Klárčin blog

Co to je? ;)

Přišlo to v balíčku od jedné moc hodné čtenářky našeho blogu – a moc nám to pomůže (ještě musíme doladit ostatní, ale už teď můžu napsat, že je to super, velká pomoc a … víc nenapovím, vyluštění zítra s fotkou :) ) Pokud to teda neuhodnete ;)

I takhle se dá rehabilitovat ;)

Balonek od Eurony jde Klárce krásně nafukovat, fakt se snaží – je to naše šikulka :) 

Včerejší den byl jeden z těžších. Nechtělo se mi ani psát na blog, nechtělo se mi vůbec nic. Možná všemu utýct. Jenže to nemůžu.

Když děti usnuly (a Zuzka byla pryč, šla s kamarádkou na nějaký ples), přepadl mě jeden z těch nejhlubších smutků. Před kterým nezmizíte, který neodsunete, o kterém víte, že se musí prožít, že něco z vás musí ven jakkoliv …

Podívala jsem se na hodiny. Bylo devět hodin a pár minut. 23. ledna. Přesně dva měsíce od chvíle, kdy jsem Mildu viděla ve dveřích pokojíčku, když mi přišel dát dobrou noc, naposledy. Jen dva měsíce – 61 dní. Jen 61 dní … Proč mi přijde, že to musí být aspoň půl roku, nejmíň? Proč mi připadá, že svým smutkem už akorát obtěžuju, že většina lidí to co se stalo vnímá jako „starou událost“… možná si za to můžu sama. Tak se snažím TO zvládat, snažím se nějak dál žít, fungovat, v podstatě MUSÍM, jsem hrdá když se mi do slov dostane třeba trošku humoru, když se usměju, když je mi chvíli hezky.

Jenže ve mě je ta bolest pořád strašně, strašně velká. Ta rána krvácí a jen tak nepřestane, to cítím a vím.  Přitom mám radost z každého okamžiku, který je i tak hezký, z každé radosti, z pomoci, z přátelství lidí kolem sebe – a snažím se to nějak vracet, snažím se nevysílat jen smutné signály, jen jsem někdy tak unavená. Moc špatně snáším tu samotu v reálném životě. Že už ho tady prostě nemám … nemůžu se poradit, co dělat s beranem, co dělat když je hadice zase zmrzlá … co dělat s Klárkou … už dva měsíce nevím tolik věcí, na který bych se ho zeptala, které bychom spolu probrali … 

Když s ním mluvím v duchu, tak mi tolikrát vůbec neodpovídá. Protože ty situace, na které se ptám, prostě dřív nenastaly a tak podvědomě nemám v sobě odpovědi. V tu chvíli stojím a brečím a všechno je tak absurdní.  

Jako sen, který se mi nad dnešek zdál. Byl v něm, rozváděli jsme se. Domlouvali jsme se na dětech, docela v poklidu ten hovor byl. Na konci mi řekl, že by třeba někdy přišel, jestli nevadí. Že mě má pořád rád. Tak jsem mu na to řekla: to je dobrý, tak ty mi nejdřív umřeš a pak se se mnou rozvedeš …

Život i sny jsou někdy bláznivý, až to bolí. Co bych dala za to, kdyby i to první byl jen sen …