Klárčin blog

Lucko, děkuju ti … za to, že jsi se mnou byla v nejhorších chvílích mého života.

Za to, že jsi byla mým ochraným štítem. 

Za společné slzy.

Za souznění, za to, že snad … tě můžu nazývat svou přítelkyní.

Jednou bych ti chtěla vrátit všechno, co jsi pro mě udělala. Jen nějak veseleji, kdyby to bylo možný, v lepší době …

Tady je krátké video od Lucky (bylo tam šero, není moc kvalitní, ale mě to vůbec nevadí) – z obřadu, spíš tedy z doby po obřadu, když už bylo po všem … na památku, aby ti moji prcci věděli, že i jejich srdíčka z růží tatínka doprovázeli na poslední cestě … byli moc malí, aby tam byli s námi, Klárka navíc v nemocnici. Ale snad Milda ví, že … že ho prostě budeme mít pořád rádi a že na něj nikdy nezapomeneme. A že tyhle slova nejsou frází …

http://www.youtube.com/watch?…

Dnešní fotka do Projektu je jasná – takové zátiší asi nenafotí jen tak někdo někde ;)

Ale to bych předbíhala, tohle je už vlastně poslední fotka z dnešní mise a výpravy do civilizace:)

Zuzce se ráno podařilo zpoza sněhu vykutat našeho Fordíka Bertíka a mně se podařilo nastartovat. Po asi 14-ti dnech si myslím – úspěch. Bertík je držák!!! Od návsi je silnice už pěkně protažená, takže jsem se ani moc nebála. 

Mohli jsme naložit drobotinu a vyjet vstříc novým zážitkům a to rovnou za nosem – do Globusu. Doma už byli jen základní potraviny, které můžeme zakoupit v místním konzumu, nicméně bylo potřeba sjet i pro jiné věci. Navíc a to přiznám na rovinu, pro děti je to teď v zimě zážitek, když se nedá pomalu nic jiného. Přes Plzeň si už s Bertíkem netroufám, takže ta naše krátká trasa stačí. 

No nakoupili jsme, dali si tam dva obědy dohromady, Zuzka fotila, takže krátká fotoreportáž je od ní a tudíž tam ona chybí. 

Ve  Zdravotních pomůckách mi paní dala dva balíky plen i bez poukazu, že dodám příště (už tam chodíme skoro rok) a nějak jsme se zapovídali a přišla řeč na mého muže … on je tam kolikrát také také vyzvedával… No a to už jsme brečely obě, protože ona bydlí na té křižovatce, kde se to stalo … a tu ránu, když se auto srazilo se skůtrem slyšela a pak viděla, jak přijeli hasiči a záchranka … a prý se tak dlouho snažili ho oživit … 

Takže bez emocí nebyl ani nákup. 

Ale celkově to bylo fajn, změna prostě, domů jsme dojeli po jedné, to už ťukal instalatér (pro změnu neodtéká odpad v kuchyni a pračka tudíž nestíhá vypouštět a vytéká tak trošku stranou, o mytí nádobí se ani nezmiňuju, zlatej kýbl …) – Káčka usnula a spala skoro do půl pátý, Davídek hrál se Zuzi Labyrint.  Závada neodstraněna, je to někde ve sklepě, tak až v pondělí.

Kupodivu pořád se něco děje, zítra konečně dorazí elektrikář, řešíme nákup auta, o tom bude podrobnější článek v týdnu, zatím je to ve stadiu příprav. Takže ten víkend není zdaleka tak hrozný, jak jsem se včera bála.

Tak to někdy bejvá. Prostě nemá cenu se předem trápit, nebo předjímat. Stačí, když to pak přijde, ale dopředu to prostě nemá smysl.

Připomeňte mi to příští pátek ;)

Růžičky pro radost – víte kolik asi stojí růže v zimě … a tahle nádherná kytice byla jen za 59,– Kč. Od pohřbu Mildy si tak každých 14 dní dvě růžičky kupuju, dávám je na jeho komodu a zapaluju u nich ten krásný svícen od Kimmy. Vždycky červené, nebo bílé. Tak jsem sobě i jemu dnes udělala radost … 

Tak jo. Musíme si vymyslet nějaké rituály, které dřív v pátek nebyly.

Poslední dobou jsme navíc dost flákali společné stolování, přes den jsou starší ve školských zařízeních většinou a Káčka jí spolu u stolečku. Odpoledne svačí spolu a večeří pak po vykoupání v postýlkách – námitky nepřijímám, prostě to tak máme ;)

Ale v pátek to bude jiné. Na Černou hodinku se ještě necítím, to jsme také večeřívali společně, ale na zemi u kamen a u toho jsme si povídali … tak odteď si vždycky s dětma naplánujeme, co si uděláme dobrého a krásně si prostřeme … objevila jsem nedávno kouzlo Fleru - a zrovna dnes nám přišly nádherné nové ubrusy od jedné tvořivé holčiny. Jsou to takové ubrusy a přitom prostírání v jednom, mají ušité kapsičky, do kterých se může dát ubrousek, lžička … moc se mi to líbí. A vánoční ubrus mohl jít ze stolu, jarní se ještě nehodí, tak jsem to vyřešila takto.

Davídek už týden básní o buchtičkách se šodó a tak bylo celkem jasné, co bude dnes k večeři:)

Spokojenost myslím celkem většinová. Kájíkovi teda nejvíc chutnal ten pudink (nedělám nijaký složitý recept, prostě pudink, zkušená kuchařka by se z našeho šodó osypala:))), 

Klárka se v tom tak nějak porýpala, pak prohlásila s úsměvem, jestli by k tomu nemohla dostat kečup:))

Davídek – to se nedá říct jinak, ten se prostě cpal :))

A Zuzi myslím chutnalo tak nějak podobně – akorát na focení u žvejkání se moc netvářila, tak jsem radši neriskovala ;) 

Hovory u večeře stály za to, byla legrace … jsem ráda, že ten svůj čtyřlístek mám.  A že se zase vracíme k něčemu, co bude společné a … naše …

PS: A co koukám, že na nové ubrusoprostírání NIKDO NIC neukydnul :))) 

Je pátek.

Nemám ráda pátky.

Už to budou dva měsíce, co pátky nesnáším. Protože po pátku je tu víkend. A já si s ním nevím rady.

Když jsme ještě byli všichni, pátek byl tím nejhezčím dnem v týdnu. Protože začínal čas, kdy jsme byli všichni spolu. Až do pondělí. V pátek jsme mívali spolu s dětmi Černou hodinku. V pátek přijel muž domů a věděli jsme, že nemusí ráno vstávat do práce, že máme my dva pro sebe toho času víc, až děti usnou.  V pátek se plánovalo, co se dobrého uvaří, co se bude dělat, jestli bude nějaký výlet, nebo budeme jen tak doma …  

Pátek, jaký je obvyklý asi všude. Kde nikdo nechybí. Kde se nic nemusí celit. Kde se nemusí nikdo učit znovu žít jako rodina, kde je o jednoho míň. Co bych dala za jeden takový pátek … jaký jsme měli dřív …

Já jsem zapomněla napsat, že v pondělí jsme si sedačku objednali!!!

Měli jsme jí díky moc hodné Sikorce a rychlému dovozu od firmy Ottobock k nám, půjčenou celý víkend a Klárka v ní byla tak spokojená.

Sedí se jí v ní prostě naprosto skvěle, po stranách jde sedačka upravovat podle toho, jak moc potřebujeme, aby dítě chránila ze strany. Jde skvěle složit do auta, na cesty. Spodní díl je nízký, ne jako u autosedačky, takže je Klárka skoro opravdu na zemi jako ostatní děti. Mezinožní klín brání sjíždění. Pás kolem pasu chrání před spadnutím. Vzadu jsou oka, do kterých koupíme akorát velký pás suchého zipu a Klárka může bezpečně kdekoliv sedět na dospělé židli (třeba takový oběd v restauraci vůbec nezná, do malé židličky pro děti se nevejde, s ní na klíně se nenají nikdo, vozík se tam nemusí dostat, navíc malý je malý – nedosáhla by na stůl a elektrický se nám nevejde do auta …)

O návštěvách u babiček, příbuzných, kamarádek vůbec nemluvím, moc nám to ulehčí všem prostě všechno:)

A možná si někteří z vás všimli, že tady na blogu vlevo nahoře bliká banner firmy Ottobock:) Díky tomu, že firmě dělám reklamu a myslím, že pozitivní reklamu, protože jsme moc spokojení s tím, co od ní máme – jsme od teď dostali 15% slevu na vše, co budeme u nich kupovat :)

Sedačku teď pořídíme bez stolečku, ten máme (pasovat snad bude a stejně ho moc využívat nebudeme, když si Klárka chce malovat nebo jíst, tak buď je na malém vozíčku a u stolečku s klukama nebo ve velké židličce) a i bez té opěrky hlavy. Klárka zatím hlavičku drží dobře, tak nač jí ulevovat, jen ať posiluje. Objednat se pak dá vždycky.

S cenou se tak dostaneme někam ke 14. tisícům. Není to málo … ale po víkendu s touhle sedačkou jsem přesvědčená, že jí hodně užijeme, že jí Klárka potřebuje a že budeme rádi, že jí máme:)

A vám za ní děkujeme, na koupi budou použity peníze ze sbírky občanského sdružení Zrnka :) Tedy peníze od spousty z vás, kdo čtete náš blog :)  

PS: Ještě dodám, že naše sedačka bude o číslo větší, a modrá :) 

Právě mi přišel mejlík s fotkama z letinské kovárny.

O tuhle se musím podělit – výraz maminky štěňátek je prostě … no jak píšu v názvu ;) 

A někde tam je i náš Emmett :))

Díky třem lidem jsem dnes mohla na tři hodiny zmizet:)

Díky babičce, kamarádce Jarce a Zuzce. Jarka mě odpoledne unesla a babička se Zuzi hlídali zvěř spolu s ještě jedním Jarčiným zvířetem;)

Potřebovala jsem to už jako sůl. Navíc jsem si musela ještě něco v Plzni vyřídit, tak se to vzalo při jednom.

Pak jsme jeli do Plazy, koupila jsem si nutné kalhoty a nenutnou úžasnou oranžovou košili:) A pak nádherný spony do vlasů – jakože na Zuzčinu Závěrečnou, ale budu je nosit i doma (kdy já se pak zase někam dostanu ;) )

Na Závěrečnou budou nějak lépe vpletené, tohle je jen můj noční hokus pokus, abych měla do dnešního Projektu fotku ;)

Prostě to bylo prima. Moc oceňuju, že kamarádka ač má z práce plné zuby obchodů, mě „vyvezla“ (naše auto je pod nějakou hromadou sněhu, ani nevím pod jakou:)), a já mohla chvíli být prostě jen za sebe. A ne za mámu ;)

Domů jsme přijeli kolem sedmé, ale to se nedá. Děti mě vítaly, jako bych byla pryč rok. Kluci hopsali kolem a volali : maminkaaaa, maminkaaaa a Klárka? Ta se ke mně stulila do náruče, houpala jsem jí a ona jen asi deset minut monotonně opakovala: máma, máma … říkala to takovým … hlasem … že mi až mrazilo a musela jsem se hodně moc snažit, abych se nerozbrečela.

Tohle nikdy dřív nebylo.

Jejich strach o mě – mě děsí. Jejich stýskání bolí. Vítání – těší, ale v té míře, v jaké ho zažívám … není normální. Nevím, co jim říct, jak jim říct, že já se jim vrátím… Nechci odjíždět ani občas s tím, že to je pak takové, jako dneska.

Asi to chce čas. 

A nejhorší je, že slíbit jim nic nemůžu. Nikdy nevíme, co se může stát …  

Dneska jsem měla takový … moc milý telefon.

S pradědečkem Karlem – po kterém se jmenuje náš Kájík. Je to tatínek Mildovy maminky, měl Mildu moc moc rád. A on jeho … Milda byl jeho první vnuk. Víte, jak to chodívá :) První je první (a tím se omlouvám těm dalším, ale měla jsem to se svým dědečkem stejně;) ).  

Pradědeček Karel má moc rád všechny své vnuky a vnučky a co teprv pravnoučátka :) A myslím, že měl moc velkou radost, když jsme s Mildou našeho druhého syna pojmenovali po něm. Jak ho musí bolet, co se Mildovi stalo … ani nedomýšlím, to prostě nejde … 

K tomu telefonu – zrovna jsem šla od Mildy, každý den (když teda není moc mráz, vynechala jsem asi 4×) mu zapaluju svíčku na jeho místě – a tak jsme si povídali. Děda mě moc překvapil. Mildův bratranec dědovi nosí vytisklý blog. Nevím jak dlouho, dozvěděla jsem se to teprve nedávno. 

A děda čte. Čte co tu píšu, čte si o dětech, o tom jak žijem, jak to tu zvládáme, čte o našich ovečkách, prostě co tu každý den píšu. A navíc se mu to líbí a je moc rád. Říkal mi, že je tak s námi … Brečela jsem u toho, když mi to říkal, protože to je právě ono. Jsem tak ráda, že někdo z rodiny tomu rozumí. Že to pochopil. Že zprostředkovaně sem k nám chodí. Nejvíc mě ale dostalo, když mi děda říkal, že jako dřív třeba princezna ztratila svého prince a pak to šla šeptat do dubu … a to jí pomohlo od toho smutku … tak já vypíšu ty své pocity sem a nikdo proti tomu nemůže nic mít, protože mi to pomáhá a to je na tom nejdůležitější …

Prý mi píše dopis a tam budu mít jeho myšlenky, které ho napadají, když si to tak pročítá. Moc se na ten dopis těším:)

A moc doufám, že i tenhle článek se k pradědečkovi dostane a že bude vědět, že mu za dnešní slova moc děkuju.

A že i když není mým dědečkem, že ho mám moc ráda, jako by jím byl. Za Mildu. Ale i za sebe … 

Dnešní den se prostě nese v duchu těšení se na štěňátko. Děti skoro o ničem jiném nemluví, hádáme se tu o jméně:)) I když, asi bude pomalu vybráno, nicméně „nekousnutým“ to nic neřekne :)) Ale – myslím, že pokud Emmett vyhraje a zítra ho oznámíme majiteli do kovárny, že jen tak nějakého druhého na svodech a bonitacích nepotkáme (abych se nepletla že:)))

Den utekl jako voda, venku bylo teda pošmourno, sluníčko ne a ne vylézt. Už chybí. Ale když si řeknu, že za dva měsíce tu máme štěňátko a kolik věcí se musí připravit (sklep s kotlem, kde psíci spí,  je ve strašném stavu a aspoň nás to donutí ho dát do kupy), tak mi přijde, že je tu jaro cobydup. A s ním i to sluníčko :)

Dneska jsme přehodili koupací režim, obvykle se nejdřív koupe Davča s Kájou, dneska šel Kája s Klárkou. A taky Kája pomáhal Zuzi připravit pro Klárku lehátko :)

Klárka se tomu zatím řehtala – myslím, že její tvářička je víc než výmluvná :)

Všimněte si toho krásného batikovaného trička. To jsme před svátky dostali všichni – od sestry Theo z BC, od Pavly :) Moooc nám sluší  a děkujeme moc:) Počítám ještě s fotodokumen­tací!!:)

Tak se to najednou stalo.

V březnu nás bude víc. Asi ne o jednoho, nějaká jehňátka určitě budou, ale to není žádné překvapení. To se ví :)

Ale co se neví, že k našim dvěma chodským starouškům – Diance a netopýrovi Cézarovi ;) přibude štěněcí miminko.

Našim pejskům už je hodně let. Tak aby stačili novou generaci naučit, jak se hlídá velká zahrada, že na ovečky se neštěká, kočky že jsou kamarádky a spí se ve sklepě u kotle:)

Myslím, že se toho zhostí se ctí.

Dnes ráno jsme to ještě nevěděli a o pár hodin později víme, že v březnu k nám přibude nový člen rodiny, kterému musíme do zítra vymyslet jméno. Od E :)

Děti se strašně těší, pořád tu křičí a volají, Davídek chce Emily (což nejde, že, páč je to KLUK!!!) anebo Emmo (snad mu to vymluvím:))) Klárka pořád rozebírá, že Dianka bude maminka a Cézádek tatínek a rozplývá se nad tou představou. Kájovi je to šumák. Zuzka to ještě neví:)))

A může za to Péťa – kamarádka Zuzky. Její rodina nedávno koupila domeček na Plzni jihu a rozhodovali se, co za pejska. No a naši hafíci asi učarovali ;) Jsou totiž skvělí, nádherní chlupáči, vypadají jako zarostlý vlčák, ale jsou přátelští k dětem a sežerou tak desetinu toho, co právě ten vlčák. 

A může za to Pétina maminka, protože mi neměla posílat ty fotky!!! :)) 

Tohle je psí maminka našeho kluka a taky psího kluka Petiny rodinky:) A někde u ní je náš pejsek:) 

Prostě láska na první pohled. Navíc si díky E…milkovi, Edovi … Emmovi … ;) splním sen. Vždycky jsem chtěla chovnou stanici chodských psů, ale nebyl čas. Tak třeba za rok za dva, po svodu a bonitaci, pořídíme ještě psí holčičku a tohle nádherné české národní plemeno budeme rozšiřovat – ne nějak masivně, toho také přítel nejsem. Vydělávat na tom nehodlám. Ale je to tak nádherný pes se skvělou povahou, že jednou za rok mít štěňátka by bylo fajn a věřím, že bychom pro ně dobrý domov našli.

No jsem toho plná, těším se, jako ty děti ;)

Chovná stanice, od které budeme pejska mít, se jmenuje Z letinské kovárny a mají nádherně udělané stránky :)

A pan chovatel má moc milý hlas a určitě nebude litovat, že jedno z jejich mláďátek skončí právě u nás :) 

A tady je ještě fotka naší Dinušky, jak se kamarádí s kotětem :) Fotka asi 6 let stará.

A ještě jedna fotka ze stránek chovné stanice Z letinské kovárny :) Takhle vypadá čtyřtýdenní štěňátko choďáčka :)