Klárčin blog

… ale klidně vám zmrazí vodu v trubkách, zvlášť když bydlíte ve starém domě.

Ani kapka.

Ještě mžourám a jdu si postavit vodu na kafe. No tak ne. Vodovod mlčí. Chvíli trvá, než mi to dojde.

Po asi pěti minutách, kdy se rozmýšlím, jestli mám brečet, nebo se vztekat, radši volám na úřad, jestli je to obecní problém, nebo můj problém.

Je to můj problém.

Jdu do koupelny a zkouším, jestli třeba nepoteče tam (haha). 

Instalatér dorazí po telefonickém hovoru za chvíli, ale kromě hromadného dýchání na zřejmě původce problému, zamrzlé trubky ve sklepě, nevím, co vymyslí. Zatím nevypadá, že něco prasklo, ale co zatím není, může hravě být.

A já se snad bavím, protože jinak bych asi musela do něčeho kopnout (což bych mému jednomu už zlomenému malíčku na noze nepřála).

V pondělí bude řízení u notářky. A já jí asi řeknu jako jeden dědic v Cimrmanovi: Ten grunt paní notářko, ten mužovo velkej grunt já nechci!!!

Nebo co jako? Musí se tu snad stát skoro všechno v co nejkratší době, abych byla prověřená?

Nemohl by být chvíli klid?

Jdu si uvařit kafe z perlivé vody a nahrnu sníh do kýble, aby bylo čím spláchnout nejnutnější. U kamen by mohl roztát rychle.

Nemůžu si pomoct, ale zase s Cimrmanem si říkám (Nejistá sezona) … „Zlatý …“ (modří vědí;) )   

Dopisuji Projekt, fotku dodám později, ale nerada bych ve víru událostí (jako chápete, že na vsi, v zimě, kdy nevystrčíme pomalu nos z domu, pořád zažíváme „něco“ a nuda je tu prostě slovo, které neznám, ale tak ráda bych ho někdy poznala osobně!!!;) ) zapomněla na dnešní návštěvu pana Breznena z firmy Thuasne.

Přijel seřídit Klárčino parapodium, přijel se mnou podepsat slouvu, protože Všeobecná pojišťovna tuto bezvadnou kompenzační pomůcku Klárce schválila (za veliké pomoci a přímluvy paní docentky Havlové, které opět moc děkuji!!!) a přijel dojednat doplatek, protože částku kolem pěti tisíc korun už pojišťovna nehradí.

Pan Breznen přijel, aby jménem společnosti Thuasne i jejího ředitele, pana Samiece, nám tento doplatek odpustil, prostě nemusíme platit NIC!!! :)

Takže dnešní Projekt je prostě poděkováním této firmě a to nejen za tohle. Když jsem tenkrát v listopadu hned po návštěvě paní docentky volala (ordinace byla 10.11.2009), pan Breznen tu byl tuším za pár dní a hned nám tu parapodium nechal.

Takže Klárka mohla hned trénovat stání a ještě i Milda stihnul Klárku v něm vidět a byl z téhle kompenzační pomůcky nadšený – a také z přístupu firmy, která si tak byla jistá tím, že Klárka ho dostane, že jsme s ním mohli už nakládat, jako by bylo naše.

Jsem strašně ráda, že se Milda (povahou spíš skeptik) dožil toho, že viděl, že i když to tak kolikrát podle článků v novinách nevypadá, že jsou u nás i solidní firmy s lidským přístupem.

A vedle firmy Ottobock k nim patří i firma Thuasne :)

Děkuju !!!! :)

Snad měsíc prostě nebylo.

Obloha pořád pošmourná, zataženo – ale dneska vykouklo a hned je veseleji!!!

Navíc i tak nějak je prima den, hodně věcí se daří a snad to teď nezakřiknu ;)

Tak za prvé – dopoledne se tu stavila kamarádka s cácorkou a měla pro mě prima zprávu!! Beran Martin je udanej!! Vezme si ho náš hospodskej, jeho bratr je řezník – takže na velikonoční dlabanec asi ;) Jako maličko je mi toho našeho trouby líto, ale jen maličko. Přece se nemůžu bát chodit do ohrady, to samé Zuzka. Vrata, kam jsme ho zavírali už způlky zboural, člověk nic neudělá, když pořád třímá v rukou vidle a pepřák v kapse v pohotovosti. 

Bude teda za korunu drahej, udělala jsem velmi lidovou cenu – ale když to vezmu z druhé strany, že bych při nezájmu byla schopná i doplácet ;), jak jsem byla odhodlaná ho dát pryč, tak si vůůůbec nestěžuju ;)

Další skvělá zpráva je, že tu byl pan Breznen z firmy Thuasne – ale o tom bude dnešní Projekt, takže si ty novinky nechám do něj – i s fotkou.

A v neposlední řadě – mám nové zahradnické kolečko !!! Už z kraje prosince jsem ho objednávala, neb to staré je tu ještě po starých majitelích domku, je těžké, rozbité, s dírou, kolo dře o plech, prostě strašná dřina sama o sobě ho vozit i prázdný.  Vlastně to snad byla první věc do domu, kterou jsem objednala, když Milda zemřel … abych si ulehčila práci u ovcí (je třeba nejen odvážet provlhlé seno, které vytahají, na kompost, ale na jaře ty jejich vyšlapané cestičky zavážet pískem, prostě kolečko se u domu nezastaví).

Tak tohle je od jiné firmy, než té co ho nedodala, objednávala jsem ho v neděli a dnes je tu. Přivezla mi ho logistická firma, pro kterou Milda pracoval … když vidím ty papíry, vím, že to programoval (spolu s dalšími, jasně, ale prostě je tam kus jeho práce…) … 

No tak dneska je prostě hezky. Zuzi ve čtyři přijede ze školy, půjdu pak za holkama, Martinovi dám spešl řepu (výčitky svědomí) a pak domů. Kašle nás sice většina, Klárka se zatím drží, ale i tak si ten den nenechám zkazit. 

Kdy se stane, že zase vysvitne sluníčko …

Tak jsem tu s řešením hádanky :)

Vítězkou je MirkaV. – ta první uhodla, že je to molitan na malej vozíček, aby Klárce ještě nějakou dobu vydržel – takhle lehký se už pro větší děti nedělá. Klárka je pak výš, ručičky dosáhnou pořád dobře na kola, nožičky necourá po zemi :)

A ty molitany,  co nám poslala Katka (v zastoupení firmy www.ma-dona.cz) byly hned tři!!:) Proto taky balíček vypadal tak zajímavě :) Že podle tvaru to moc nešlo uhodnout. A jeden molitan je krásně v potahu, který jde sundat a prát – a až se osedí, myslím teď to sedátko, tak může potah sloužit dalšímu :)

Jen ještě musím vychytat další dvě věci, tak Klárka ještě střídá i ten malý, nízký – protože si na velkém nemůže hrát u stolečku s klukama ani tam jíst. Chápete, že tohle mě předtím vůbec nenapadlo ?? Prostě je vyšší, což je super kvůli vozíčku a nožičkám, že necourá (tam musím zvýšit podložku pro nohy), ale nezajede pod nic, co doma slouží jako stoleček. Ten dřevěnej ikeáckej je prostě moc nízkej.

Takže teď dumám, jak ten stávající stolek zvýšit (což protože jsem blondýna jen tak nevydumám:)), nebo jestli koupit jiný, možná by i sešel větší vůbec, přece jen jsou tři a každý si rád něco staví a tak … Ale to teda musím i změřit, aby pak nebylo zklamání a sehnat a vím já, kde se takový stolky sháněj? Teda myslím po netu, šanci někam se podívat do obchodu fakt kromě Globusu nemám;) 

Katko, moc moc děkuju tobě i všem ve firmě, myslím, že nejmíň  rok díky vyšším podsedákům  nebude třeba větší vozík řešit :) 

(Mimochodem, ten malý podsedáček přímo od firmy Ortoservis – stál ehm asi dva a půl tisíce … nebyl v ceně hrazené pojišťovnou, tenkrát nám to doplácela Nadace AWD (plus ještě půlka vozíku a madlo – nedovedu si představit tu cenu za takhle tlustý podsedák a ještě rovnou tři ;) ) Prostě moc děkuju … )

Právě Merlin chystá spustit novou aplikaci tady na blogu – a to „bonzblog“ Co právě čtu :)

Ještě sama nevím, co to bude umět, ale těším se. Jen mám momentálně rozečteno asi pět knížek, možná i víc … dřív jsem to neuměla, prostě byla jedna a basta, dokud se nedočetla. Teď ne, teď podle nálady jich mám klidně  od každého z žánru rozečteno víc, a sáhnu vždycky po té, na kterou je chuť.

Už se těším, až je tam budu zadávat, dokonce jsem v poličce na plínky kus místa uzmula plenám, protože je už není kam dávat ;)

Miluju knížky, miluju čtení, strašně moc :) Od dětství jsem byla knihomol a byla jsem šťastná, že Milda byl postižený stejnou nemocí – je to nádherný ležet na koberci, kamna sálají, ležíte vedle sebe a jsou slyšet jen stránky, jak se obrací … a podle typu knížky vás ten druhý buď nevyrušuje nebo vyrušuje, u takového Pratchetta se smál nahlas i on :) 

A úplně nejradši jsem, když mi někdo knížku doporučí.

A tak tady na blogu bude rubrika i o tom, co právě držím v ruce já, co mě zaujalo anebo taky ne:)  

.............­..............

Tak rubrika Co právě čtu je spuštěná, najdete jí vlevo dole pod Počítadlem přístupů :) 

Co to je? ;)

Přišlo to v balíčku od jedné moc hodné čtenářky našeho blogu – a moc nám to pomůže (ještě musíme doladit ostatní, ale už teď můžu napsat, že je to super, velká pomoc a … víc nenapovím, vyluštění zítra s fotkou :) ) Pokud to teda neuhodnete ;)

I takhle se dá rehabilitovat ;)

Balonek od Eurony jde Klárce krásně nafukovat, fakt se snaží – je to naše šikulka :) 

Včerejší den byl jeden z těžších. Nechtělo se mi ani psát na blog, nechtělo se mi vůbec nic. Možná všemu utýct. Jenže to nemůžu.

Když děti usnuly (a Zuzka byla pryč, šla s kamarádkou na nějaký ples), přepadl mě jeden z těch nejhlubších smutků. Před kterým nezmizíte, který neodsunete, o kterém víte, že se musí prožít, že něco z vás musí ven jakkoliv …

Podívala jsem se na hodiny. Bylo devět hodin a pár minut. 23. ledna. Přesně dva měsíce od chvíle, kdy jsem Mildu viděla ve dveřích pokojíčku, když mi přišel dát dobrou noc, naposledy. Jen dva měsíce – 61 dní. Jen 61 dní … Proč mi přijde, že to musí být aspoň půl roku, nejmíň? Proč mi připadá, že svým smutkem už akorát obtěžuju, že většina lidí to co se stalo vnímá jako „starou událost“… možná si za to můžu sama. Tak se snažím TO zvládat, snažím se nějak dál žít, fungovat, v podstatě MUSÍM, jsem hrdá když se mi do slov dostane třeba trošku humoru, když se usměju, když je mi chvíli hezky.

Jenže ve mě je ta bolest pořád strašně, strašně velká. Ta rána krvácí a jen tak nepřestane, to cítím a vím.  Přitom mám radost z každého okamžiku, který je i tak hezký, z každé radosti, z pomoci, z přátelství lidí kolem sebe – a snažím se to nějak vracet, snažím se nevysílat jen smutné signály, jen jsem někdy tak unavená. Moc špatně snáším tu samotu v reálném životě. Že už ho tady prostě nemám … nemůžu se poradit, co dělat s beranem, co dělat když je hadice zase zmrzlá … co dělat s Klárkou … už dva měsíce nevím tolik věcí, na který bych se ho zeptala, které bychom spolu probrali … 

Když s ním mluvím v duchu, tak mi tolikrát vůbec neodpovídá. Protože ty situace, na které se ptám, prostě dřív nenastaly a tak podvědomě nemám v sobě odpovědi. V tu chvíli stojím a brečím a všechno je tak absurdní.  

Jako sen, který se mi nad dnešek zdál. Byl v něm, rozváděli jsme se. Domlouvali jsme se na dětech, docela v poklidu ten hovor byl. Na konci mi řekl, že by třeba někdy přišel, jestli nevadí. Že mě má pořád rád. Tak jsem mu na to řekla: to je dobrý, tak ty mi nejdřív umřeš a pak se se mnou rozvedeš …

Život i sny jsou někdy bláznivý, až to bolí. Co bych dala za to, kdyby i to první byl jen sen …  

Dneska Zuzi nepřišla hned po škole. Měla ve městě rande ;)

A ne jen tak s někým:) A nebylo to teda tak úplně rande :)) Měla sraz s Merlinem – s naším kamarádem, s webmasterem těchto stránek.

Už rok a půl se mi stará o blog. Od začátku mi plní má přání. Nejdřív překládal, pak upravoval, když jsem si vymyslela Anketu, tak anketoval;) Snad ho co nejdřív ukecám i na rubriku: Co právě čtu :))) (Trošku mu to trvá, prej má hodně práce, ale pssst ;) )

Ono to tak nevypadá, ale má se mnou a s blogem spoustu práce. A já mu za hodně vděčím. Mj. i za ukecání na doménu;) A nejen za ukecání, i za provozování, prostě .. bez něj by nikdy nebyl Klárčin blog tím, čím je. Na nějakém blogspotu nebo na jiném serveru by si myslím nebyl nikdy tak osobitý, jaký doufám je. 

Dokonce se nám podařilo ho přemluvit, aby nocí necestoval domů do Brna  po celodenních jednáních  a jeho milá žena Vlaďka (možná znáte, píše články na Bistro Florentýna) mu povolila :) a přespí u nás – a to je moc prima, protože stačíme probrat všechno možné, už máme za sebou revizi elektriky a částečně drby o blogu:)) A protože je Merlin jasný moravák, a o víně nejen krásně hovoří, ale také ho s grácií rozlévá … témat bude ještě asi hodně :)))

Teď ale povídá dětem slíbenou strašidelnou pohádku. 

Nikdy ho neviděly, ale po asi dvou minutách mu Klárka řekla " čau " :) Davídek se předváděl od začátku a Kája ho také vzal na milost :) Prostě je to hned kamarád:)

Odpoledne jsem byla už pěkně unavená, Martin (beran) mě zase vytočil (fakt pude na gyros), do toho nekonečné prádlo (jak nešla pračka, tak se to nakupilo) – že jsem si až říkala, že večer nebudu společenská a Merlin se radši otočí a odjede. Naštěstí je to tak milej a bezprostřední kluk (nebo je to tím vínem?:))), že je to prima, fakt :) 

Stejně je to zvláštní … někoho znáte po netu, měsíce i roky a až pak se třeba setkáte. A v okamžiku setkání vám vůbec nepřijde, že se vlastně vidíte poprvé. Prostě jenom navazujete. Znáte se už tak dobře, že je to jen další skládačka v puzzlích. Krásně zapadne a je to tak, jak to má být.

Merline, díky:) Za všechno :) I za tu strašidelnou pohádku povídanou ve tmě mojim dětem :)     

Milý dědo,

děkuju moc za dopis, o víkendu Vám odepíšu, ale kdyby byla dodávka informací z blogu rychlejší, než přes poštovní službu, posílám Vám jednu fotku.

Já o ní vůbec nevěděla, kdysi jsme na jedné návštěvě fotili a dneska náhodou na mě v počítači vykoukla. Nechám Vám jí vytisknout velkou.  Myslím, že je nádherná, aspoň mě moc dojímá … a Kájíka jsem už skoro nepoznala …

Je mi strašně líto, že už nikdy naše děti nebudou cítit, jaké to  je, být v tátově náruči.  Kájík si ani nebude pamatovat, jak bezpečně v ní bylo a jak dobře …

Aspoň že máme vzpomínky, a pro ty, kdo zapomenou, protože byli příliš malí … aspoň na památku momentky okamžiků, kdy jsme ještě byli všichni spolu …