Klárčin blog

Po dlouuuhé době jsme dnes vyjeli rehabilitovat do Horní Břízy. Kéž by teď nic nebránilo (nemoc, počasí a tak) v tom, abychom každý čtvrtek mohli jezdit pravidelně.

Zuzi zůstala s Kájíkem doma, na mobilu telefony na kamarádky ve vsi, kdyby něco.  

Já s Klárkou a Davčou, vyzbrojeni kruhem a rukávkama, jsme vyjeli před čtvrtou od nás. Sestřičky nám spletly pořadí a tak jsme se šli nejdřív koupat a cvičení bylo až pak. Nakonec se to ukázalo teď v zimě lepší, než opačně, stačili jsme uschnout a i Klárku cvičení tak nebolelo, když byla z vody uvolněná, tak to tak necháme i pro příště.

V bazénu bylo prima a strašně nám to uteklo. David je potápka obecná, vůbec se nevzrušoval tím, že tam nevystačí, měl teda rukávky, ale potápěl se, zkoušel plavat prsa – ten podzimní kurs plavání se školkou mu dal víc, než jsem tušila:) Fakt si to moc užíval. Klárka měla taky lepší náladu, že tam má brášku, protahovali jsme nožičky, skákali jako klokani, blbli v protiproudu :)

Akorát foťák se nám mlžil, tak je dnes zamlženo:)

Davídek v pozadí zkoumá teploměr ve vodě.

Bylo to prima, cvičení Klárce prospělo. Bohužel začínáme se Zuzi pozorovat, že jí slábnou svaly, které drží hlavičku, častěji si ji pokládá ke straně, častěji jí padá – asi jak je větší a těžší. No budou to dva roky od určení diagnozy, asi by byl zázrak, kdyby žádné zhoršení nenastalo. Tak jsem to s rehabilitační sestrou řešila, jak jí pomoci, naučila mě nové cviky na protažení krčních a ramenních svalů. Víc dělat nemůžeme. Jen doufat, že to nepůjde moc rychle. 

Teď už všichni spinkají. Kájík teda prý byl smutný celou dobu, co jsme byli pryč… ale co se dá dělat, zvyknout si musí. Šmudlík náš nejmenší … 

Někdy člověk brečí, protože ho něco hodně bolí.

Někdy brečí vzteky.

Jindy dojetím.

A já fakt nevím, proč brečím právě teď.

Za necelé dvě hodiny musím s Klárkou do Horní Břízy na rehabilitaci a plavání. Berem i Davídka, nabízeli mi to už dřív, že můžu vzít děti s sebou, máme ten malý bazén klidně i na hodinu jen sami pro sebe. Dřív jsem nechávala kluky s tátou, dneska musím využít Zuzku, tak aby toho neměla moc, tak tu bude jen s Kájou a Davídek se vyřádí. 

Auto je čisťounké, sníh roztál nebo spadal dolů a kolem kol vytvořil ledové království. To bych nevyjela.

Tak jsem potom, co jsem zjistila, že hadice od septiku je zase zamrzlá a že pes udělal další díru do plotu k ovcím (aby jim mohl krást řepu, fakt ho asi praštím a usmažím na česneku), vzala lopatu a rychle to šla zkusit rozbourat, abych vůbec vyjela. Děti spaly, jako na potvoru jim všem dneska nešlo usnout a kdyby byly vzhůru, tak se nedá odejít.

No myslela jsem, že vypustím duši, ta ledová krusta fakt byla výživná. To je tak, když neodhazujete pravidelně. Jenže já mám pocit, že nemám prostě čas  a někdy jsem tak unavená, že na nějakej sníh se můžu prostě vykašlat a nechám to tak.

Pak sklízím, že  … jako dneska. Ledový hroudy, co v lepším případě jdou trochu odlepit a v horším se drží silnice jak umanuté.

U souseda na pozemku pracoval v malém bagříku muž. Najednou vidím, že se řítí na mě, tak jsem šla na stranu, myslela jsem si, že tam už skončil. A on mi prostě během pár minut nabral všechen ten zmrzlej humus na lžíci bagru a odvezl mimo. Naněkolikrát, vyčistil mi celé to naše parkovací stání. Stála jsem opřená o lopatu a cítila, že musím rychle domů, nebo se rozbrečím před ním.

Tak jsem na něj zamávala, poděkovala gestem a doma se sesunula na zem v kuchyni a bulela jak malá holka.

Nevím, co to bylo za pláč.

Jen vím, že kdyby se to Mildovi nestalo, tak bych tohle všechno nemusela … a nemusela bych zažívat, že jsou ke mě všichni tak hodní. Já si toho strašně vážím, ale radši bych byla prostě jen obyčejná ženská, co má chlapa doma a tak se s ní nikdo nemazlí. Možná to nejde pochopit  Přijde mi, že se pořád snažím zvládat, tluču do ledových krust co to jde a přitom těch sil mám už hodně málo. 

No radši půjdu pobalit plavky, ručníky a kruh.

Sama ještě skoro dítě

když do rukou dali mi tě

Sama skoro nedospělá

otupělá bolestí,

ale tolik jsem tě chtěla.

.............­............ 

Milovala od začátku

jako mámy od počátků

a od první vteřiny

dala všechno za tvůj pohled

za výdech tvůj jediný. 

.............­............ 

Na světě to takhle chodí

mámy svoje děti rodí

neznám krásnějšího nic

bez dětí bych v zlatě, zámku

byla holka z Nemanic.

.............­............ 

Děkuju ti, za tvou duši

je krásná víš? 

Moc ti sluší.

V šestnácti jsi dospělejší

než já v ten lednový den

kdy se spojil tvůj první pláč

a můj poslední sten.

Dneska ráno v Kouzelné školce babička Jana spolu s Fanynkou (nebo Františkem? já je nerozeznám:))) – prostě s někým mrňavým plyšovým vyhlásili novou výtvarnou soutěž. 

Děti mají namalovat obrázek, jak doma pomáhají mamince. 

Davídek namaloval odpoledne krásný obrázek, bohužel ho v nestřežené chvíli sebral Kájík a doladil prý nezbytnou barevnou čárkou – tak prý Davča zítra namaluje jiný.

Ale já se musím podělit, mně se moc líbí!!:) Jestlipak uhádnete, koho maloval a co ten který dělá, jak pomáhá mamince? :) 

V pozadí obrázku je časopis Apetit, dnes na mě čekal ve schránce – opravdu došel!!! Moc moc děkuju Klarkas !!! :) 

Ráno to vypadalo na takový normální den. Sice jsem věděla, že někdy asi kolem poledne přijede pan Novák se sedačkou pro Klárku a večer se staví Láďa, manžel sestřenky z Pardubic, ale vcelku to vypadalo, že se toho moc dít nebude.

Tak jsem po desáté napsala kamarádce ze vsi, jestli se nechtěj s malou stavit (přiznám lenost, venku nesluníčko, takovej divnej vzduch i pošmourno, vymlouvala jsem se, že sic ven nepůjdem, ale děti se s Anetkou vyřádí a unaví:))).

Tak se holky stavili, my s kamarádkou kecaly u kafe, děti se zdatně unavovaly, šlo jim to dobře:)

Najednou telefon, že za chvíli za dveřmi budou zástupci firmy Ottobock – a byli. Přijel pan Novák s další spolupracovnicí, teď doufám, že nespletu jméno, s Jolankou (kterou Klárka má teda moc ráda a už jsme se domluvili, že až bude auto a maminka se už nebude bát jezdit přes Plzeň, že se sejdeme v Rokycanském Aquaparku a zařádíme, pozveme ještě Vrtinu s klukama z BC, ta o tom ještě neví, ale s Jolankou se zná – svět je neuvěřitelně malej!!! :) )

Klárka opět při zhlédnutí pana Nováka usnula, resp. vyskytovala se radši, kde on ne. No tak jsem zatím podepsala fakturu, převzala modré krásné lehátko, převzala i krásné dárky od firmy (pěkně nás rozmazlujou;) ). Pak se Kamil (minule na BC psal, že p. Novák zní strašně, tak prostě odteď Kamil :)) snažil nenápadně přesunout do dětského pokojíčku, kde si hrála tlupa dětí, moje plus Anetka a snažil se taky propašovat na fotku. Jako záminku si vymyslel, že Klárce nastaví a utáhne podnožku na nožičky na Malým vozíčku.

Bylo to sice průhledný, ale svolila jsem :)) Nicméně to k ničemu moc nebylo, Klárka se celou dobu montáže tvářila takhle:))

Ale Kamil je šikula, podnožku krásně nastavil (a to zítra ještě na vozíček dojde zřejmě překvapení, o kterém jsem už psala) – jen Klárka to tedy vůbec neocenila;)

Pak dopolední návštěvníci odjeli (a já jsem moc spokojená, že sedačka byla u nás po objednání tak rychle a máme jí díky vzájemné spolupráci i s pěknou slevou:) ), děti šly do hajan a já zasedla na chvíli k práci na počítači.

Najednou telefon a kamarádka Hanka, že s mužem přijedou dnes, ne zítra, vyměnit v septiku to čerpadlo a zprovoznit ho. No nestihla jsem nic upéct, ale jasně že jsem byla ráda!! Protože už třetí den jedem na úsporný režim co se týká vody, pro jistotu a takhle jsem doufala, že se problém vyřeší a bude mi odtékat nejen odpad v kuchyni, ale nebudu se bát napustit dětem vanu.

Pavel se pustil do práce, je neskutečně šikovnej a opravdu to dokázal!!! Takže největší závada momentálně je vyřešená!! Nestrávil teda u toho půl hodiny, jak jsem avízovala, když jsem ho sem lákala, ale o trošku víc času (skoro tři hodiny …) , ale nám to s Hankou nevadilo, my si zatím povídali u čaje;)

Prostě děkuju moc!!! Máte to u mě!!!

Do toho ťuky ťuk a zrovna jsem chtěla Zuzce říct, že přijde pan elektrikář ze vsi na tu pračku a kdo byl mezi dveřmi? Pan elektrikář ze vsi. S novou gumou a tak jsme ho chudáka v kuchyni přeskakovali a bylo veselo;) Navíc pak před šestou ještě dorazil Vláďa (manžel sestřenky), tak to byl takový vrchol dne, přivezl balíček od babičky z Pardubic pro děti :) Kájíkovi tam poslala krásnou bundičku k narozeninám, Zuzance pyžamo a triko a zbytku dobroty a největší hit!!! Nekupujte dětem hračky. Stačí jim dát na hraní gumové rukavice (jak se používají na zahradu nebo … ehm… vypadají jako gynekologické;) ). Děti je nafouknou, zavážou a hodinu o nich nevíte:))) Tak přesně to na výslovné Davídkovo přání babička v balíčku poslala.

Pak se návštěvníci rozutekli, Vláďa zůstal na večeři a zprávy ze světa (vy povídejte, vy jste z města:))), koupání obstarala celé Zuzi, byl to docela chaos – ale už to všechno leží a já mám konečně čas se taky dostat na net.

Tož to byl další takový jeden z nudných dní ;)    

Tak už máme zápis do první třídy za sebou.

Davídek si vedl, jak jinak, výtečně :)

Pravda, když měl předvézt držení tužky při malování, vzal jí tím nejhorším možným způsobem, který možná ještě nikdo nikdy ani nepopsal:)), ale pak už se polepšil a já se nemusela červenat;)

Čísla, písmenka, co tak zpovzdálí vím, zvládl krásně (nikdy jsem ho nic neučila, dokonce i když se kolikrát ptal, tak jsem mu řekla jen to nejnutnější a že se ostatní bude učit ve škole – u Zuzky se mi to neosvědčilo, v první třídě se dost nudila a tak teď razím opačný názor a musím říct, že mi vyhovuje víc, jsem holt pohodlná;) ).

Paní učitelka ho pochválila, že má krásně zvučný hlas a že se umí projevit, takže v chumlu dětí se neztratí (myslím, že průprava z domova je jasná:))), prostě odklad nehrozí a popravdě bych to ani nečekala, školu už Davča potřebuje jako sůl – a já taky, máme jí skoro u domu, odpadne mi složitější ranní vypravování ;))

Nakonec dostal Davídek i dárek, batoh od Ramy  s krabičkou na svačiny a s tipy na různé svačinky (jejichž je Rama samozřejmě součástí což u nás samozřejmě nebude, ale recepty docela dobrý, právě se chystáme na mrkvovou pomazánku:) ). 

Prostě úspěšný den, Davídek si to užil, vůbec se nestyděl, je to už velkej kluk:)

18. ledna 2010 – Zuzankou i mnou dlouho očekávané datum:)

Závěrečná v tanečních. 

Zuzi si to odpoledne užívala u kadeřnice v Plzni, tak jak to má být – a mně se po víkendové anabázi nechtělo vůůůůbec nic. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou jsem tu v době, kdy už bych se měla taky připravovat, měla instalatéra a elektrikáře, a dozvěděla se, že se musí řešit septik a pračka má naštěstí jen v háji gumu, proto z ní crčelo. 

Tak jsem volala kamarádovi Pavlovi SOS, protože instalatér přislíbil pomoc, ale – moje nervy – časový termín"až sleze sníh" (sleze letos vůbec? v květnu? co když se mi začne valit voda zpátky v koupelně, na záchodě – při každém spláchnutí abych trnula a koupání dětí i sebe asi zruším pro jistotu úplně)  mě vůbec neuspokojil. A úplně mi vypadlo, že se s Pavlem a jeho ženou večer uvidím – jejich dcera chodí tančit se Zuzi. No hned jsem pookřála a smysl bálu se začal hned jevit ještě podstatnější – pojedu na phlééés a domluvím si tam výcuc … ehm … prostě vyřešení našich odpadů;)

Mezitím přijela Zuzi se svou dvorní kosmetičkou a gardorebiérkou a s mou ještě dvornější řidičkou Jarkou – holky se daly do příprav, babička už byla nastoupená na hlídání těch tří našich svišťů – akorát už po hodině jí asi drnčela hlava hlavně z Klárky, protože ta prostě nezavře tu pusu a její hláška: Babi, Ježíšek není žádnej dědek!!! :)) nás odbourala :)) 

Nebudu to natahovat, odjeli jsme podle plánu, přijeli jsme k Měšťanské besedě také podle plánu, dokonce trošku dřív, abych zjistila, že jsem lístky nechala doma!!!

Zuzi naštěstí svůj měla, tak byla propuštěna a Jarka se stoickým klidem otočila vůz a jeli jsme pro lístky zpátky k nám.

Jsem ráda, že Jarka není chlap. Kdyby byla chlap, tak mě vysadí naštvaně u náměstí a odjede do noci uklidnit se k pivu.

Nebo tak něco.

Prostě nakonec jsme krátce po sedmé vstupovali do nádherně opravené Měšťanské besedy (jak jsem dlouho na mateřské a pořádně se do města nepodívám, ze všeho jsem byla u vytržení, ačkoliv mi Jarka tvrdí, že Měšťanka je opravená už několik let a na Americkou už taky pěkných pár měsíců můžou auta:))). Prostě jsem tak nějak ustrnula v čase, ale o to víc jsem si to užívala:)

Pohled dolů do sálu, kde se už tančilo, mě dojal. Pár minut jsem musela rozmrkávat, že mám už tak krásnou, velkou dceru, které to v šatech (od Helenky a Terezky – ještě jednou moc děkujeme za půjčení!!!:) ) tak sluší:)

Prostě večer se povedl nadmíru. Nikdy bych nevěřila, že se dokážu tak bavit (možná tomu kapku napomohlo to cinzano?;) – je prima neřídit:)) 

Na chvíli přišel i Zuzi táta, tady ho dohání telefonem, tak si i s tatínkem zatančila:)

Můj malý trojlístek to s babičkou zvládli v pohodě – nebo babička s nimi?;) Nicméně, i tam, v tom krásném prostředí plné nádherných garderob, něžných žen a dívek a trošku prkenějších mladíků (oni prostě tu holku neuměj čapnout pořádně do rukou, prostě se bojej, ke konci Závěrečné jsem vymyslela nepublikovatelnou teorii na toto téma:))) – se mi moje mrňata uměla připomenout :))

Prostě to bylo prima. Díky babičce jsme si mohli se Zuzi užít její Závěrečné defilé, díky Jarce jsme byli krásné a navrch nám ještě řídila (i když o trošku víc kilometrů, než jsme původně předpokládali) a já mám na čtvrtek domluvenou výpusť septiku – což považuji za vrchol dne, nedá se svítit:)))

Jak by asi řekla Betty McDonaldová: Phlééésy jsou fajn, ale stejně nás běžný život dožene. Takže proč nespojit příjemné s užitečným? ;) Díky Pavle, něco ti upeču :) 

(Ještě jedna fotka Zuzi – ale nějak se mi nedařilo fotit nerozmazaně, možná je foťák tak citlivý, že přenáší obraz oka toho, kdo ho drží, do sebe – já takhle viděla většinu večera – neee, dělám si legraci, prostě neumím fotit, no ;) ) 

Jaká jiná fotka by tu tak mohla být …

Nakonec po uložení dětí jsem odpojila odpadní trubku, předtím mi to nešlo, neboť mi nedošlo, že to drží takový to plechový se šroubkem. No tak to jsem povolila, vyndala co bránilo protáhnutí a pračku jsme se Zuzi vypustili.

A prádlo se vesele máchá ve vaně, akorát se nemůžu donutit ho jít vyždímat a pověsit.

Vypraný snad je, to už ani zkoumat nebudu.

Kdybych nepotřebovala černé kalhoty na zítra, tak to tam snad nechám na ráno.

Tak jsem dneska líná.

A unavená a vůbec.

Nějak se z toho nemůžu dostat. Tolik mi chybí. Prakticky, fyzicky, v duši. Na popovídání, jen tak že tu nechodí, není … nemůžu mu říct, co mě trápí, nemůžu se s ním poradit, nemůžu vůbec nic. 

Můžu sem dát akorát jeho fotku s Kájou, z loňského května. Jel s klukama na oslavu narozenin jeho maminky, fotka je ztáhnutá z videa, proto je nekvalitní. 

Ale tak moc je o něm, tak moc ho vystihuje … čaj na houpačce, aby se Kája nespálil, on jak sedí, v tom tureckém sedu … kdybych tak věděla, že to další jaro už tu s námi nebude …  

Kdo to mohl tušit …

To se to tak někdy nakupí.

Po domě se vám projde elektrikář, který má smutné oči (asi viděl v životě až příliš děsivých rozvodů v domech;) ) a i když volí slova, dojde vám, že to co jste si doteď představovali pod slovy: v létě uděláme novou elektriku -   vůbec nevystihuje podstatu toho, co se u vás doma bude v létě dít.

Do toho pronese cosi o půdě, sežraných trámech – a pak stačí už jen pár vět, pronášených váhavě a citlivě, ale stejně se začínáte pomalu rozhlížet, kdože jako tohle má řešit? Jako JÁ??? Já SAMA ???

Po jeho odchodu se pračka totálně šprajcne a i když jede na poloviční vodu, tak špatný odpad jí naštve natolik, že se rozhodne vypouštět se skrz sama sebe – takže chvíli koukáte na to, jak jí ze spárů a snad všech možných pórů crčí voda, než stojíte v mokrý louži a snad instinktivně ve vteřině vytrhnete kabel ze zdi.

Ona si ale klidně skoro hodinu pouští vodu na zem, ručníky nestačí, nic nestačí, do toho vám tu děti běhaj a nejmenší křičí: Pitopa maminko, pitopa !!!

Oběd v kamnech se nepoved, jak by taky mohl, když maso cítí tu náladu, která se zažírá do každé cihly … náladu beznaděje, vzteku, náladu sebelítosti, náladu játenbarákpro­dámkašlunatota­dyzlatejbytněk­deveměstě!!!!

Pak si přehráváte rozhovor s elektrikářem (fakt sympaťák, on nemůže za to, jak to tady vypadá a nemyslím si, že přeháněl, spíš mě ještě šetřil …) – a jeho slova o bojleru, který je starý jako vaše mladší dcera, ale ta na rozdíl od něj nereziví. A neprobíjí – což u něj tím pádem hrozí.

Vidíte prostě na každým kroku kalamitu, děti kolem křičí, jsou hlasitější než obvykle. Kája si tak odvykl od mužských, že jen zahlídne kalhoty a něco, co mluví hlubším tónem hlasu, tak řve jak když ho na nože berou a věší se na mě, tudíž konverzaci hodnou dospělé ženy a budoucí majitelky domu ve stavu, v jakém je -  prostě nezvládám. A mám chuť utéct od všech řemeslníků, domu i dětí někam hodně daleko …

Jenže nemůžu.

Takže to balím, jdu si vzít vaťák a uteču aspoň k ovcím. Odvozím si pár koleček, nastelu, odnosím kýble horké vody a třeba mě ten vztek a pocit bezmoci přejdou. Nebo se naštvu a skočím do potoka. To je taky možnost – akorát je tam tak málo vody, že si spíš pořežu kotníky o led a navíc budu muset kupovat nové holiny.

Jak tohle dopadne – netroufám si hádat …

Prostě mě mrazí – nedá se to jinak říct…  Před rokem jsem Lucce napsala básničku. 

S jejím dovolením se o ní teď podělím. 

Jak to Lucka řekla: Začarovaný kruh ? …

 ............­...........

Jedna ruka nezatleská

s jedním křídlem nevzlétneš

včera není, je jen dneska

smutkem sílu nenajdeš

.............­..........

Tvoji bolest cítím jako

byla by mou bolestí

objímám tě, hladím tiše

sbal co zbývá, do pěstí…

.............­..........

Máš tu moc a máš ji v sobě

vypálené znamení

tři plus jeden patří k tobě

na tom se nic nemění.