Klárčin blog

Jaká jiná fotka by tu tak mohla být …

Nakonec po uložení dětí jsem odpojila odpadní trubku, předtím mi to nešlo, neboť mi nedošlo, že to drží takový to plechový se šroubkem. No tak to jsem povolila, vyndala co bránilo protáhnutí a pračku jsme se Zuzi vypustili.

A prádlo se vesele máchá ve vaně, akorát se nemůžu donutit ho jít vyždímat a pověsit.

Vypraný snad je, to už ani zkoumat nebudu.

Kdybych nepotřebovala černé kalhoty na zítra, tak to tam snad nechám na ráno.

Tak jsem dneska líná.

A unavená a vůbec.

Nějak se z toho nemůžu dostat. Tolik mi chybí. Prakticky, fyzicky, v duši. Na popovídání, jen tak že tu nechodí, není … nemůžu mu říct, co mě trápí, nemůžu se s ním poradit, nemůžu vůbec nic. 

Můžu sem dát akorát jeho fotku s Kájou, z loňského května. Jel s klukama na oslavu narozenin jeho maminky, fotka je ztáhnutá z videa, proto je nekvalitní. 

Ale tak moc je o něm, tak moc ho vystihuje … čaj na houpačce, aby se Kája nespálil, on jak sedí, v tom tureckém sedu … kdybych tak věděla, že to další jaro už tu s námi nebude …  

Kdo to mohl tušit …

To se to tak někdy nakupí.

Po domě se vám projde elektrikář, který má smutné oči (asi viděl v životě až příliš děsivých rozvodů v domech;) ) a i když volí slova, dojde vám, že to co jste si doteď představovali pod slovy: v létě uděláme novou elektriku -   vůbec nevystihuje podstatu toho, co se u vás doma bude v létě dít.

Do toho pronese cosi o půdě, sežraných trámech – a pak stačí už jen pár vět, pronášených váhavě a citlivě, ale stejně se začínáte pomalu rozhlížet, kdože jako tohle má řešit? Jako JÁ??? Já SAMA ???

Po jeho odchodu se pračka totálně šprajcne a i když jede na poloviční vodu, tak špatný odpad jí naštve natolik, že se rozhodne vypouštět se skrz sama sebe – takže chvíli koukáte na to, jak jí ze spárů a snad všech možných pórů crčí voda, než stojíte v mokrý louži a snad instinktivně ve vteřině vytrhnete kabel ze zdi.

Ona si ale klidně skoro hodinu pouští vodu na zem, ručníky nestačí, nic nestačí, do toho vám tu děti běhaj a nejmenší křičí: Pitopa maminko, pitopa !!!

Oběd v kamnech se nepoved, jak by taky mohl, když maso cítí tu náladu, která se zažírá do každé cihly … náladu beznaděje, vzteku, náladu sebelítosti, náladu játenbarákpro­dámkašlunatota­dyzlatejbytněk­deveměstě!!!!

Pak si přehráváte rozhovor s elektrikářem (fakt sympaťák, on nemůže za to, jak to tady vypadá a nemyslím si, že přeháněl, spíš mě ještě šetřil …) – a jeho slova o bojleru, který je starý jako vaše mladší dcera, ale ta na rozdíl od něj nereziví. A neprobíjí – což u něj tím pádem hrozí.

Vidíte prostě na každým kroku kalamitu, děti kolem křičí, jsou hlasitější než obvykle. Kája si tak odvykl od mužských, že jen zahlídne kalhoty a něco, co mluví hlubším tónem hlasu, tak řve jak když ho na nože berou a věší se na mě, tudíž konverzaci hodnou dospělé ženy a budoucí majitelky domu ve stavu, v jakém je -  prostě nezvládám. A mám chuť utéct od všech řemeslníků, domu i dětí někam hodně daleko …

Jenže nemůžu.

Takže to balím, jdu si vzít vaťák a uteču aspoň k ovcím. Odvozím si pár koleček, nastelu, odnosím kýble horké vody a třeba mě ten vztek a pocit bezmoci přejdou. Nebo se naštvu a skočím do potoka. To je taky možnost – akorát je tam tak málo vody, že si spíš pořežu kotníky o led a navíc budu muset kupovat nové holiny.

Jak tohle dopadne – netroufám si hádat …