčku na jeho místě – a tak jsme si povídali. Děda mě moc překvapil. Mildův bratranec dědovi nosí vytisklý blog. Nevím jak dlouho, dozvěděla jsem se to teprve nedávno. 

A děda čte. Čte co tu píšu, čte si o dětech, o tom jak žijem, jak to tu zvládáme, čte o našich ovečkách, prostě co tu každý den píšu. A navíc se mu to líbí a je moc rád. Říkal mi, že je tak s námi … Brečela jsem u toho, když mi to říkal, protože to je právě ono. Jsem tak ráda, že někdo z rodiny tomu rozumí. Že to pochopil. Že zprostředkovaně sem k nám chodí. Nejvíc mě ale dostalo, když mi děda říkal, že jako dřív třeba princezna ztratila svého prince a pak to šla šeptat do dubu … a to jí pomohlo od toho smutku … tak já vypíšu ty své pocity sem a nikdo proti tomu nemůže nic mít, protože mi to pomáhá a to je na tom nejdůležitější …

Prý mi píše dopis a tam budu mít jeho myšlenky, které ho napadají, když si to tak pročítá. Moc se na ten dopis těším:)

A moc doufám, že i tenhle článek se k pradědečkovi dostane a že bude vědět, že mu za dnešní slova moc děkuju.

A že i když není mým dědečkem, že ho mám moc ráda, jako by jím byl. Za Mildu. Ale i za sebe …