Klárčin blog

Nestihla jsem to.

Od rána jsem se tak nějak nezastavila a že nestihnu všechno, co bych ráda, mi dal pocítit už před sedmou hodinou ráno – pomeranč.

Probudilo mě navalování psích těl na dveře sklepa – dům ještě spal, ale psíci potřebovali vypustit na zahradu. Přes pyžamo jsem si oblíkla svetr a letěla. Když jsem přišla na zahradu, zůstala jsem v úžasu stát.

Tam, kde vždycky v létě zapadá slunce, tam v ještě zimním oparu, zapadal za obzor nádherný velký pomeranč.

To nemohl být měsíc. Ta nádhera byla snad dvakrát tak velká. A oranžová. Nevím, jaká ranní světla si s ním hrála, spíš teda ranní tma … a jestli v tom měl prsty sníh nebo budoucí jasno … ale nic tak krásného jsem už dlouho neviděla. 

Probudila jsem se během chvilky, rychle pustila hafušáky a letěla domů pro foťák … jenže, i minuta je někdy strašně času. Pomeranče už bylo jen půl … a než jsem oběhla dům a nahoru na silnici k sousedům – zmizel docela.

Mám jen dvě polorozmázlé fotky a strašně moc mě to mrzí …

Tak jsem alespoň zadělala na rozpíčky a čekala na brigádníky. V devět hodin zabušili na dveře. Tři prťavci po chvíli vzdali brodění ve sněhu na zahradě a uznali, že doma je tepleji – a Zuzi dostala na povel šestičlennou bandu :)

Lucka, její tatínek a já jsme si plivli do dlaní a šlo se na to.  Na našem parkovacím stání totiž byla spousta dříví. Spousta klád, které Milda nestihl pořezat a nanosit na vyschnutí do zahrady. Měl v plánu je tam nechat u plotu do léta a pak je naštípat. Klády překážely parkování a za týden by překážely ještě víc (zatím Velkej Tajem;) ), tak mi Lucka včera zavolala, že přijedou s jejím taťkou a pustíme  se do toho. Jako snažila jsem se je odradit, argumenty vysokého kalibru nasadila – jsou neodbytní;) Já za to prostě nemůžu !!! ;)

Lucčin tatínek přivezl takový dva vymakaný háky, nebo spíš  kleště na klády – to je vynález!! Mě tak mrzelo, že to Milda neznal, jak ten by je využil, když stahoval dříví z lesa, kolikrát z velké dálky až k autu s vlekem …  a všechno tahal na ramenou …  

Jako byla to šichta. Den předtím jsem měla za sebou asi hodinu a půl odhazování sněhu (který zase v noci napadal, že já se na to nevykašlu), a dneska ta dřevorubská dvouhodinovka fakt stačila:) Nevím jak Lucka (tatínek má fyzičku a neodvažuju se zpochybňovat jeho mužnou sílu:) ), ale mě bolí celej pravej člověk:))

Ale je hotovo!!! Klády jsou u zídky na zahradě, psům se nepodařilo zdrhnout, i když se snažili (hlavně hluchá Dinuše dělala ještě víc, že je hluchá, když zamířila do dálav:)), brigáda si snad pochutnala po zasloužené práci na rozpíčkách a já jsem po obědě odjela s kamarádkou vyvětrat hlavu do města:)

Takže je to tu zase – prostě musím moc poděkovat Lucčině rodině za pomoc, navíc její tatínek mi slíbil, že mi na jaře udělá školení a naučí mě s motorovkou!!!:) Nejdřív jsem si říkala, že to nedám, ale pak jsem přemýšlela a když jsem viděla ty haldy co tu máme … a tak vůbec, prostě to se mi neztratí !!:)

A taky když už jsem zase u toho Oskarového děkování, tak děkuju Zuzi za hlídání té šestibandy:) Tady tedy zrovna moc nehlídala :)) 

Taky si děti tak pochutnávali na rozpíčkách, že si Míra dal misku se zbytkem cukru na hlavu a Kája   to musel samozřejmě opakovat:)) S tím dudlíkem fakt vypadá epesně (a rovnou odpovím na dotaz stran dudlíka, ano má ho, snažím se přes den sebírat, ale vždycky někde nějakej najde… no za týden mu budou dva roky, asi něco vymyslím, uvidím, jestli na to bude stačit má nervová soustava ;) ). 

A pak ještě znovu děkuju Zuzce a její kamarádce Pétě za odpolední službu u dětí, za koupání a prostě že jsem si dneska psychicky vážně hodně odpočnula – o fyzičce nemluvím, ale cítím se prima :)

A taky Jarce za vývoz do civilizace, za kafe v klidu, ona ví :)

Tak a teď jdu do vany a do postele ke knížce. Dobrou noc:) Dumám, jestli si na ráno nemám dát budík, kvůli pomeranči … jenže kdo ví, jestli se takové zázraky stávají častěji … někdy se prostě zachytit nedají, ale v hlavě, tam ho mám … odtamtud mi nezmizí. 

PS: Fotky jdou určitě poznat, děti fotila Lucka :)