Klárčin blog

Pozoruju to už pár dní.

Snad se nemýlím.

Není den, abych neplakala. Pro něj. Není den, abych nevzpomínala. Není den, kdy by se mi ukrutně nestýskalo. 

Stačí něco jako fotka daná před týdnem, a jsem hodně, hodně smutná a moc to bolí.

Jenže začíná to bolet trošinku jinak.

Začíná to bolet trošinku míň. I slzy rychleji vyschnou. 

Těžko se to popisuje a že mně to moc problém nedělá. Ale stejně … 

Včera odpoledne jsem najednou koukla na hodiny a bylo pět. Ta čtvrtá hodina prostě … prostě uběhla, aniž bych si toho všimla. Možná to bylo tím, že jsem letěla na poštu … možná to tak prostě bejvá …

Dneska je pátek. Před 14-ti dny jsem psala, jak strašně moc nemám ráda pátky. Dnes je pátek a od rána je co dělat a možná proto? Neříkám, že nevzpomínám, na to ho tu všude moc vidím … pořád … a vidět budu …

Ale asi je lidská mysl milosrdná. Čas je lékař nebo tomu nerozumím. Přece to není tak, že bych ho už nemilovala? 

Dnes je pátek a nějak zvlášť to neprožívám. 

Vím, že bude víkend… kolikátý bez něj? Devátý… asi spíš desátý …

Zvykám si.

Není tu a nikdy už nebude.

Můžu se třeba na hlavu stavět, můžu se třeba na celej svět vztekat, ale on se mi nevrátí. I když bych po kolenou došla do Plzně a trvalo mi to měsíc, nevrátí se … Nikdy.

Možná se s tím učít žít. Možná se učím být sama. Vím, že jako fakticky sama nejsem, mám tu děti, zvířata a tak… ale nejsem nikomu partnerem, nikomu ženou … moc mi to chybí. Sama vím, že tohle umím. Chybí mi to. Mé sebevědomí je na mnoha místech chatrné, ale žena jsem byla dobrá. Teď jsem jen máma. Jsem i kamarádka a snad pro pár lidí přítelkyně. Ale jinak jsem sama.

Učím se s tím žít a možná se to daří. Prostě si zvykám.

Je pátek a já nebrečím. Prostě je pátek.

Pár fotek z dnešního krmení oveček :)

A nakonec ten dlabanec – ten co kouká, to je Martin, asi je u nás poslední pátek … 

Včerejší debata pod článkem Sousedi (až teď mi došlo, že je to nespisovně;) ), mě přivedla k velkému zamyšlení.

Nebo spíš jsem si tak dumala, jak strašně moc jsem mezi ostatními maminkami s postiženými dětmi, nebo třeba ve společenství vdov (to je terminus), tady na netu – vidět.  

Přemýšlela jsem o tom hodně. Že možná některé to vnímají, že to není fér. K nim. Protože oni maj taky trápení a o nich nikdo neví. Nikdo jim nepomáhá a ta Diny vleze všude a furt někomu děkuje (a pořád jí někdo nějak pomáhá … ) a ten net je jí plnej.

Vím, že se nepotřebuju obhajovat a spousta z vás, kdo k nám chodí sem na blog na návštěvu, mě znáte osobně. Další skupina a ne málo početná mě sice nezná osobně, ale už léta alespoň virtuálně. Tihle lidé mě znají možná pět, šest let …

Před pěti lety jsem byla jen běžná máma. Nebyla jsem ani mámou nemocnému dítěti, natož vdovou. Vůbec jsem netušila, co za zkoušky osudu mě a mou rodinu, čeká …

A přesto si troufám tvrdit, že i tenkrát mě na určitém komunitním serveru bylo hodně. Vždycky jsem ráda psala, vždycky jsem byla ukecaná, a internet mi otevřel obzory, jak si najít kamarádky, přítelkyně, jak když děti spí si pokecat, aniž bych musela někomu dalšímu vařit kafe. Mohla jsem vařit a jídlo si fotit a na netu ho vystavit, mohla jsem psát básničky nejen pro sebe, mohla jsem si povídat když byl čas a nálada a vypnout tu mašinu, když čas ani nálada nebyly.

A taky jsem byla slyšet, do kolika debat i kontroverzních jsem se pouštěla a kolikrát si vyslechla co se mi nelíbilo:) Prostě tak to tady chodí. 

To co se stalo s Klárkou a pak jsem založila tenhle blog – a pak co se stalo mému muži … a že v blogu pokračuju a pokračovat budu … to je prostě jen pokračování. Z malého bublajícího potůčku se stala docela slušná dravá řeka. Já si už pohlídám, aby mě a mou rodinu, nesemlela o kamení … 

A prostě doufám, věřím … že tenhle blog nepomáhá jen mně. Nepotřebuju se slunit v pochvalách a reakcích, jak jsem úžasná, protože moc dobře vím, jak to je a že nejsem. Že kdyby kterákoliv z vás byla na mém místě, bude to taky muset zvládnout. A bude se učit radovat se z dalších dní a bude věřit, že  těch dobrých lidí je víc a těch dobrých chvilek a chvil bude ještě moře …

Život je krásný. Je krásný. I když vám někdy háže pěkně tlustý klády pod nohy. 

Proto prosím, Kamilo a vy ostatní maminky nebo kdo všechno sem chodíte a připadám vám „neschopná“ a že se o mě mluví a o vás ne … máte své životy, své příběhy, svá trápení. Moc vám přeju, abyste měli kolem sebe takovou podporu, aby vám nebylo líto, že některá taková, co na rozdíl od vás o sobě píše, má nezaslouženou pomoc … Protože já si myslím, že nemáte pravdu.

Věřím tomu, že co vysíláte, to se vám vrátí. Nemusí to být hned. Může to třeba trvat léta.  A vůbec nejlepší je, když nic nečekáte. Protože o tom jsou má děkování. O tom je má vděčnost a úžas. Protože díky lidem, kteří mé rodině pomáhají v nejhorších chvílích, ať už jsou to virtuální přátelé nebo ti skuteční, třeba právě sousedé … díky nim jsem nezatrpkla, díky nim vím, že svět je prostě báječný místo pro život :)

A kdo víte … všimněte si, co je za den ;) A i tak jsem v pohodě, to je prima posun ne?:)