Klárčin blog

Po dlouuuhé době jsme dnes vyjeli rehabilitovat do Horní Břízy. Kéž by teď nic nebránilo (nemoc, počasí a tak) v tom, abychom každý čtvrtek mohli jezdit pravidelně.

Zuzi zůstala s Kájíkem doma, na mobilu telefony na kamarádky ve vsi, kdyby něco.  

Já s Klárkou a Davčou, vyzbrojeni kruhem a rukávkama, jsme vyjeli před čtvrtou od nás. Sestřičky nám spletly pořadí a tak jsme se šli nejdřív koupat a cvičení bylo až pak. Nakonec se to ukázalo teď v zimě lepší, než opačně, stačili jsme uschnout a i Klárku cvičení tak nebolelo, když byla z vody uvolněná, tak to tak necháme i pro příště.

V bazénu bylo prima a strašně nám to uteklo. David je potápka obecná, vůbec se nevzrušoval tím, že tam nevystačí, měl teda rukávky, ale potápěl se, zkoušel plavat prsa – ten podzimní kurs plavání se školkou mu dal víc, než jsem tušila:) Fakt si to moc užíval. Klárka měla taky lepší náladu, že tam má brášku, protahovali jsme nožičky, skákali jako klokani, blbli v protiproudu :)

Akorát foťák se nám mlžil, tak je dnes zamlženo:)

Davídek v pozadí zkoumá teploměr ve vodě.

Bylo to prima, cvičení Klárce prospělo. Bohužel začínáme se Zuzi pozorovat, že jí slábnou svaly, které drží hlavičku, častěji si ji pokládá ke straně, častěji jí padá – asi jak je větší a těžší. No budou to dva roky od určení diagnozy, asi by byl zázrak, kdyby žádné zhoršení nenastalo. Tak jsem to s rehabilitační sestrou řešila, jak jí pomoci, naučila mě nové cviky na protažení krčních a ramenních svalů. Víc dělat nemůžeme. Jen doufat, že to nepůjde moc rychle. 

Teď už všichni spinkají. Kájík teda prý byl smutný celou dobu, co jsme byli pryč… ale co se dá dělat, zvyknout si musí. Šmudlík náš nejmenší … 

Někdy člověk brečí, protože ho něco hodně bolí.

Někdy brečí vzteky.

Jindy dojetím.

A já fakt nevím, proč brečím právě teď.

Za necelé dvě hodiny musím s Klárkou do Horní Břízy na rehabilitaci a plavání. Berem i Davídka, nabízeli mi to už dřív, že můžu vzít děti s sebou, máme ten malý bazén klidně i na hodinu jen sami pro sebe. Dřív jsem nechávala kluky s tátou, dneska musím využít Zuzku, tak aby toho neměla moc, tak tu bude jen s Kájou a Davídek se vyřádí. 

Auto je čisťounké, sníh roztál nebo spadal dolů a kolem kol vytvořil ledové království. To bych nevyjela.

Tak jsem potom, co jsem zjistila, že hadice od septiku je zase zamrzlá a že pes udělal další díru do plotu k ovcím (aby jim mohl krást řepu, fakt ho asi praštím a usmažím na česneku), vzala lopatu a rychle to šla zkusit rozbourat, abych vůbec vyjela. Děti spaly, jako na potvoru jim všem dneska nešlo usnout a kdyby byly vzhůru, tak se nedá odejít.

No myslela jsem, že vypustím duši, ta ledová krusta fakt byla výživná. To je tak, když neodhazujete pravidelně. Jenže já mám pocit, že nemám prostě čas  a někdy jsem tak unavená, že na nějakej sníh se můžu prostě vykašlat a nechám to tak.

Pak sklízím, že  … jako dneska. Ledový hroudy, co v lepším případě jdou trochu odlepit a v horším se drží silnice jak umanuté.

U souseda na pozemku pracoval v malém bagříku muž. Najednou vidím, že se řítí na mě, tak jsem šla na stranu, myslela jsem si, že tam už skončil. A on mi prostě během pár minut nabral všechen ten zmrzlej humus na lžíci bagru a odvezl mimo. Naněkolikrát, vyčistil mi celé to naše parkovací stání. Stála jsem opřená o lopatu a cítila, že musím rychle domů, nebo se rozbrečím před ním.

Tak jsem na něj zamávala, poděkovala gestem a doma se sesunula na zem v kuchyni a bulela jak malá holka.

Nevím, co to bylo za pláč.

Jen vím, že kdyby se to Mildovi nestalo, tak bych tohle všechno nemusela … a nemusela bych zažívat, že jsou ke mě všichni tak hodní. Já si toho strašně vážím, ale radši bych byla prostě jen obyčejná ženská, co má chlapa doma a tak se s ní nikdo nemazlí. Možná to nejde pochopit  Přijde mi, že se pořád snažím zvládat, tluču do ledových krust co to jde a přitom těch sil mám už hodně málo. 

No radši půjdu pobalit plavky, ručníky a kruh.

Sama ještě skoro dítě

když do rukou dali mi tě

Sama skoro nedospělá

otupělá bolestí,

ale tolik jsem tě chtěla.

.............­............ 

Milovala od začátku

jako mámy od počátků

a od první vteřiny

dala všechno za tvůj pohled

za výdech tvůj jediný. 

.............­............ 

Na světě to takhle chodí

mámy svoje děti rodí

neznám krásnějšího nic

bez dětí bych v zlatě, zámku

byla holka z Nemanic.

.............­............ 

Děkuju ti, za tvou duši

je krásná víš? 

Moc ti sluší.

V šestnácti jsi dospělejší

než já v ten lednový den

kdy se spojil tvůj první pláč

a můj poslední sten.