29 Leden 2010

Zlom

V kategorii Denní deníčky |

Pozoruju to už pár dní.

Snad se nemýlím.

Není den, abych neplakala. Pro něj. Není den, abych nevzpomínala. Není den, kdy by se mi ukrutně nestýskalo. 

Stačí něco jako fotka daná před týdnem, a jsem hodně, hodně smutná a moc to bolí.

Jenže začíná to bolet trošinku jinak.

Začíná to bolet trošinku míň. I slzy rychleji vyschnou. 

Těžko se to popisuje a že mně to moc problém nedělá. Ale stejně … 

Včera odpoledne jsem najednou koukla na hodiny a bylo pět. Ta čtvrtá hodina prostě … prostě uběhla, aniž bych si toho všimla. Možná to bylo tím, že jsem letěla na poštu … možná to tak prostě bejvá …

Dneska je pátek. Před 14-ti dny jsem psala, jak strašně moc nemám ráda pátky. Dnes je pátek a od rána je co dělat a možná proto? Neříkám, že nevzpomínám, na to ho tu všude moc vidím … pořád … a vidět budu …

Ale asi je lidská mysl milosrdná. Čas je lékař nebo tomu nerozumím. Přece to není tak, že bych ho už nemilovala? 

Dnes je pátek a nějak zvlášť to neprožívám. 

Vím, že bude víkend… kolikátý bez něj? Devátý… asi spíš desátý …

Zvykám si.

Není tu a nikdy už nebude.

Můžu se třeba na hlavu stavět, můžu se třeba na celej svět vztekat, ale on se mi nevrátí. I když bych po kolenou došla do Plzně a trvalo mi to měsíc, nevrátí se … Nikdy.

Možná se s tím učít žít. Možná se učím být sama. Vím, že jako fakticky sama nejsem, mám tu děti, zvířata a tak… ale nejsem nikomu partnerem, nikomu ženou … moc mi to chybí. Sama vím, že tohle umím. Chybí mi to. Mé sebevědomí je na mnoha místech chatrné, ale žena jsem byla dobrá. Teď jsem jen máma. Jsem i kamarádka a snad pro pár lidí přítelkyně. Ale jinak jsem sama.

Učím se s tím žít a možná se to daří. Prostě si zvykám.

Je pátek a já nebrečím. Prostě je pátek.

Tento článek byl vložen 29. Leden, 2010 v 20.28 a je zařazen v kategorii Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

27 komentářů k “Zlom”

  1. 1 29. Leden, 2010, LucieK:

    Ahoj Diny.
    Poslední dobou hodně často myslím na to, co jsem četla na B-C v nějaké diskuzi o uspávání a neusínání dětí. V hlavě mi utkvěla tvoje myšlenka, že nebudeš uspávat děti, které už nejsou miminka, protože jsi nejen máma, ale i manželka, milenka, hospodyně. Tak ať jsi zvyknou. Přišlo mi to vůči dětem hodně tvrdé a nesouhlasila jsem. Dítě má dostat, co potřebuje, i když je to třeba jen blízkost rodiče. Teď ale uspáváme už druhé dítě, s manželem usínáme dost často každý u jednoho, spolu se moc nevídáme, začínám si uvědomovat, jak moc mi to vadí. Musíme se s tím nějak poprat, nějak to vymyslet, chci být také i manželka a milenka. Děkuji moc za nakopnutí, i když mi to trvalo dlouho. Děkuji. L.

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 20.35

  2. 2 29. Leden, 2010, edita hutterova:

    tak,tak s jarem se to hodně zlepší,přeji klidný víkend a žádné šoky

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 20.35

  3. 3 29. Leden, 2010, LucieK:

    A neboj, určitě Mildu miluješ pořád strašně moc, jen zřejmě už trochu jinak.
    Je dobře, že už to tolik nebolí.

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 20.36

  4. 4 29. Leden, 2010, draky:

    .. prostě čas dělá divy.. časem se ty ostré hrany obrousí, bolet to bude pořád, ale každý pátek nebude šíleně a nesnesitelně bodat do srdce, někdy píchne a někdy ne a jednou to bude opravdu prostě jen pátek..
    ale já nepřeju, aby to bylo brzy. Tak nějak si myslím, že tu bolest potřebujete, prostě proto, že pro Vás byl ten vztah hodně krásný, hodně důležitý a nechcete jen tak otupět. Že byste to všechno „zahodila“. A taky, Diny, ta bolest Vás žene dál, žít tak, jak to bylo, dělat všechno tak, jak to bylo, abys naplnila to, jak jste si to vysnili Vy dva!
    To si myslím!
    Jak psala na blogu Lucka, jak si pak najednou uvědomila, jak ona už je o tolik dál. On ten posun je z článků cítit. A já MOC ráda, že je prostě líp. U Vás obou!

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 20.36

  5. 5 29. Leden, 2010, lenka:

    Diny,ty víš že psát neumím,,ale přesto se o to pořád snažím:))Ani nevíš jak sem ráda že čtu tyhle řádky.Ono bude ještě líp,prostě musí.
    Ty si bojovnice.

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 20.44

  6. 6 29. Leden, 2010, Diny:

    Lucko, děkuju – ani nevíš, jak si vážím takových těch „prohlídnutí“ nebo jak to říct a ještě víc si vážím, když to někdo uzná. Že nechápal, co tím chci říct a časem to poznal … ale neříkám, někdo tohle nebude praktikovat nikdy, prostě budou u něj děti znamenat to první a jediné. Já si prostě myslím, že všechno má být v rovnováze, že děti jsou táty a mámy a ti dva, když na sebe budou zapomínat, půjde to za chvíli do háje. Leda že to ani jednomu z nich nevadí …

    Proto mi ta současná nerovnováha tak trápí. Pro to, co se stalo, mi chybí moje další úlohy. Nikdy jsem nebyla jen maminkou. Jsem šťastná, že jí jsem, ale jsem ráda i tím dalším … bohužel, to mi osud vzal.

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 20.46

  7. 7 29. Leden, 2010, Crnkapinka:

    Ahoj Diny,

    nemám rada, keď ti všetci píšu, že si úžasná… Nemám rada, keď sa veci zjednodušujú, schematizujú, či už v pozitívnom alebo negatívnom zmysle.
    Ale musím priznať, že na mňa posobíš ako žena, čo má v sebe neuveriteľne silne vyvinutý pud sebazáchovy, radosť k životu ako takému, a je mi sympatické to, ako si raz niekde napísala, že ty sa ešte chceš v živote radovať a užívať si ho…

    Držím palce, aby sa ti to rýchlo splnilo…

    A som úprimne rada, že sa ti o niečo ľahšie dýcha, že si to uvedomuješ… a máš chuť sa so všetkými nakukovateľmi o to podeliť.

    Posielam kopec zdravia deťom a pochvalu Zuzke k vysvedčeniu.

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 20.56

  8. 8 29. Leden, 2010, LucieK:

    Diny, jen co jsem dopsala, šla jsem si lehnout k jednomu dítěti, manžel k druhému, a oni už teď oba spí. A my ne :-)

    A i když to teď rozhodně bude znít divně, jsem přesvědčená, že i ty ostatní role jednou zase zastávat budeš. A ještě přibude babička :-)

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 20.57

  9. 9 29. Leden, 2010, Emanka:

    Diny, tenhle týden píšu už potřetí, 2× mi v čase odeslání příspěvku spadl internet (ty mrazy) a pak jsem zapomněla vyplnit e-mail a příspěvek též v čudu.
    Tak to shrnu:

    1. Kamilu si pěkně setřela a myslím, že by se, holka, měla pěkně stydět. Nevím, kde vůbec našla drzost měřit tvoji situaci s jinými (které nevysvětlila). Spousta lidí řeší problémy, u nás už tak měsíc lítá slovo „rozvod“. A to je Šimonovi stejně jako Kájovi. Je mi z toho špatně a snažím se. Bohužel já o sobě nemůžu napsat jako ty, že umím být partnerka. Asi naopak. Nemáš nějaký manuál? :-) Ale i kdyby to tak dopadlo a já zůstala s 2 dětmi sama, pro mě hrozná situace, které se bojím, ale vlastně běžná věc. Tím chci říct, že tyhle komentáře ani nemusíš vnímat, to se bohužel na internetu stává. Asi víš, jak si Marcela musela zamknout blog. Mmch zajímalo by mě, kolik máš návštěvnost ty, jestli to můžeš zveřejnit.
    2. já jsem tvůj blog našla taky až v těch smutných dnech. Je mi líto, že jsem tě nepotkala dřív, taky mi dělá dobře sdílení starostí, ale nějak pořád zůstávám jen na emiminu. Já jsem blogy nikdy neprohlížela, ani mi nenapadlo, že někdo je píše jako deník, prostě je to část internetu, kam jsem zabrousila poprvé. A teď trochu cítím výčitky, že jsem začla číst, až když se stala tragédie.
    3. z dnešního příspěvku mám moc radost. Opravdu ta fráze, že čas hojí rány, je asi pravdivá.
    4. už byla fotka Klárky v nové sedačce? Přehlídla jsem nebo nebyla? :-)
    5. Zuzce opožděně gratulujeme k narozkám i k vysvědčení. Máš skvělou dceru!
    6. Dobrou noc.

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 21.02

  10. 10 29. Leden, 2010, Iva/Minka:

    Ahoj Diny,
    delší čas jsem nepsala, ale čtu tvůj blog pořád. Není dne,abych sem nenakoukla a nečekala na nový článek. Prožívám s tebou všechny radosti i starosti.
    Co se týká toho tvého názoru na uspávání a role nejen maminky ale i manželky,vždycky jsem s ním souhlasila,jen jsem to nedokázala tak správně pojmenovat. Spousta mých známých nechápala,že dokážu nechat dítě „vyřvat“,ale když jsem jim to zdůvodnila a použila tvoje slova, dokázali to pochopit.
    Pro mě jsi neskutečně silná ženská a velká bojovnice. Nikdy to nepřebolí úplně,ale ta bolest bude jiná… A až sleze sníh a bude jaro, bude zase líp…uvidíš.

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 21.05

  11. 11 29. Leden, 2010, Pavla:

    Milá Diny, už nějakou dobu nakukuju a čtu. Nečtu každý den, ale často…a ráda. Asi poprvé mám opravdu potřebu napsat. Asi před rokem jsem přišla o manžela…opustil mě a mé dvě malé děti, odešel ze dne na den za jinou a absolutně mi přestal s čímkoliv pomáhat…s dětmi, se psy, s domem.
    Vím, jak neskutečně důležití jsou opravdoví přátelé, vím, jak často má člověk nutkání tak skvělým lidem děkovat, vím, jak je člověk mnohdy v šoku z jejich ochoty…v tomto Vás moc dobře chápu. Taky často děkuju, je to rok a děkuju stále a budu dál.
    Působíte na mě jako nesmírně bojovná žena…a ano asi by danou situaci musela zvládnout každá jiná, kdyby se do ní dostala, nicméně to Vaši situaci nezlehčuje a ani nesnižuje obdiv, který k Vás spousta lidí určitě cítí…a zaslouženě.
    Moc držím palce, ať ten tězký boj vyhrajete co nejdřív.
    Pavla

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 21.42

  12. 12 29. Leden, 2010, Gretina:

    Milá Diny, pravidelně čtu tvůj blog, i my doma známe věrně tvůj příběh. Několikrát jsem musela dětem o vás vyprávět,pořád se vyptávaly na Klárku, na Zuzku jak ti pomáhá i na tvoje dva statečný kloučky. Na to jak musíte všechno zvládnout, jak vás spolu semkla tragédie, co se stala, jak moc si teď musíte pomáhat a když všichni přiloží ruku k dílu, tak opravdu dokáží mnoho. Pomalu jejich otázky slábly a tak jsem si říkala, už to strávily a asi vypustily z hlavinek. Nedávno jsme všichni dostali střevní virózu, nedovedeš si představit, jakej byl u nás frmol, dva dospělí a čtyři malé děti, ti dva nejmenší navíc ještě zvraceli. Předávali jsme si to jako štafetu, když jsem ročnímu Filípkovi asi po třetí povlékala postýlku, už jsem skoro brečela.....Přišel ke mě ten můj rozumbrada prvňáček a povídá:„Maminko, já ti pomůžu, zvládneme to společně, jako Diny…“ Ne nevypustili to z hlavinek, jen si to tam pečlivě uložili a vzali si z toho jen to dobré a za to ti patří můj velký dík.Za tu velkou sílu, kterou kolem sebe rozléváš a jdeš příkladem nám všem i našim dětem. Ano, i jiní mají starosti, problémy a podobné příběhy jako je ten tvůj, ale nechávají si je pro sebe a nepředávají nám v nich tu naději, že se dá všechno zvládnout, že stojí za to odrazit se ode dna a jít dál.......

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 21.48

  13. 13 29. Leden, 2010, Rosie:

    Lidé jsou prý andělé s jedním křídlem a aby mohli létat, potřebují k sobě do páru anděla druhého. Ty jsi o toho svého přišla a tak není divu, že ti to létání tolik nejde. Naštěstí máš u sebe další čtyři malé anděly a díky jejich křídlům zase časem vzlétneš. I když to bude navždy jiné a nepůjde to tak lehce jako dřív, určitě se to časem podaří…

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 22.27

  14. 14 29. Leden, 2010, Claudie:

    Diny, dneska jsem na Tebe moc myslela při sledování 13.komnaty Pavly Břínkové… Jistěže vaše osudy jsou úplně jiné, ale tu podobnost, ten velmi dobře popsaný pocit jejího potácení se mezitím, jestli „To“ ještě má cenu a proč jít dát, znovu a znovu se zvednout a jít dál a být přitom tak dobrá (myslím u ní profesně)… No prostě mě ten pořad dostal a pod tento Tvůj článek můj komentář vlastně vůbec nepatří ..:_) Hezký víkend!!

    Vloženo 29. Leden, 2010 v 22.44

  15. 15 30. Leden, 2010, Kateřina:

    Milá Diny, doufám, že je to opravdu tak a že i ten krátký čas nejostřejší ostří Vaší bolesti otupil. Ale pokud by to třeba za týden, za měsíc bylo o hodně horší (doufám, že nebude), ani to by nebyl důvod k sebeobviňování.

    Teď jsem si přečetla zajímavý, dlouhý článek o smutku a truchlení. Na webu je tady – bohužel jen v AJ – měla jsem pocit, že anglicky umíte… Třeba Vám k něčemu bude, teď nebo jindy.

    http://www.newyorker.com/…arge_orourke?…

    Přeju Vám i dětem hodně sil a vše dobré, jako vždycky.

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 1.01

  16. 16 30. Leden, 2010, Blanka:

    Diny, moc pěkně se to čte, vím, že nejsi ráda chválená, ale jsi prostě pašák a až vyleze sluníčko a bude teplo, bude určitě ještě líp. Opatrujte se

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 7.50

  17. 17 30. Leden, 2010, Katyk:

    Diny, ctu, jsem vetsinou nadsena, ze se ti dari lepe, i kdyz bolest bude jeste dlouho nahlodavat kazdodenni aktivity, ale to k tomu patri, hojis se ty i vase deti. Dnesni prispevek je jeden z tech bolavych, ale ty moc pomahaji, mas se alespon od nekud odrazit a zacit druhy den lepe.

    Nicmene jsem moc rozmrzela z negativni uprimnosti?? jedne prispevovatelky. Chapu, ze spousta lidi muze mit rozdilny nazor, ale napsat to takovym nevybiravym zpusobem matce, ktera zustala sama ne po rozvodu, ale po smrti milovaneho manzela, to me fakt nazvedlo ze zidle. Ale nebudu to tu rozebirat. Nicmene jsi velmi silna zena, i kdyby sis o pomoc rekla, coz se nestalo, ta ti byla nabidnuta, tak by to bylo spravne, ja jen doufam, kdybych se dostala do tezke zivotni situace a pomoc mi nebyla nabidnuta, ze si dokazu o ni rict. Tobe preji, abys ustala i tyhle rejpavce.

    Kamilo, ja jsem mela priserny detstvi, do svych 18 let jsem zila v permanentnim strachu, nikdo mi nenabidl pomoc, at uz ze strachu z meho otce, nebo nezajmu, pripadne obojiho a ja si neumela rict, to jsem se naucila az pozdeji, ale zazlivat komukoliv, ze pomoc dostava a dokonce ji neodmitne, oooo jaka troufalost, to je opravdu hodne mimo misu. Pokud mate potrebu si vylit srdce nad nespravedlnosti osudu, jiste se najdou jine, zaslouzenejsi cile, treba ty, ktere vam vasi bolest zpusobily.

    Diny, ty pis dal, pomoc prijimej, je to tak spravne a pis dal. Moc to pomaha i nam prezit denodenni „katastrofy“.

    Diky, Katka

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 8.18

  18. 18 30. Leden, 2010, hataika:

    Diny,myslím,že je to ten pud sebezáchovy a navíc děti ,které tě potřebují,co moc pomáhá fungovat dál.Je pravda,že jsou kolem lidi,kteří se hroutí kvůli naprostým hloupostem a takvouhle situaci,jako prožíváš ty,by asi neustáli…Na naturelu člověka určitě záleží.A to,že čas je nejlepší lékař říkaly už naše babičky.Jenom mám pocit,že si na sebe dost přísná a bereš to jako ,,vinu",že už to bolí jinak.Osobně si myslím,zkušenost s tím nemám,že ta bolest zustane stejná,ale tvůj postoj k ní bude časem jiný.Přece to,že funguješ dál je strašně dobře.

    Kamilu nebudu vůbec komentovat,dle mého si tu vilila nějakou svojí bolest a to jí patrně stačilo.Vždyť to je tak jednoduché sem napsat vlastně cokoli.A že jsou lidi,kteří dokáží závidět i tobě a dětem,v situaci jaké jste,to je,bohužel,ho­lý fakt.

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 8.41

  19. 19 30. Leden, 2010, Biba:

    MIlá Diny,
    snad to Kamila myslela jinak, ale vyznělo to teda hrozně. Na to, jak si s Tebou osud zahrává, jsi sakra schopná ženská.
    Jsem moc ráda, že tady na svém blogu o pomoci od druhých píšeš, protože díky tomu vím, že je spoustu hodných a slušných lidí, kteří pomáhají rádi.
    Tvůj blog je pro mě jako kniha povídek- a moc krásně se čte.

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 10.13

  20. 20 30. Leden, 2010, makýš:

    Diny,
    já…jsem prostě ráda. Že je pátek a že je ti líp.
    A strašně moc bych si přála, abys zase jednou byla „úplná“, máma i žena…i když kousek tě bude chybět už navždycky.

    P.S. A to s tim dřevem jsem myslela vážně, David už si brousí sekeru :-)))

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 12.31

  21. 21 30. Leden, 2010, makýš:

    Šmankote já jsem snad opožděná, či co…ona už je sobota :-o

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 12.33

  22. 22 30. Leden, 2010, Iva:

    Diny, já jsem teda zamrzlá, on byl včra pátek a ty jsi přesto byla relativně v pohodě, při prvním čtení včerejšího příspěvku mi to nedošlo, ale teď se mi rozsvítilo, jo a s tím uspáváním, já to tak měla od narození dětiček, prostě jsem neuspávala, naučila jsem je, že si lehly, já je pohladila,pomazlila se a odcházela jsem, naučily se a tak jsem nikdy s uspáváním neměla problém, takže ti dávám za pravdu, znám případy, kdy jsou některé holky z toho špatné, že ještě např. ve 4 letech musí děti uspávat.

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 12.54

  23. 23 30. Leden, 2010, Klaris:

    Ahoj Diny,
    čtu skoro každý den, nepíšu..většinou tu máš dost lidiček, kterým to psaní jde a já ráda čtu i komentáře..de­bata, která se rozproudila po příspěvku od Kamily mi tedy neunikla, inu šla jsem si přečíst i ten příspěvek..A mohu jen kroutit hlavou, ať to jakkoli paní nemyslela „zle“, mě to tedy vyznělo dost ošklivě a jako podpásovka, kterou ty opravdu nepotřebuješ. Jako naprosto zbytečná „informace“, která akorát bolí. Nemám tohle ráda – nemohu-li napsat něco pěkného, nenapíšu raději nic. Nejsem zastáncem toho za každou cenu říkat co si myslím, bez ohledu na city druhého (to už musím být tlačena ke zdi hodně, abych byla krutě upřímná )…

    Znám tě pár let, ani nevím kolik, jen virtuálně a většinou jen „zpovzdálí“, ale vždycky jsi pro mě byla člověk se srdcem na dlani, který se prostě rozdává, pro všechny..ale zároveň se dokáže bránit, nejsi žádný ořezávátko. Jsi ženská plná života a tvůj elán do života jsem vždy obdivovala. A teď poslední dva měsíce tu kolikrát stojím s pusou otevřenou, co všechno zvládneš, co se na tebe stále valí a ty přesto dokážeš jít s tím vším dál. Tvé psaní není ufňukané, tvé psaní je plné optimismu i když s hlubokým smutkem za ním a já se tu často usmívám, i když někdy je to taky přes slzy..

    Láska , kterou jsi za svůj život rozdala, jen tak, protože prostě taková jsi, se ti vrací zpět – v těch přátelích, sousedech, pomoci úplně cizích lidí a mě to připadá naprosto přirozené a normální – co dáváme, dostáváme zpět. A říkat ti, že jsi neschopná, jen proto, že ti ostatní pomáhají – protože tě mají rádi, protože se tvoje láska a chuť do života dotkla i jejich srdcí, mi přijde hodně, hodně moc mimo..

    Mě tu srdíčko poskočí pokaždé nad každou další pomocí, s níž to máš o kapku lehčí..a je úžasné, že každému dokážeš poděkovat – to není samozřejmost, někdo by to neduělal, třeba z ostychu

    Pokaždé se těším na to, co napíšeš a vím, že to je pro tebe terapie, když jsou věci, které doma není komu říct, když jsou kolem tebe jen ty děti (taky jsem si jeden čas psala blog, když jsme měla ošklivou depresi a problémy ve vztahu, takže pomoc toho nejbližšího nebyla možná, jen díky tomu blogu a tomu, že jsem svou bolest vyhodila mezi anonymní čtenáře, jsem se docela nezbláznila..), chápu, co pro tebe psaní znamená..i když jdeš vlastně s kůži na trh – a některým lidem to prostě nejde a nikdy nepůjde pod nos..

    I když jsme se nikdy neviděli, i když vím, že v mnoha ohledech jsme každá někde jinde , tak patříš k těm lidem, které mají v mém srdci pevné místo ..Ty otvíráš srdíčka mnoha lidem,za to ti mnoho z nás může být vděčných. Jsem ráda, že tu jsi :-)

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 13.50

  24. 24 30. Leden, 2010, Kačule:

    Diny, jen objímám…

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 17.38

  25. 25 30. Leden, 2010, Diblik:

    …ten cas ma zvlastni moc…mozna zacinas pomalu prijimat skutecnost a smirujes se s osudem…Laska k Mildovi rozhodne nemizi…zustane porad, i kdyz se treba stanes zase manzelkou ci milenkou…ve Tvem srci Milda byl, je a bude…jen ten cas meni jeji vnimani…
    Jsem moc rada, ze je zase o kousinek lip a jaro prinese dalsi svezi vanek a slunicko se spoustou energie…

    Vloženo 30. Leden, 2010 v 18.08

  26. 26 31. Leden, 2010, Ardnas:

    jde to pomalu, ale bude líp …

    Vloženo 31. Leden, 2010 v 16.20

Vložit komentář

nahoru »