Klárčin blog

Prostě mě mrazí – nedá se to jinak říct…  Před rokem jsem Lucce napsala básničku. 

S jejím dovolením se o ní teď podělím. 

Jak to Lucka řekla: Začarovaný kruh ? …

 ............­...........

Jedna ruka nezatleská

s jedním křídlem nevzlétneš

včera není, je jen dneska

smutkem sílu nenajdeš

.............­..........

Tvoji bolest cítím jako

byla by mou bolestí

objímám tě, hladím tiše

sbal co zbývá, do pěstí…

.............­..........

Máš tu moc a máš ji v sobě

vypálené znamení

tři plus jeden patří k tobě

na tom se nic nemění.

Lucko, děkuju ti … za to, že jsi se mnou byla v nejhorších chvílích mého života.

Za to, že jsi byla mým ochraným štítem. 

Za společné slzy.

Za souznění, za to, že snad … tě můžu nazývat svou přítelkyní.

Jednou bych ti chtěla vrátit všechno, co jsi pro mě udělala. Jen nějak veseleji, kdyby to bylo možný, v lepší době …

Tady je krátké video od Lucky (bylo tam šero, není moc kvalitní, ale mě to vůbec nevadí) – z obřadu, spíš tedy z doby po obřadu, když už bylo po všem … na památku, aby ti moji prcci věděli, že i jejich srdíčka z růží tatínka doprovázeli na poslední cestě … byli moc malí, aby tam byli s námi, Klárka navíc v nemocnici. Ale snad Milda ví, že … že ho prostě budeme mít pořád rádi a že na něj nikdy nezapomeneme. A že tyhle slova nejsou frází …

http://www.youtube.com/watch?…

Dnešní fotka do Projektu je jasná – takové zátiší asi nenafotí jen tak někdo někde ;)

Ale to bych předbíhala, tohle je už vlastně poslední fotka z dnešní mise a výpravy do civilizace:)

Zuzce se ráno podařilo zpoza sněhu vykutat našeho Fordíka Bertíka a mně se podařilo nastartovat. Po asi 14-ti dnech si myslím – úspěch. Bertík je držák!!! Od návsi je silnice už pěkně protažená, takže jsem se ani moc nebála. 

Mohli jsme naložit drobotinu a vyjet vstříc novým zážitkům a to rovnou za nosem – do Globusu. Doma už byli jen základní potraviny, které můžeme zakoupit v místním konzumu, nicméně bylo potřeba sjet i pro jiné věci. Navíc a to přiznám na rovinu, pro děti je to teď v zimě zážitek, když se nedá pomalu nic jiného. Přes Plzeň si už s Bertíkem netroufám, takže ta naše krátká trasa stačí. 

No nakoupili jsme, dali si tam dva obědy dohromady, Zuzka fotila, takže krátká fotoreportáž je od ní a tudíž tam ona chybí. 

Ve  Zdravotních pomůckách mi paní dala dva balíky plen i bez poukazu, že dodám příště (už tam chodíme skoro rok) a nějak jsme se zapovídali a přišla řeč na mého muže … on je tam kolikrát také také vyzvedával… No a to už jsme brečely obě, protože ona bydlí na té křižovatce, kde se to stalo … a tu ránu, když se auto srazilo se skůtrem slyšela a pak viděla, jak přijeli hasiči a záchranka … a prý se tak dlouho snažili ho oživit … 

Takže bez emocí nebyl ani nákup. 

Ale celkově to bylo fajn, změna prostě, domů jsme dojeli po jedné, to už ťukal instalatér (pro změnu neodtéká odpad v kuchyni a pračka tudíž nestíhá vypouštět a vytéká tak trošku stranou, o mytí nádobí se ani nezmiňuju, zlatej kýbl …) – Káčka usnula a spala skoro do půl pátý, Davídek hrál se Zuzi Labyrint.  Závada neodstraněna, je to někde ve sklepě, tak až v pondělí.

Kupodivu pořád se něco děje, zítra konečně dorazí elektrikář, řešíme nákup auta, o tom bude podrobnější článek v týdnu, zatím je to ve stadiu příprav. Takže ten víkend není zdaleka tak hrozný, jak jsem se včera bála.

Tak to někdy bejvá. Prostě nemá cenu se předem trápit, nebo předjímat. Stačí, když to pak přijde, ale dopředu to prostě nemá smysl.

Připomeňte mi to příští pátek ;)

Růžičky pro radost – víte kolik asi stojí růže v zimě … a tahle nádherná kytice byla jen za 59,– Kč. Od pohřbu Mildy si tak každých 14 dní dvě růžičky kupuju, dávám je na jeho komodu a zapaluju u nich ten krásný svícen od Kimmy. Vždycky červené, nebo bílé. Tak jsem sobě i jemu dnes udělala radost …