Klárčin blog

Dnešní Projekt jim prostě musím věnovat.

Protože tak jako bych byla pěkně v háji bez pomoci psychické tady na blogu a na Baby Café … tak jako bych byla ani nevím kde, bez té materiální díky Zrnkům a vám, kdo nám pomáháte … tak zrovna tak nevím, co bych dělala, kdybych měla za sousedy jiné lidi, než které mám …

Dnešní poděkování patří kamarádce Janě. Ona má net, ale moc s ním neumí, tak doufám, že jí stačí to mé ustní, protože by jí takhle vypsané tady na blogu určitě přivedlo do rozpaků:) Já se ale musím podělit :)

Dřív jsme se jen tak občas potkali, má holčičku stejně starou jako Klárku. Kočky se spolu kamarádí od malička, ale jak říkám, jen tak zběžně. Občas jsme zašli na zmrzlinu a prohodili pár vět.

Po tom, co se stalo Mildovi, je mi tady na vsi asi největší oporou. Je to takovej ten typ holky, co se nečekaně zjeví ve dveřích s pečivem, když vám ve spíži už schne poslední kůrka. Nebo co jí napadne, když jede do města, jestli taky něco nepotřebuju. Někdy večer tu se mnou sedí nad čajem a jen tak poslouchá … Dohodila mi toho pana instalatéra, který jen nemluví, ale i dělá :) Což po mých sedmiletých zkušenostech se řemeslníky je opravdu terno !! – a po dnešku neocenitelný kontakt :) A dneska kolem poledne přinesla vodu, nákup a oběd.

(Těch jogurtů si nevšímejte „Danko“:))) – ty Jana koupila o vlastní vůli a dětem nechutnaj, jako Danone má fakt dobrý věci, ale tohle se jim zrovna nepovedlo) 

Prostě hodně věcí se změnilo. Někdo byl za přítele dřív, ale když se pak ukázalo, kde má kdo priority, tak zklamal. A někdo, od koho to nečekáte, se přítelem stane – právě tím v nouzi.  Snad to Janě budu moci nějak někdy vrátit …

No a tady jsou hafušové. Vyhnáni ze sklepa, na noc je tam zavřu, ale přes den maj smolíka, dokud nebude tepleji (anebo dokud nebudou dveře). Tak jsem jim aspoň vytáhla staré madrace a jak se tam na sluníčku celý den váleli (asi jim to brzy zatrhnu :))) Pro milovníky psů poznámka – kdyby pršelo nebo byl fakt nečas, tak je venku nenechám ;)

Hlavně tedy doufám, že truhlář příští týden dorazí a dveře do sklepů brzy budou.  

A za ten kontakt vlastně taky děkuju Janě, protože od ní mám instalatéra a od něj truhláře … no prostě jako v té pohádce o řepě – doufám jen, že všechny kalamity, co se rozhodli valit najednou, ustojíme ;)

Aby toho nebylo málo, večer Zuzi zjistila, že Klárka má totálně vypuštěné kolo u vozíčku. Ale jako fakt úplně. Na jedné straně nám přišlo, že se ta gume odlepuje – panika … S firmou Ortoservis, se kterou máme smlouvu a tím pádem i bychom si nárokovali případnou opravu, pojišťovna neprodloužila smlouvu a prý servis tedy neposkytuje. 

Už jsem fakt začala vidět rudočerně. Navíc pumpička nefungovala, nebo respektive mi přišlo, že se nic neděje a že nevím, jestli je to pumpičkou nebo mýma levýma rukama. 

Zuzi skočila k sousedovi, co nám tuhle opravoval záchod – a po chvíli přišla s krásně nafouknutými koly (i to druhé tam radši vzala). Guma vypadá, že drží … a budem si přát, aby to tak ještě chvíli zůstalo;) Radši nedomýšlím, co by bylo bez vozíčku doma … to si snad ani představit nejde … 

Tak nevím – mám kolem sebe tolik dobrých a ochotných lidí (včetně spousty z vás, kdo nás čtete …) – až si někdy připadám, že žiju v jiném světě, než který nám předkládají média, než o kterém čteme a o kterém slyšíme  … Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale za sebe, za děti i za mého muže, který to doufám, také vidí  a je rád … 

… děkuju !!!!

Nevím který, ale některý z nich je náš:))

Takhle vypadají šťěnátka ve třech týdnech :)

PS: Na nátlak Merlina jsem se rozhodla na blog dávat fotky ve větším rozlišení, takže když na ně kliknete, ukážou se vám v novém okně ještě větší a v plné kráse. Jen musím vychytat, proč se teď u štěňátek daří rozkliknout jen tu druhou ;)  

… ale klidně vám zmrazí vodu v trubkách, zvlášť když bydlíte ve starém domě.

Ani kapka.

Ještě mžourám a jdu si postavit vodu na kafe. No tak ne. Vodovod mlčí. Chvíli trvá, než mi to dojde.

Po asi pěti minutách, kdy se rozmýšlím, jestli mám brečet, nebo se vztekat, radši volám na úřad, jestli je to obecní problém, nebo můj problém.

Je to můj problém.

Jdu do koupelny a zkouším, jestli třeba nepoteče tam (haha). 

Instalatér dorazí po telefonickém hovoru za chvíli, ale kromě hromadného dýchání na zřejmě původce problému, zamrzlé trubky ve sklepě, nevím, co vymyslí. Zatím nevypadá, že něco prasklo, ale co zatím není, může hravě být.

A já se snad bavím, protože jinak bych asi musela do něčeho kopnout (což bych mému jednomu už zlomenému malíčku na noze nepřála).

V pondělí bude řízení u notářky. A já jí asi řeknu jako jeden dědic v Cimrmanovi: Ten grunt paní notářko, ten mužovo velkej grunt já nechci!!!

Nebo co jako? Musí se tu snad stát skoro všechno v co nejkratší době, abych byla prověřená?

Nemohl by být chvíli klid?

Jdu si uvařit kafe z perlivé vody a nahrnu sníh do kýble, aby bylo čím spláchnout nejnutnější. U kamen by mohl roztát rychle.

Nemůžu si pomoct, ale zase s Cimrmanem si říkám (Nejistá sezona) … „Zlatý …“ (modří vědí;) )