Klárčin blog

To sem nemůžu nedat :)) Luci díky :)

Mezi kamarádkama na BC nedávno proběhla zpráva o závodě v běhu – tuším půlmaratonu, prosvištělo mi to kolem uší jen tak náhodou, ale!!!

Letos teda určitě NE, ale příští rok jdu do toho!!:) Musí nás být tuším pět a každá musí uběhnout pěk kilometrů – letos už holky, co běhaj nebo maj fyzičku (což ani jedno nesplňuju:)) snad závodit budou. Příští rok určitě, protože jestli mám prožívat co dneska téměř každý den, tak i kdybych to měla v převlecích absolvovat sama,  nemůžu svou snahu spálit jen tak vniveč.

Cifka hodila info o tom, že v Tchibu maj prima boty a když jsem je tam včera uviděla, už byly moje:) Jsou fakt super, lehounké a prostě na běhání skvělý (na obchod Tchibo nedám dopustit, občas tam něco koupím dětem a ty věci vydrží 3× víc než ostatní). 

Cifka teda taky hodila jakési info o sportovní podprsence, ale docela by mi zajímalo, proč se sportovní podprsenky vyrábí na prsa, která držet nepotřebujou, těch tam měli teda asi milion – trošku se to vymyká logice, ale já se s tím smířím:))

Vybavená tedy jen sportovní obuví, starší bundou, kterou zapnu asi po třech letech (nedobrovolným zhubnutím po …), jsem se dobrovolně vydala ve čtvrt na šest na svou jarní pouť za fyzičkou.

Klárka je v tu dobu obvykle ve standeru, kluci si hrajou, Zuzi dozoruje jen tak jemně (jak já říkám, reaguje na řev nebo krev;), takže mám tu uklízet nebo vysedávat – zrak mi padl na boty a padlo rozhodnutí: Dneska začne trénink!!

Do kapsy mobil a napadlo mě, že budu běhat patnáct minut někam, tam se otočím a pak zpátky. A že si v té patnácté minutě vyfotím, kam jsem doběhla a třeba … časem …to bude dál a dál a dál a dál … že;)

Bydlíme na konci vsi, takže kolem pár domů projít musím, tak jsem se tvářila strašně nenápadně, aby náááhodou nikoho nenapadlo, že JÁ JDU BĚHAT!!! Nevím proč jsem si představovala chlámající se sousedy za záclonama :))

Za zatáčkou jsem ze zrychlené chůze přešla v běh. Po třetím kroku křeč do stehna. Po pátém do lýtka. Ty jo – to bolí!!!!!

No nebudu to protahovat, bylo to pěkný trápení. Střídala jsem rychlou chůzi s popobíháním, občas jsem si vzpomněla na nějaké blbiny, co jsme dělávali při těláku, takže jestli byl v lese nějaký myslivec nebo nedejbože někdo ze vsi, a viděl, jak se dole snaží podezřelá osoba kopnout se do zadku nebo švihat nohama dopředu, asi se dneska dobře nevyspí :)))

O dechu už nemluvím vůbec. Ten jsem ztratila docela. 

ALE!!!

Viděla jsem mokré louky a místo sněhu obrovské louže, které vtékaly do potůčku a ten si krásně bublal a jarně voněl …

Viděla jsem nádherný soumrak, až mi mrzelo, že mám jen foťák v mobilu – modrá přecházela v růžovou a do toho podvečerní paprsky sluníčka …

Viděla jsem, jak u cesty příkopy jen čekají, že v nich začne pučet nová tráva, že se keře třesou na nové zelené kabáty – je prostě poslední únorový den a zítra začíná první jarní měsíc:)

Ani bolavá pata ke konci mého hypervýkonu mi nezkazila náladu, ani kvičící dav doma – jaro je tu prostě cobydup a kdo si popoběhne, u toho možná bude dřív ;)

A tady je můj dnešní cíl (možná se mi zítra podaří ho vyfotit z druhé strany :) ) Kvalita mizerná, mobil nooo …

V posledních dnech se toho semlelo poněkud víc.

Na rovinu do očí nebo alespoň do telefonu nikdo nic neřekne, ale za mými zády se řeší věci, kterým, kdybych nezažila podobné aféry dřív, bych asi těžko uvěřila.Hodně jsem přemýšlela, hodně jsem se zkoušela vžít do těch druhých, ale to se mi asi nemůže podařit. 

Článek Tabu prostě nevydýchalo hodně lidí, ale možná protože o Tabu byl, tak se to dalo čekat. Nicméně i mě to překvapilo. Zřejmě jsem otevřela jakousi třináctou komnatu dřív, než se čekalo, pokud se to vůbec čekalo.

Já ale nepřestanu psát.

Já a blog můj a mých dětí je prostě naší součástí. Rok a půl byl blogem i mého muže, který tragicky zemřel a měl ho rád. Rád si v něm četl, hodně jsme spolu o článcích mluvili, snad můžu i říct, že na něj byl pyšný. On introvert :)

Jsem šťastná  a už jsem to tu psala několikrát, že mám ve fotkách i příbězích od léta 2008 zaznamenaný náš život, protože spoustu z toho bych prostě zapomněla. Mám zaznamenané naše smiřování se s diagnozou Klárky, převážně své pocity, náš denodenní boj, naše výhry, naše prohry, naše starosti, naše radosti.

A celým tím rokem a půl se táhne jako červená nit láska. Která u nás nechyběla.

Nemám se za co stydět, že jsem o ní psala a že o ní píšu dál, protože i když můj muž už s námi není, vlastně je pořád s námi. A navždycky bude. Nejen ve svých dětech. 

Nemám se ani za co stydět proto, že je blog veřejný. Proč by nebyl? Blogů je na netu … na českém netu troufám si tvrdit,  pět až deset tisíc? Nebo víc? Je jich tolik, že by se v nich člověk ztratil. Sama dost dobře nevím, proč ten náš má takovou návštěvnost, která se drží – můžu se jen dohadovat. 

Ale argumentům, že sem chodí lidi číst si o neštěstí, že je to úchylný chování a že dětem hrozí nebezpečí – já prostě nevěřím, to je paranoia jak vyšitá.

Možná sem sem tam zabloudí nějaká ta Kamila nebo i někdo, kdo by se rád popás, chce si rejpnout, možná závidí podporu, kterou naše rodina má – ale věřím, že nikdo, nikdo by s námi neměnil.

Těchhle pár lidí neřeším.

Já prostě nepřestanu psát.

Díky blogu jsem mnohem víc v pohodě, než bych byla bez něj.

Díky blogu jsou tím pádem i daleko víc v pohodě mé děti, má rodina. 

Díky blogu si myslím, že snad líp fotím než na začátku ;)

Díky blogu potkávám moc zajímavé lidi a dostává mě počet komentářů u různých témat, moc si jich cením. Myslím, že právě třeba takové téma Tabu překonalo daleko hranice klasického blogu …

Doufám a věřím, že můj blog pomáhá – proč byste mi to jinak psali, to si snad nikdo nevymýšlí.Má velký smysl, pro mě, a pro některé z vás.

Kdysi jsem ráda čítávala Reflex. Od jisté doby jsem přestala, nevím jestli změnou šéfredaktora nebo čím, prostě už to není ten starý dobrý Reflex a tak ho nekupuju.

Mám pro vás, kdo pořád něco hledáte, stejnou radu.

Nečtěte mě.Vám bude líp, a mě taky.

Nevěřím, že blogem ohrožuju děti nebo jejich výchovu, budoucnost a tyhle argumenty jsou prostě  tak scestný, že už je prostě vidět, že nic jiného si najít neumíte. 

A že to zvládáme, že se snažíme i s tím, co nám bylo naloženo, jít dál … a radovat se, těšit se z každého dalšího dne i když … je Klárka tak nemocná a i když nám zemřel táta dětí a můj muž … to je snad hřích? Hledat si svou cestu, jak z toho, co se stalo, jít dál. 

Jakákoliv cesta, která mě a dětem pomáhá, je v pořádku.

Proto nepřestanu psát.  

Dnes ráno jsme se jeli podívat na Emmettka do Letin u Blovic.

Štěňátka jsou prostě nádherná, dost mě překvapilo, jak už jsou veliká:) Děti si hraní s nima užily, Klárku jsme radši dali do kočárku, protože těm jehličkám, co maj ty chlupatý koule v tlamičkách, nevěřím ani já, ani mechaničák:)  Prokousnoutá guma by byl dooost velký průšvih (zvlášť s ohledem na rozvázání smlouvy VZP s firmou Ortoservis, od které ho máme – takže radši neriskovat).

To štěňátko na třetí fotce je naše :)

Tak už konečně každý den používá Klárka nový vyšší molitanový polštářek na malém vozíčku od Katky a firmy ma-dona:) Na úpravě vozíčku, aby se Klárce líp jezdilo, nesklouzávala tolik, měla výš ručičky a tím se jí i líp řídilo se podílelo tolik lidí!!:)

Tak první byl polštářek – Katko děkujeme :)

Pak když jsem vyřešila stoleček, tak tu byl kamarádky přítel a Klárce upravil nožičky :) Teda vozíčku podstavec na nožičky, prostě aby je měla krásně opřené. 

Do toho klauni přivezli super lehké kozačky, takže než bude mít Klárka ortézy nebo botičky, uvidíme, čeho se dočkáme – tak jí na vozíčku rovnají nožičky ony. Myslím chodidla, pravé už se jí dost stáčí.

No a nakonec teta Jana ze vsi uřízla opěrku zad:)) Klárka jak byla výš, tak už jí ta zádová nestačila. Takže prozatím, možná časem bude mít nějaký korpus, ve kterém bude opřená – anebo prostě spíš z tohodle vozíku vyroste (jako se vlastně už stalo) – a nic už nastavovat nepůjde …

Jenže kvůli váze vozíčku a jeho uvezitelnosti nám snad aspoň rok ještě vydrží. Ten další váží o celých pět kilo víc a bojím se, že tolik síly už Klárka mít nebude… a elektrický by za ní jezdil sám a ručičky by slábly a prostě … jen ať maká, holka naše, dokud to jde :)   

Nechci, ale musím se k tomuto tématu vrátit. Ale jen krátce.

Jsem ohromená, kolik z vás, kteří jste zažili podobnou situaci, (nemám ráda slovo vdova, vdovec, ale tady se to obejít nedá), kolik z vás se ozvalo se svou zkušeností a pocity.

Moc vám děkuju.

Děkuju i vám ostatním za komentáře, názory – vám, kteří sice v našich botách nechodíte, ale snažíte se pochopit, vcítit, nesoudit.

Neděkuju těm, kteří si z článku vzali jen co se jim hodilo a vytáhli si přesně to, čeho jsem se bála. Vytvořili si vlastní domněnky a na nich staví své názory na mě a na celou situaci. Navíc se to pak probírá jak tichá pošta dál a dál … a nakonec je všechno úplně jinak, než jak jsem to původně myslela a napsala. S tím se nedá bojovat. 

Je mi to líto, že jsem se to musela dozvědět, ale nic s tím neudělám.

Proto jsem se rozhodla, že se tady na blogu budu snažit psát zase spíš víc o dětech, o Klárčině nemoci, o tom jak jí zvládáme. Budu dál fotit do Projektu 365, jen si budu hlídat své slovní výstupy ohledně svého muže, své případné budoucnosti, budu si muset hlídat své myšlenky, protože jsem zjistila, že ubránit se pomluvám a lživým interpretacím nedokážu. A než tohle, to buď nebudu psát vůbec anebo zase pod heslem.

Nicméně – vážím si moc otevřenosti, která tu byla a je neskutečné, že to téma Tabu nakonec dohnalo i mě. Přesto děkuju. Snad ten článek pomohl některým z vás, snad něco rozkryl, hlavně ta diskuze pod ním … za to mi stojí a nelituju.

Crrr, crrrr, crrrr …

Spojovatel: „A nezapomeňte, jen pět minut, nic osobního, jinak dva roky žádné volání, ano? Ani těch pět minut měsíčně!!“

Já: „Ano.“

Spojovatel: „Dobře, přepínám …“

Crrr, crrr, crrrrrrrr …

Tluče mi srdce, cítím ho až v krku. Telefon mi ze zpocené dlaně klouže, rychle ho přendavám k druhému uchu a tu pravou si utírám do svetru.

„Ahoooj“ – ozve se z druhé strany známý hlas.

Málem upustím sluchátko.

"Ahoj mi … mé …(nic osobního, rezonuje mi v hlavě, ale proč, sakra, proč??? Mám pět minut na to se ho zeptat na cokoliv, co jsem nestihla a nesmí v tom být nic osobního, takže jen věci praktické … ale když slyším jeho hlas po takové době … polykám slzy a nejsem schopná mluvit…)

„Prosím tě, kde máš tu vojenskou knížku?“ – koktám a připadám si jako v divném snu. Mluvím s NÍM, můžu se ho na cokoliv zeptat, co mi ulehčí dořešit co se nestačilo, ale nesmím mu říct, že se mi strašně stýská, že nám všem chybí, že se to nemělo stát … že ho miluju … 

„Myslím, že jsem jí naposled viděl v té aktovce, co jsem nosil dřív do práce, ale kde je teď, nevím, podívej se tam.“ – mluví jakoby se vůbec nic nestalo, jakoby se měl vrátit večer domů, jakoby … bylo všechno jako dřív …

„A … a … mám vysypat až mi přivezou písek tu dlažbu před garáží? Jsem jí dneska zametla a jsou tam díry …“ – blekotám přijde mi nesmysly, ale když jsem to dneska dělala, tak jsem přemýšlela, jak to dělal a prostě nevím …

„No jasně“ – slyším jak se usmívá.

Trhá mi to srdce… potřebuju se zeptat na dalších tisíc věcí, které tu zůstaly nedodělané a s kterými si nevím rady, ale … místo toho začnu brečet :" Miláčku, strašně se mi stýská … a dětem … proč …"

Nestačím už nic říct. Telefon je hluchý. Konec. Porušila jsem pravidla.

.............­.............­.............­.............­..............

Nedávno mě napadlo, kdyby tak šlo … třeba jednou za měsíc, jednou za půl roku … zavolat do nebe. Nebo prostě TAM … i kdyby jen kvůli vyřízení věcí, které se nestihly, abych se mohla zeptat … i za cenu, že bych mu nemohla říct nic osobního … prostě jsem si to představovala, ještě ho slyšet … chviličku … 

Stejně bych nikdy žádná pravidla nedodržela. Popravdě bych z toho telefonu asi docela šílela. Možná je dobře, že většinu odpovědí na své otázky nosím v sobě. Jen se musím zastavit a poslouchat. Jsou tam … jako ty. Vlastně spolu takhle můžeme mluvit často. Jen tu zodpovědnost za to, jak to dopadne, tady … v životě … už nesu sama. 

Už mi to nikdo nevymluví.

Předjaří je tu!!!:) 

Určitě nám Zima ještě ukáže tesáky, určitě ještě přijdou mrazy a nemáme zdaleka vyhráno. Ale – dnešní den prostě voní skorojarem. Sluníčko se opírá do střech, které se bílou peřinou už nepřikryjí, i do hromad sněhu, které stydlivě hubnou.

Káčka usnula, Davídek si šel malovat omalovánky a já vyběhla za holkama na louku.

Škoda, že jsem mohla být jen chvíli, děti nemůžou v domě zůstat dlouho samy. Sluníčko pálilo a vzduch tak voněl, že jsem úplně cítila takový příval energie … a takové těšení se na jaro a na teplo a prostě na všechno, co přijde … že bych klidně dnešní odpoledne na těch našich pastvinách strávila:)

Tak jsem jenom po zimě vymyla koryto s vodou (v mrazech jen dolívané horkou vodou) a nanosila čtyři vědra čerstvé vody, udělala asi pátou podestýlku oddělení šestinedělí (u holek teda doufám jen v dvoudenní:)) – Matýsek to musel hned jít zkontrolovat, prostě chlap, jestli to tam prej budou mít holky s miminama obyč nebo nadstandart (mezi námi, docela by mě zajímalo, jestli se vůbec kluk jeden dostal k akci a jestli aspoň jehňátko Máji, jeho družky, bude jeho:))).  

Nemám ráda ani u ovcí bordel, ale po zimě … je to docela tragédie, brigádnických hodin padne až sleze sníh úplně, hodně. Jenže – to že všechno taje je prostě zase pozitivní a basta, takže i z téhle břečky jsem prostě měla radost :)))

Cestička k senu – jak je hlad donutil, potvory mlsný;)

No a nakonec … být tak kočkou … vyhřívat se na studni a nic nemuset … ty naše dvě se teda rozhodně maj:) 

Jaro už prostě stepuje za rohem. A s ním všechno hezký, co může tohle roční období přinést :) Věřím tomu, cítím to, bude líp. A to je moc dobře:) 

Tak k nám přijeli klauni z Kladna :)

Už u nás jednou byli na podzim, pak na jedné akci Spinálky – a dnes zase:) Předtím se stavovali za nemocnýma dětma na ORL v Plzni na Borech, já jsem ještě pozvala Klárčinu kamarádku Anetku z naší vsi a Davídkova kamaráda Péťu, aby bylo dětí víc a byla větší legrace:)

No myslím, že si to všichni náramně užili, tady je pár momentek a – moc moc děkujeme, klauni !!!:) A maminka navrch za pleny a oblečení a botičky – jedny jsou Klárce naprosto super, jsou to tenké kozačky na zip, krásně jí rovně drží chodidla a jezdí v nich doma, než budeme mít od ortopeda speciální :) 

PS: V červnu jsme se přihlásili na víkend do Smečna na sraz s rodiči a dětmi se SMA – a tak jsme klauny poprosili, jestli by zase přijeli potěšit prcky i rodiče :) Tak se moc těšíme, že se tam potkáme :)

Když jsem nad ránem sesumírovala své pocity … po čtvrt roce, asi by bylo na místě zmínit, jak podle mě zvládají situaci děti.

Dětem jsem to řekla hned v té minutě, co policajti odjeli. Klekla jsem si k nim, abych byla na jejich úrovni, řekla jim to a … pak už toho moc nevím … 

Zuzka - i když byl Milda její nevlastní otec, měla ho moc ráda. Hned jak se dozvěděla tu zprávu, fungovala až do pohřbu za mě. Jela na nějaký pohon, netuším na jaký, byla při ruce mé mamce, kamarádkám, mamince Mildy – protože o dětech ví všechno, co potřebují, ví co se musí s Klárkou … na pohřbu nejvíc plakala, tam se to všechno vyvalilo … 

Po pohřbu se všichni rozjeli do svých domovů a my jsme jako už jen pětičlenná rodina museli zase začít fungovat. Nejdřív mi to bylo líto, přišlo mi to brzy, docela bych asi ráda zůstala v milosrdném otupění ještě chvíli. Ale bylo to dobře. Klárka se vrátila z nemocnice a vybavuju si, jak jsem se ani neradovala. Jak jsem cítila tu tíhu, jak jsem si uvědomila, že prostě … no kolem toho datumu na začátku prosince o tom píšu … 

Davídek - prvních asi čtrnáct dní strašně moc zlobil. Pak měl asi dalších 14 dní, kdy se zlobil na mě. Nesnášel mě vidět brečet. Nejvíc tomu pomohli myslím naše cesty ve dvou do Plzně, kdy třeba Káčka spala, Zuzka s nima byla doma a já jen s Dádou jela do města nakoupit. Povídali jsme si v autě, byli jsme na místě, kde se to tátovi stalo. On to měl potřebu řešit z hlediska hasičů, doktorů … fakta, fakta, fakta … nic jsem mu netajila, snažila jsem se mluvit věcně, protože jsem věděla, že pláč ho rozčiluje (no ale stejně se to kolikrát nedalo ..) 

Dneska si myslím, že je z toho venku.  Nezlobí se na svět, ani na mě, ani na tátu … je to normální zvědavej kluk, který se strašně těší do školy a o tátovi si rád povídá a vzpomíná.

Klárka - celé dva měsíce odmítala o tátovi mluvit. Nechtěla se dívat ani na jeho fotku. Zavírala oči, doslova i obrazně. Zlobila se na tátu, že se nevrátil. Trápilo mě to hodně. Ale nechtěla jsem to lámat, dala jsem jí čas, cítila jsem, že je to to, co potřebuje. Dneska sama přijde a začne povídat, jak si s ní táta hrál na tohle a na tohle, jak jsme mívali Černou hodinku … dívá se na fotky, ale při tom vždycky hlídá moje oči. Zabodne se do mě a já se cítím jako obnažená. Mám pocit, že mou bolest vnímá a že na mě očima mluví … kolikrát mě sama jen tak pohladí po ruce … je neskutečná … Nesnáší, když někam odjedu, proto když musím do města, jezdím v době kdy spí. Myslím, že spolu se Zuzkou má o mě největší strach. Kluci to tak neřeší.

Kája - po měsíci tátu na fotce nepoznal. Strašně jsem to obrečela. Tak jsem mu ho začala hodně ukazovat, díváme se spolu na fotky v počítači, na fotky co tu máme viset a u všech volá: Táta – ale bojím se, že neví … kdo to vůbec je. Prvních asi deset dní hodně plakal a pořád na mě visel, strašně jsem ho tím, jak jsem byla mimo, znejistěla. Pak už dobrý a momentálně je v tak nádherným období, že se mi svírá kolikrát srdce kvůli tomu, že ho Milda nevidí. Rozpovídal se (bíško má hlad, maminko, vííííš?:)), je prostě v nádherným věku, veselej, krásnej chlapeček. A je svému tátovi tak podobný … 

Kdybych měla udělat stupnici, tak nejlíp je na tom Kájík, protože prostě byl maličkej, když se to stalo. Pak bych řekla že Davídek se Zuzi … a nakonec Klárka. Tam se mi snad podaří nějak zvládnout ten její strach o mě … ale na tátu se už snad nezlobí … 

Nevím, když to tu tak píšu, doufám, že jsme to zatím ustáli a že to bude lepší a lepší … snažím se … snad jsem vnímavá a snad mi nic neuniklo. Pomoc psychologa jsme zatím nevyhledali, ale kdybych měla pocit, že to některé z dětí nezvládá, tak bych určitě neváhala. U Klárky jsem prostě čekala a kdyby to dnes bylo stejné, už bych to řešila. Naštěstí i u ní to chtělo čas a pomalu opatrně si povídat a když bylo třeba, přestat … a myslím, že nám to jde …

Ještě k hrám – dost často si děti hrajou, že mají zvířátka rodiče a jedno z nich umře. Mláďátka pak pláčou a děti jim vysvětlujou, že prostě ten někdo umřel – a jsou u toho kolikrát tak věcné, až mě mrazí. Myslím, že i tímhle se vyrovnávají s  tím, co tak nečekaně přišlo do jejich životů … a někdy když si povídáme, a je to do smutna, některé z nich řekne takovou hlášku, že přes slzy všichni brečíme … asi to tak má být …