<!–texy–>Ahoj všem,

zdravím jak Diny (vím o Vás tak měsíc - dva a nakouknu sem jen občas), tak Kamilu. Oběma přeji co nejvíce pozitivního a co nejvíce přátel a známých kolem, kteří umí den rozslunit, když je potřeba, a i třeba jen tím rozsluněním pomoct.

Držte se, obě!!

<!–texy–>Ahoj Diny, taky mi to nedá, taky se musím připojit k nekonečné diskuzi. Už jsem si zvykla, že se na internetu (bohužel i na jinak kultivovaném B-C) čas od času objeví nějaký hulvát, který si nevidí do úst a jeho cílem je dávat podpásovky, při čtení Kamilina příspěvku jsem si okamžitě vzpomněla na diskuzi, která proběhla na B-C asi před půl rokem, byla podobně útočná a rýpavá, určitě si na ni pamatuješ, překvapuje mě podobnost “slohu” obou osob, nechci na nikoho ukazovat, třeba je to náhoda, ale v každém případě, když už se do tebe někdo naveze nemá příliš dobré vyjadřovací schopnosti (na rozdíl od tebe), pak je téměř nemožné vytáhnout z něj něco konkrétního, o co by se mohl jeho názor opřít, takže je to jen plácnutí do vody, nad kterým já mávám rukou, přece si kvůli tomu nebudeme špinit auru, dobrou.

<!–texy–>Diny,
o příběhu tvé rodiny jsem se dozvěděla ze serveru Rodina. Přemýšlela jsem o tom, ale stalo se mi snad jen jednou, že mě osud nějaké rodiny, kterou vůbce neznám takhle “zasáhl” (byl to tenkrát příběh malého popáleného Dominička, který dlouho ležel v Motole). Bohužel tenkrát žádný takový blog jeho rodina neměla a tak jsem se pak už nedopátrala, jak to s ním nakonec dopadlo. Ale o tom psát nechci.
Teprve až po vánocích mě napadlo podívat se na tvůj blog. Čekala jsem samé nářky. A ono ne! Říkala jsem si - to snad není možné! Ta ženská je ale rváč (myslím tím, že se umí porvat s osudem). Už to nebyla lítost, ale sympatie. Začala jsi mi být blízká, přestože jsem si nikdy nic podobného nezažila a ani nemám takovou povahu jako ty. Začala jsem na tvé stránky chodit pravidelně. Světe div se pro optimismus, teplo rodinného krbu …Není to paradox?
Skoro jsem si připadala, že ti snad kradu energii. Uvědomila jsem si, že je to v Tobě. Máš dar to rodinné zázemí vytvářet, ale jistě ti to dá i dost práce. Převedeno do obecného měřítka - hodně záleží na ženě.
V té době to u nás doma nevypadalo zrovna na rodinnou idylku a tak mě při čtení tvých článků napadalo různé.
Např. proč mě samotné je smutno a vnitřně prázdno, když mám manžela jen o pár metrů dál. Nemělo by se s tím něco dělat? A úplně mi zatrnulo dneska, když jsem četla v jednom z článků tu zpověď - že manželka jsi byla dobrá. To já bych teda napsat nemohla. V tom mám dost značné rezervy. Ale pracuje se na tom. Začala jsem těmi pátečními večery - opravdu to dokáže navodit příjemnou atmosféru na celý víkend. Vida, nemusíme na sebe pořád jen vrčet a o víkendu mít ponorkovou nemoc. Jsem to ale trubka, že jsem na to nepřišla dřív, co?

<!–texy–>Milá Diny, tvůj blog navštěvuji něco přes rok - dostala jsem se k němu přes b-c, kde jsi mi byla vždycky sympatická v diskuzích. Sympatická svými uváženými a lidskými názory, několikrát jsme spolu takto virtuálně prohodily pár slov, čerpala jsem např. z tvých zkušeností ohledně střídavé péče. Později jsme zavítala na tvůj blog, dozvěděla se víc a tvé rodině, o Klárce a v mém srdci jsi zůstala jako silná ženská, úžasná máma a perfektní partnerka. Po tom, co se stalo v listopadu, chodím na tvůj blog denně. Nejprve ze solidarity, měla jsem potřebu nějak vás podpořit aniž bych věděla jak. Dnes k vám chodím čerpat energii. Někdy zůstávám doslova s pusou dokořán, co všechno dokážeš vyřešit, zvládnout, přestát. Čtu tvůj blog moc ráda, protože přes všechny trable a občas smutek z něj dýchá jedna vlastnost, která se dnes moc nevidí, a to je lidskost. Nedej prosím na hloupé a závistivé komentáře a piš dál, pomáháš svými slovy tolika lidem, že by možná zaplnily menší město.
Mnoho štěstí vám všem přeje Katka

<!–texy–>ahoj Diny, já teda diskuzi nečetla, ale mám jen jednu věc k napsání… to, co si odneseme s sebou až jednou odejdem z tohoto světa nejsou peníze, sláva a já nevím co ještě jsou to ZKUŠENOSTI - to, jak moc jsme se postavili čelem VŠEM situacím, které se nám v životě objevily. A každý z nás má ty situace a život ušitý přímo na míru tomu, co potřebuje ke svému vývoji a co má zvládnout. Protože v životě máme udělat víc, než ho jen přežít… a nikdy nedostanm víc, než na co máme sílu a zkušenosti..

A ty Diny nám tu předáváš své zkušenosti a díky nim se pak můžem kouknout na svůj život a říct jo, je to dobrý, nebo ne, můžu máknout víc…

a pro všechny “ukřivděné a závistivé” internetové babky mám vzkaz: Nic vám nebrání psát blog, jen si to zkuste jaké to je každý den popsat své pocity, shrnout co se dělo kolem vás a ve vás… a pak teprve zjistíte jak moc je to těžké, jak to vyžaduje ODVAHU - ne to napsat, ale vůbec si to sama sobě PŘIZNAT že tenhle pocit mám… a za to obdivuju Diny - že má odvahu jít do svých pocitů, analyzovat je, vyhodnotit, poučit se, sebrat zkušenost a jít dál.. .a pak je logické, že si přitáhne pomoc zvenčí. dává - dostává… a fakt nejde o jen o to co je vidět, daleko víc musí makat v sobě, protože jinak by to takto nefungovalo. Protože to,co vidíme kolem sebe ve svých životech je důsledek toho jak makáme v sobě - v pocitech i myšlenkách, jestli se snažíme to zvládnout, nebo se pohodlně usadíme v roli oběti… a z ostatních lidí a situací si uděláme viníky.. protože to ONI můžou za to že já…

Já nevím Dinny jestli tohle budeš číst - být to já, tak bych asi tolik komentářů nedočítala, ale kdyby náhodou jo, tak JSI NA SPRÁVNÉ CESTĚ .. a i když to bolí, má to velký smysl /třeba že teď není vidět/

Jiřka

<!–texy–>i mě to nedá a musím napsat - Diny, znám tě už několik let, byť jen virtuálně a nechápu, jak tě někdo může označit za neschopnou. Nezasloužíš si to.
Život přináší dobré i zlé všem lidem, každému v jiném množství i pořadí a je jen na nás všech, jak se k tomu postavíme, jak budeme přijímat to, co musíme zvládnout. Ty jsi příkladem spoustě lidí, čerpáme z tebe/z blogu sílu, nápady, energii do života a do všeho, co děláš a vím, že přestože nic nedovede vyvážit ztrátu, která vás potkala, budiž ti velký dík za to vše.

Souhlasím, že co člověk vyzařuje, to se mu také vrací!
A to je jeden z důvodů, proč -aniž bys žádala- nabízí ti tolik lidí svou pomoc, protože i ty jsi připravená pomáhat kdykoliv a kdekoliv je potřeba.

Už zas se pomalu ztrácím ve vlastních slovech, chtěla bych toho napsat tolik a přitom nevím jak. Zato ty umíš v pár větách shrnout a vystihnout vše podstatné - i to je dar, dar kterým pomáháš sobě ale i nám všem ostatním, máme možnost ztotožnit se s myšlenkami, tkeré bychom třeba sami zformulovat neuměli, nebo ne tak trefně.

<!–texy–>Milá Diny, moc zdravím. Vše už bylo řečeno výše, tak snad už jen stručně - jste jedna z NEJSCHOPNĚJŠÍCH ŽEN, které jsem poznala (byť Vás bohužel jen virtuálně) a máte srdíčko na správném místě. Jste prostě úžasná, mě by to už dávno porazilo, ale Vy jste moc statečná. To, co denně musíte zvládat, a to jistě o spoustě běžných věcí nepíšete, to musí být strašně vyčerpávající…a Vy ještě DÁVÁTE sílu, energii a inspiraci nám ostatním, co k Vám rádi chodíme. (Chodím k Vám na návštěvu denně, je mi u Vás krásně, někdy i smutno, když je smutno Vám…). a jestli se tu někomu něco nelíbí, tak ať sem nechodí a neubližuje svými podivnými připomínkami a úvahami… Diny moc Vám děkuju za inspiraci (už jsem tvořila Rozpíčky Káji Maříka, Babiččin mřížkový koláč a včera Buchty Honzovky - mňammm:-) ), za pozitivní energii a prostě ZA TO, ŽE TU JSTE A ŽE SE S NÁMI DĚLÍTE O VAŠE ZÁŽITKY, ZKUŠENOSTI, RADOSTI I SMUTKY. Moc Vám fandím a přeju Vám a Vašim dětičkám, ať už je jen líp. Držte se. Děkuju, srdečně zdraví Andrea H. (ehm…moc stručná jsem nebyla…;-)

<!–texy–>Diskusi pod Sousedama jsem nečetla, a vlastně ani nechci. Diny, snad víš, že sem k tobě a tvé rodině chodím už dlouho a pořád ráda a miluju to tady. Od doby, co umřel Milda, chodím na návštěvy pravidelně, každý večer, jako závěr dne, jako tečka, než vypnu počítač. Jdu si sem pro myšlenku, jdu si sem odpočnout, jdu si sem pro sílu, pro energii, pro připomenutí, že “svět je báječný místo pro život”… Nehodnotím, nesoudím, nesrovnávám, prostě jsem u kamarádky na návštěvě…

<!–texy–>Diny,

jistě víš, že neumím pořádně napsat co chci a už vůbec ne stručně… Jsem ráda, že je tě na netu vidět, jsem ráda, že jsem na tebe a další holky narazila někdy těsně před napínavým porodem Davídka, jsem ráda, že píšeš jak píšeš a že jsi tak psala vždycky - upřímně. Za ty roky taky moc dobře vím, že málokdy si stěžuješ, že sis vždycky užívala i maličkostí, krásného rána na zahrádce, vypěstovaných plodů, starého seriálu, písničky, procházky s dětma, drobností od Mildy, hezkého večera s ním… a dalších věcí, které máme kolem sebe denně a málokdo z nás to dokáže tak vnímat a popsat jako ty, takové komentáře mě často zvedly k práci a k veselejšímu vnímání dne.

To co tě potkalo sis nezasloužila, jen málokdo by se s tím vším dokázal poprat jako ty a ty dál píšeš jak píšeš a jak jsi vždycky psala… a já se stydím, stydím se tu i psát, vždycky od tebe jen beru a chodím k tobě brát. A vážně nechápu, že tě někdo může považovat za neschopnou.
Je mi líto Kamily (diskusi jsem dnes dočetla), že ona je zatrpklý chudák, který není tak schopný jako ty a nedokáže bojovat sama za sebe a u sebe a místo toho napadá ty schopnější, myslím, že nechtěla, aby to vyznělo jak to vyznělo, nejspíš sama hodně potřebuje pomoc a neumí si o ni říct a nikdo se nenabídnul, tak rýpe do tebe.

Diny, zase děkuju. Děkuju, že díky tobě a tomu co píšeš si často uvědomím, že si až moc stěžuju, zbytečně a že si díky tobě dokážu mnohem víc užívat to co mám. Děkuju i za praktické rady co jsi často rozdávala a samozřjmě za recepty, protože ty s fotkama jsou nejlepší pro takové lemply jako jsem já

Uf, tak to psaní mi vážně vůbec nejde, pokud nepopisuju co jsme dnes dělali, tak raději jen čtu, třeba články tady od tebe

Přeju krásné dny, co nejméně starostí a veškerá práce ať jde hezky od ruky
Mája

<!–texy–>Dobrý večer Diny,

Vaše příspěvky jsem začala číst před nedávnem. Od té doby, co jsem Vás objevila, je čtu pravidelně vždy zpětně na konci týdne. Moc mi to pomáhá, cítím z nich sílu, která ve Vás musí být. Protože jinak si to neumím představit, připadám si, jako bych žila život s Vámi a vy jste mi tu sílu vlévala do žil. I když se neznáme, tohle je můj první příspěvek k Vám, jste moje virtuální přítelkyně, se kterou jdu životem. Životem, který není, díky Vaší rodině, tak prázdný a za to Vám mockrát děkuji. Posílám hodně štěstíčka pro další dny.