24 Leden 2010

Dva měsíce

V kategorii Denní deníčky |

Včerejší den byl jeden z těžších. Nechtělo se mi ani psát na blog, nechtělo se mi vůbec nic. Možná všemu utýct. Jenže to nemůžu.

Když děti usnuly (a Zuzka byla pryč, šla s kamarádkou na nějaký ples), přepadl mě jeden z těch nejhlubších smutků. Před kterým nezmizíte, který neodsunete, o kterém víte, že se musí prožít, že něco z vás musí ven jakkoliv …

Podívala jsem se na hodiny. Bylo devět hodin a pár minut. 23. ledna. Přesně dva měsíce od chvíle, kdy jsem Mildu viděla ve dveřích pokojíčku, když mi přišel dát dobrou noc, naposledy. Jen dva měsíce – 61 dní. Jen 61 dní … Proč mi přijde, že to musí být aspoň půl roku, nejmíň? Proč mi připadá, že svým smutkem už akorát obtěžuju, že většina lidí to co se stalo vnímá jako „starou událost“… možná si za to můžu sama. Tak se snažím TO zvládat, snažím se nějak dál žít, fungovat, v podstatě MUSÍM, jsem hrdá když se mi do slov dostane třeba trošku humoru, když se usměju, když je mi chvíli hezky.

Jenže ve mě je ta bolest pořád strašně, strašně velká. Ta rána krvácí a jen tak nepřestane, to cítím a vím.  Přitom mám radost z každého okamžiku, který je i tak hezký, z každé radosti, z pomoci, z přátelství lidí kolem sebe – a snažím se to nějak vracet, snažím se nevysílat jen smutné signály, jen jsem někdy tak unavená. Moc špatně snáším tu samotu v reálném životě. Že už ho tady prostě nemám … nemůžu se poradit, co dělat s beranem, co dělat když je hadice zase zmrzlá … co dělat s Klárkou … už dva měsíce nevím tolik věcí, na který bych se ho zeptala, které bychom spolu probrali … 

Když s ním mluvím v duchu, tak mi tolikrát vůbec neodpovídá. Protože ty situace, na které se ptám, prostě dřív nenastaly a tak podvědomě nemám v sobě odpovědi. V tu chvíli stojím a brečím a všechno je tak absurdní.  

Jako sen, který se mi nad dnešek zdál. Byl v něm, rozváděli jsme se. Domlouvali jsme se na dětech, docela v poklidu ten hovor byl. Na konci mi řekl, že by třeba někdy přišel, jestli nevadí. Že mě má pořád rád. Tak jsem mu na to řekla: to je dobrý, tak ty mi nejdřív umřeš a pak se se mnou rozvedeš …

Život i sny jsou někdy bláznivý, až to bolí. Co bych dala za to, kdyby i to první byl jen sen …  

Tento článek byl vložen 24. Leden, 2010 v 8.00 a je zařazen v kategorii Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

44 komentářů k “Dva měsíce”

  1. 1 24. Leden, 2010, Ála:

    Jak ti rozumím Diny,můj bratr odešel před 5ti lety a stále to pro mě není a nikdy nebude stará záležitost, S tím se prostě nedá smířit,jen naučit žít. Já teď řeším v rodině zase jiné záležitosti-jestli seknout s podnikáním a taky s manželstvím,které bylo tak super a na které te´d kvůli práci nemáme čas…jsem z toho úplně hotová a v úzkých,ach jo,ten život s náma někdy mává..já momentálně zažívám beznaděj a vždycky mi pomohlo večer před usnutím poprosit něco-někoho o odpově´d na mé zoufalé otázky-i to mě bratr naučil-a většinou jsem si ráno věděla rady. Akorát teď jsem na to pro samé starosti zapoměla…tak dneska večer to zase zkusím a tobě taky přeju a´t je líp. Ála

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 8.10

  2. 2 24. Leden, 2010, Jurina:

    Diny, moc přeju, ať je ti líp.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 8.50

  3. 3 24. Leden, 2010, Lucka73:

    Diny,
    nevím co napsat. Není ani co říct. Přát ti, aby to nebolelo? To asi enní to pravý – milovali jste se, miluješ ho pořád, musí to bolet. Jinak by to prostě nešlo…
    Prostě jen přeju, ať ta bolest vždycky odejde a přijde běžný den, kdy je radost na snadě, starost na každýám kroku (ale žádná kalamitní – jen taková ta „obyčejná“ ;o)) a bolest – ta ať zůstává někde vzadu. Ať o ní víš, ale ať tě celou „nepožírá“.....

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 9.23

  4. 4 24. Leden, 2010, JaniF:

    Milá Diny,
    moc vám přeji, aby dnešek byl lepší den! Za „starou událost“ nelze považovat něco, na co nelze zapomenout.. Bez slz a takových smutků to zřejmě nejde. Moc vám přeji, aby jich bylo co nejméně!!
    Držte se, Jana

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 9.24

  5. 5 24. Leden, 2010, magrata:

    Diny,

    jen hladím a posílám sílu.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 9.26

  6. 6 24. Leden, 2010, Petulda:

    Diny – myslím, že nikoho tvůj smutek nemůže obtěžovat, přece je to pochopitelný, přirozený, vždyť je to teprve chvíli. Neumím ti pomoct, poradit, ale moc na tebe myslím a moc přeju, aby těch chvilek štěstí bylo čím dál víc a těch beznadějných pořád míň a míň. Objímám

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 9.28

  7. 7 24. Leden, 2010, Kačule:

    Milá Diny!
    Moje první cesta dnes vedla sem na Tvůj blog… představ si, že se mi o Tobě dnes zdálo. Že jsem za Tebou přijela a jakoby jsme se znaly léta… přitom se neznáme vůbec, párkrát jsme se potkaly v diskuzích na B-C, možná o mně ani nevíš.
    Poplakaly jsme si, vypovídaly, dokonce i zasmály… Tak moc bych chtěla vzít část Tvého smutku na sebe.
    Tak moc bych Ti chtěla pomoct, i když je to vlastně absolutně absurdní. Nejsem nikdo, jen cizí člověk.
    Ale napsat to musím, i kdyby toto virtuální objetí mělo ulehčit od bolesti alespoň na pár vteřin, budu šťastnější. Objímám Tě.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 9.38

  8. 8 24. Leden, 2010, Kira:

    Taky nevím co napsat, jen bych tě chtěla prostě podpořit, obejmout. Je to teprve chvíle a bolet to bude asi hodně dlouho.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 9.46

  9. 9 24. Leden, 2010, Irena:

    Diny moc Vam drzim palce

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 9.54

  10. 10 24. Leden, 2010, Pawli:

    Milá kočko,
    Věřím ve sny a myslím si že tenhle Ti poslal Milda. Jako znamení že je stále s Tebou a ví že to zvládáš jak nejlépe to jde. Proto ten rozvod. Miloval Tě a „nerozvedl“ by se s Tebou kdyby věděl že to nezvládneš sama.
    Vím že je to hrozné a ještě horší. Ale nepochybuji o tom že Tě sleduje a je pyšný na to jak to všichni zvládáte. Samozřejmě by radši byl s Vámi ale život je prostě někdy sviňa.
    Vím že to nerada slyšíš ale jsi děsně statečná :-)

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 9.58

  11. 11 24. Leden, 2010, Monika:

    Dva měsíce je na tohle moc krátká doba, bylo by přece hrozně špatný, kdybys už začala zaponmínat nebo dokonce zapomněla… Je to ten první rok, navíc zima je na ty věci kolem baráku horší než léto. Příští rok už si se zamrzlejma hadicema poradíš.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 10.08

  12. 12 24. Leden, 2010, Radka Ančincová:

    Milá Miruš,
    sedím tady a ani nevím co napsat. Snad jen, že na Tebe a Vás pořád myslím a posílám pohlazení …

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 10.16

  13. 13 24. Leden, 2010, Pendulka:

    Diny, je to moc tezky, ach jo, nevim co napsat, posilam ti pohlazeni, myslim na Tebe !!

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 10.19

  14. 14 24. Leden, 2010, Henri:

    Diny, nikoho neobtěžuješ. Je to pořád čerstvé a bolavé i pro jiné lidi. U té hezké fotky, jak jsi sem dávala, jak jsou tam ty kytky na okně – dívala jsem se na ní dlouho a říkala jsem si, že je to tak nepochopitelné, neuvěřitelné, zbytečné až neskutečné, jako zlý sen. Jen jsem nechtěla nic psát, abych nesypala sůl do rány. Ale je to tak.
    Zasáhlo to hluboce spoustu lidí a nikoho svým smutkem rozhodně neobtěžuješ. Když budu mluvit za sebe, rozhodně mi to nepřipadá jako stará záležitost nějaké holky z netu, která už zevšedněla a já jen jdu občas kolem.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 10.22

  15. 15 24. Leden, 2010, Iva:

    DINY, takové dny bohužel občas přijdou, ale přeju ti ať zas rychle odejdou a ať je líp… Myslím na tebe.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 10.30

  16. 16 24. Leden, 2010, Martina Drijverová:

    Podle psychologů se z nejhoršího úderu (tedy smrti někoho blízkého)člověk vzpamatovává rok – pak přijde menší zklidnění, ale je to jako jizva, někdy prostě bolí. Není možné tomu uniknout, musí se to odžít. Tak s tím počítej, prostě TO TAK JE. A smutku se nebraň, patří k životu stejně jako radost a jeho potlačování Tě může dovést až ke zhroucení… Musíš se uchránit pro děti. A Ty to dokážeš, jsi pevná. Moc na Tebe myslím, Martina

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 10.40

  17. 17 24. Leden, 2010, Jita:

    Objímám a posílám trochu sil…
    Myslíme na vás.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 11.14

  18. 18 24. Leden, 2010, Daniela:

    Mirko, musí to být tak moc těžký. Myslím na vás. D.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 11.23

  19. 19 24. Leden, 2010, makýš:

    Miruško, dva měsíce nejsou dlouhá doba…nikdy to nebude dlouhá doba :-( myslím na tebe moc a moc, máš toho tolik naloženo…

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 11.36

  20. 20 24. Leden, 2010, Hanka R.:

    Diny, se zatajeným dechem jsem četla Tvůj článek. Rozumím Ti, také se se mnou osud nemazlil a připravil mi kruté rány. Dostala jsem sem přes Knihu vzkazů CHS Z Letinské kovárny. Birriho Prima Daja jste měla na mysli? Viděla jsem ho letos v Kolíně na výstavě. JInak choďáčka jsem si pořídila jako teprapeuta smutné dušičky a je skvělý. Upřímně přeji hodně radosti a krásných společných chvil se štěnátkem a držím palečky při zvládání smutku.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 11.39

  21. 21 24. Leden, 2010, Ariana:

    Diny, dostala jsem se na tenhle blog díky odkazu na Sandřine blogu. Je to už několik týdnů a zatím jsem jen bez dechu četla vaše osudy. Nestihla jsem zatím přečíst vše, sleduji jen vývoj posledni doby od smrti Tvého manžela. Dneska mě to poprvá nutká poslat komentář. Ten sen je úžasný. Nejde o rozvod, ale o „rozchod, rozejití“ v této realitě. Každý jste nyní v realitě jiné. Ale to, že Ti dává najevo svou lásku a podporu, že za Tebou chce chodit, to je ta úžasná pozitivní zpráva. Uvidíš, že Tě bude ve snech navštěvovat častěji a předávat Ti určitá poselství. Až už nebudeš tak velkým zajatcem svého smutku, budeš je lépe dešifrovat. Ten smutek je naprosto přirozený a je dobré si jej po určitý čas hluboce prožívat. Je to očistný proces, který Tě dovede k vyrovnání. Držím Ti moc palce, ať to zvládáš stále tak dobře, jako doposud.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 12.04

  22. 22 24. Leden, 2010, Cal.:

    Myslím, že některé události nepodléhají vlivu času, jsou neustálá přítomnost. Tvoje psaní ve mne evokuje vzpomínky na písničky, které jsem třeba už léta neslyšela.

    http://www.youtube.com/watch?…

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 13.21

  23. 23 24. Leden, 2010, Šárka:

    Dobré odpoledne Diny!
    Víte, ten těžký splín co udeřil určitě bude hlavně tím víkendem…kdy prostě má být celá rodina pohromadě a mnohem víc na člověka dolehne, že to tak už prostě není… když se pak za Zuzkou zavřou dveře a děti usnou, je jasné že prostě chybí možnost se nějak zabavit a aspoň na chvilku na všechno zapomenout. Možná by to chtělo plánovat na sobotní večery nějaký program, podobně jako máte v pátek společné stolování, tak na sobotu třeba pořádat karetní turnaje s kamarádkama ze vsi, nebo promítat si nějaké filmy. To mě teď jen tak napadlo, prostě snažit se být co nejméně úplně sama ve svých myšlenkách a mít ten splín případně bezprostředně komu svěřit…

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 13.23

  24. 24 24. Leden, 2010, zuzana fedurcova:

    diny, kazdy den na teba i deti myslim.. kazdy den mi je rovnako uzko, kazdy den rovnako slzy tecu a tazsie sa dycha.. co teprv ty..... myslim a stiskam.

    zuzi

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 13.29

  25. 25 24. Leden, 2010, Diny:

    Tak to mě vůbec nenapadlo si ten sen takhle vyložit … nevím … fakt to vypadalo spíš jako rozvod … i jsme se bavili o dětech, kdy by je tak mohl vídat a tak (ještě za jeho života jsme měli docela jasno, jak by to bylo, kdyby … tak jsme to v tom snu jen „doladili“ …)

    Nevím. Bylo to divný :(

    Jinak se mi o Mildovi už jednou sen zdál. Jsou to tak tři týdny. Byl s Davídkem na pouti na takových těch autíčkách magnetických, nebo elektrických, nevím na jakém principu to funguje, jak tam do sebe lidi vrážej a tak … Ale nebyli v autech, ale na motorkách. A Davídek se mi pořád ztrácel a já se o něj strašně bála. Pořád jsem se dívala, kde je a jestli na té pidimotorce nebourá. Tenhle sen je asi dost jasnej …

    Hanko – nene, myslela jsem Birriho Chodského psa, proto píšu legendu :) Na štěňátko se moc těšíme a ještě víc na dalšího člena rodiny, ale o tom napíšu v týdnu, až bude trošku o čem:)

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 13.52

  26. 26 24. Leden, 2010, Gábina:

    Včera jsem na tebe hodně myslela. Říkala jsem si „zítra to jsou dva měsíce“. Vidíš nedošlo mi to… Smutkem neobtěžuješ, je součástí toho všeho. A stará událost? Pro tebe, tvé děti, tvou rodinu to nebude nikdy stará událost. Změnila vám totiž dost zásadně život.
    Na dálku objímám tebe i děti
    P.S. Vím, že na to nemáš náladu ani pomyšlení, ale jak se sedí v sedačce? :)

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 13.55

  27. 27 24. Leden, 2010, Zina:

    Milá Diny, moje půlroční mimino mělo z ničeho nic horečky. To z ničeho nic mě docela děsilo. Chodila jsem jako tělo bez duše, úplně bez nálady, bála jsem se, unavená, na kluky jsem jenom štěkala. Dneska se to zlomilo k lepšímu.
    Myslela jsem hodně na Tebe, jak je to těžký, s tím smutkem, když je smutná máma, tím neštěstím asi to své milované nejbližší okolí začneš obtěžovat, děti i Zuzi, oni ten smutek třeba nějak chápou, ale chtějí tě silnou a veselou, jako všechny děti chtějí takové mámy. Nedá se nic dělat, leda by sis namalovala úsměv na tvář a to je cesta do blázince. A dlouhodobě je to moc dobře, že jejich tátu takhle oplakáváš, to mi věř. Zdá se mi, že se to k lepšímu i k horšímu s tou bolavou duší otáčí, aniž si můžeme poručit, aniž to můžeme nějak programově poštelovat. Určitě ale dlouhodobě k lepšímu.

    U fotky táta s kloučkem na klíně jsem byla úplně konsternovaná, že tihle dva už nebudou spolu, u tanečních jsem myslela na Zuzi, jak jí je, co už má zažito, u chlapečka, jak jde do školy bez táty se mi to zase vevnitř kroutilo na brečení, vždycky ti píšu, půl hodiny, a potom to smažu, takže jsem u tebe byla tak dva dny a ty o tom ani nevíš!!:))Tak tohle pošlu!!Už jsem v tomhle příspěvku měla i básničku, ale smazala jsem ji, jestli by tě nevyděsila, není taková, aby vyděsila, říkám si první dvě sloky, když mi odlehne, je to Pocestný od Čelakovského.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 14.20

  28. 28 24. Leden, 2010, Paluyael:

    Mirko, určitě to není dlouhá doba… Navíc, a bohužel, myslím, že se bude ten šílený smutek vracet v určitých intervalech, a možná ještě silněji. I když ti to samozřejmě vůbec nepřeji, ale já to tak měla s maminkou, která zemřela před dvěma a půl lety na rakovinu. Bylo ji 57 let. Nejdřív jsem si skoro neuvědomovala, že již s náma není, měla jsem pořád pocit, že přece není možné, že už ji nikdy neuvidím… Nejhorší smutek přišel zhruba po půl roce od její smrti… Najednou mi to došlo. Teprve to ten mozek vzal, že opravdu umřela… A bylo to hrozný. Takže dva měsíce opravdu není dlouhá doba. A ten sen, myslím si, že za tebou Milda opravdu byl. Ne, aby se s tebou chtěl rozvést, samozřejmě, ale aby ti pomohl se od něj malinko odpoutat. Třeba ti tím chtěl dát takové „svolení“, nebo jak to říct, že třeba kdybys někoho milého potkala, s kým by ti mohlo být hezky, aby ses tomu nebránila. Chce, abys byla hlavně šťastná...... Musí to být všechno strašně těžký, držím ti moc palečky, aby bylo spíš líp a líp, ale neděs se, když přijdou takové dny. Ještě jich bude určitě mnoho, nedá se nic dělat, ale ty to zvládneš. Jsi moc fajn, tvoje články jsou vždy super, a rozhodně nikoho nenudíš..... Naopak posiluješ, a pomáháš, a já ti za tvoje články moc děkuji.
    Pavlína

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 14.34

  29. 29 24. Leden, 2010, Ariana:

    Diny, pokud bych Ti mohla poradit, přečti si knihy Briana Weisse. U nás vyšly tři. Jedna duše, mnoho těl;, Mnoho životů, mnoho mistrů; Poselství mistrů. Možná Ti dají odpověď na otázky, které na Tebe doléhají a trápí Tě. Je to lékař – psychiatr, který léta nevěřil na nějaký posmrtný život, natož na reinkarnace. A pak se tím díky jedné své pacientce začal zabývat a došel k neuvěřitelným poznatkům. Ti, kdo nám tzv. odešli, mohou být s námi, i když si to my neuvědomujeme. Mohou nám pomáhat, vést nás, chránit nás. S tzv. osudovými partnery se můžeme scházet ve více životech. Jedním odchodem z jednoho živata není všemu konec. Všechno má svůj smysl, ať se nám to v tento okamžik zdá sebeabsurdnější.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 14.50

  30. 30 24. Leden, 2010, Lea:

    Mila Diny,

    kdyz mi umrel tatka (bylo mu 56 a mel dve vnoucata 1 a 2 roky, moje deti), tak mi jeste tak nejmin 14 mesicu po tom pripadalo, ze cas neni zadny lek ani pomocnik, jak se to rika. Denodenne jsem na neho myslela, pokazde s jinymi pocity od litosti k sobe i k nemu, az po sileny vztek, ze to tak nemuselo byt (byl vyleceny alkoholik, ktery se k tomu po 20 letech vratil a za par let se upil k smrti, achhh jooo). „zlepsilo“ se to opravdu az tak po roce a pul v tom smyslu, ze ty pocity uz nejsou tak intenzivni a nemyslim na jeho smrt denne. Strasne a nejvic me mrzi, ze neni a nebude s mymi detmi ( ted uz jsou 3 ;-)), mel by jim tolik co dat, byl tak sectely a chytry.
    Tvoje rana musi byt jeste mnohem hlubsi a je tak cerstva, ver, ze tim nikoho neobtezujes, jen ty vis jak je to tezke a vetsinu casu i temer neunosne. Delej prosim cokoli ti pomuze nez se to trosku " odlehci".

    Myslim na tebe a deti. Drz se!!!

    Lea + 3 deti stejne stare jako tvoje prtatka

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 15.02

  31. 31 24. Leden, 2010, Makytka:

    Diny,
    zatím je to krátká doba, bolest je pořád příliš živá. Jen naše bláznivá doba je tak rychlá, zapomínáme dávat čas těm, co ho potřebují. Dřív se držel smutek rok. Dneska okolí „toleruje“ stěží pár měsíců… Smutni, je to těžké, moc to bolí a ještě bude bolet. Každá rána, která se hojí, bolí… Dýchej a pokračuj dál…

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 15.36

  32. 32 24. Leden, 2010, sally:

    Diny,
    i když je to už „dlouhá doba“ a „celé dva měsíce“, tak pořád na tebe myslíme… ono to není jako když si člověk zlomí nohu, pak nosí sádru, což je otrava, ale sádra se sundá a jde se dál… a je to už „stará záležitost“, ke které se netřeba vracet… u vás to asi vždycky bude bolet, a vždycky na tebe budeme myslet… platí?

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 18.03

  33. 33 24. Leden, 2010, Marketakra:

    Diny, neobtezujes, cteme Te porad.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 18.17

  34. 34 24. Leden, 2010, Dido:

    Diny, zdraví Tě slon v porcelánu..Tak strašně ráda bych Ti napsala něco, co by pomohlo a neumím to. Čtu, jsem tady, děkuji za každou řádku.Tvá síla je mou inspirací v běžném životě. Také hodně věřím na sny, mrtví se ke mně vždy leta vraceli…poslouchej jejich poselství.I já objímám. P.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 19.24

  35. 35 24. Leden, 2010, Jaffi:

    Diny, tak já mám pocit naprosto opačný. Zaskočilo mě, že už to jsou dva měsíce. Přijde mi to tak nedávno, kdy jsem při té zprávě jen zkoprněle koukala do zdi a opakovala si: To není možný, to přeci nemůže být možný.
    Čas je hrozně relativní. Sny jsou hrozně bláznivý.
    Drž se a přeji ti moc a moc sil!

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 19.49

  36. 36 24. Leden, 2010, Helča:

    Ahoj Diny, není moc co říct… Tvoje psaní mi vhání slzy do očí. Měla jsem to naprosto stejně. Určitě ale svým smutkem okolí neotravuješ. Já, když na mě přišla krize, takový ten zničující smutek, zoufalství a prázdno..řvala jsem neskutečným způsobem a jediné, co mi v tu chvíli alespoň trošinku, trošinku pomohlo, že jsem napsala smsku – prostě jsem si vybrala někoho z nejbližších přátel či rodiny (tam sestru) a napsala, jak se v tu chvíli cítím na dně.. ani jsem nečekala odpověď – jen jsem to musela ze sebe dostat (před dětmi to už nešlo). A opravdu se trošku ulevilo.. A je pravda, že přesně po dvou měsících nastartovala ta první opravdová krize. Jakoby to všechno začínalo doléhat. Postupem času bude líp, uvidíš.. zvládneš takový ten normální běžný den, i když po večerech bude smutno. A připrav se, ty krize chodí zničehonic po vlnách, nevyhneš se tomu (alespoň mě neminuly).
    A víš, co je zajímavé? Je pravda, že sny o manželovi se mi začaly zdát až tak za 10 měsíců, ale byly přesně takové – rozvod (dokonce jsme se vklidu domlouvali na rozdělení majetku – televize, apod.). A pak se mi zdál ještě jeden strašně živý sen – a od té doby zatím nic. Je pravda, že mě ty sny strašně psychicky rozhodí – do toho horšího stavu.

    Držím ti palce, ať to všechno zvládneš, snaž se to odžít…jak to jen nejlépe jde.
    H.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 20.46

  37. 37 24. Leden, 2010, edita hutterova:

    je to moooc těžké, myslím na Vás,at je zas líp

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 21.03

  38. 38 24. Leden, 2010, peki:

    Diny, vůbec nevím, co ti k tomu všemu napsat.....vše bylo řečeno.....smutku a bolesti se ještě nějakou dobu bohužel nezbavíš.......dva měsíce.....pře­mýšlím, jestli je to krátká nebo dlouhá doba a nemůžu najít správnou odpověď…asi ani neexistuje. Diny, snad bude brzo líp, objímám tě alespoň na dálku, myslím na vás.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 21.08

  39. 39 24. Leden, 2010, ivy:

    Diny,neumím tě potěšit,ani utěšit,jenom chci abys věděla,že jsem tě (vás) ve svých myšlenkách neopustila.Jsem stále s vámi a posílám pevné objetí.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 22.36

  40. 40 24. Leden, 2010, hrdlickaa:

    Milá Diny, musí to být strašně moc těžké. Dva měsíce jsou moc krátká doba…Moc na Vás a Vaše dětičky myslím a děkuju za Vaše upřímná slova…nevzdávejte to, musíte jít dál, pro Vaše úžasné děti, pro Vás, za Mildu… jste moóóóóc statečná a máte můj obdiv. Nikoho z nás, kdo k Vám rádi chodíme, určitě neobtěžujete svým smutkem. Naopak, dáváte nám sílu. Díky za ni. Držím palce, ať srdíčko tak nebolí, ať je zase trošičku veseleji, ať je u Vás víc radosti…Držte se.
    Andrea H.

    Vloženo 24. Leden, 2010 v 23.45

  41. 41 25. Leden, 2010, Hedy:

    Diny, dva měsíce, to je nic! Vůbec tím neobtěžuješ, je potřeba si ulevit… Ikdyž pro Tebe musí být ty dva měsíce děsně dlouhé, což chápu! Nebo nechápu, nežažila jsem, ale snažím se pochopit. A sen bych ráda vyložila… ale umím to jen trošku a nechcu tě balamutit.

    Vloženo 25. Leden, 2010 v 12.03

  42. 42 25. Leden, 2010, Martina:

    Milá Diny, je to úplně v pořádku, ta doba je moc krátká a bohužel ještě dlouho krátká bude. A člověk si to musí odžít. Vím, že když mi zemřeli rodiče, nejdřív to byla pro všechny rána, ale za pár dní to bylo pro ostatní něco co se stalo dávno a jenom my, ti nejbližší jsme zůstávali v tom smutku a v tom velkém prázdnu sami… Všem to připadlo jako něco co tak už prostě je a jenom já cítila že to tak být nemá a že to moc bolí. Myslím na tebe a na děti a držím palce a vidím že seš super ženská, žiješ dál a děláš spoustu pro děti a pro ostatní – už jenom tímhle blogem – a to že ti je smutno tak být musí i ty nejhorší chvíle, aby se to dostalo ven a ty mohla jít dál…
    Hezký den, ať vás nemoci nechají na pokoji – u nás teď bojujeme s neštovicema, tak budu mít víc času na sledováni jak se máte :-).
    Martina

    Vloženo 25. Leden, 2010 v 13.33

  43. 43 25. Leden, 2010, Zuzina:

    Diny,
    myslím na Tebe…

    Vloženo 25. Leden, 2010 v 13.53

  44. 44 26. Leden, 2010, Diblik:

    Diny, ta doba je strasne kratka…bolet to bude porad…ale casem uz snad ne tak krvacet…jizva bude na porad…ja ji mam v sobe i po tech 15letech a pri kazde vzpomince mi v ni skubne…ale uz nekrvaci…kdyz zacne bolet vic, vetsinou mi pomuzou slzy…ale i po tolika letech se mi vraci otazka ..... Proc tak brzy??? Odpoved jsem nenasla a zacinam se obavat, ze uz nenajdu…

    Posilam silu do kazdodenniho zivota!

    Vloženo 26. Leden, 2010 v 9.15

Vložit komentář

nahoru »