Klárčin blog

Nedávno jsem změnila vkládání fotografií – dávám větší, můžete na ně kliknout a ukážou se ještě větší, až jsou největší na celém světě :)

Jenže podle některých náznaků se to někomu nelíbí – zabírají hodně místa na stránce, v rodině třeba zase při tisku utiskují text tak, že není skoro vidět … atd …

Prosila bych o hlasování a případně o názory pod článek, děkujiii – já vím, že blog je to můj, ale konkrétně co se týká fotek sama rozhodovat nechci, dám na většinu a zajímá mě váš názor:)

Když mi před 14 dny přišel dopis se zeleným pruhem od notářky, tak to bylo zase dost velké přisolení do nezhojené rány.

To předvolání k začátku řízení o dědictví po mém muži jsem čekala. Jen jsem nečekala, že se mnou tak zamává.

Dneska musím říct, že je asi dobře, když tohle řízení začne až po nějaké době od úmrtí. Kdyby notáři byli rychlí (nebo že by to byl záměr?), tak v prvním týdnu bych ze sebe nic nedostala. V prvním měsíci bych možná dostala, ale asi bych půlku probrečela.

Takhle po dvou měsících a kousek jsem vcelku věcně přinesla podklady (díky Lucce a Martinovi jsem věděla, co mám mít a na co se připravit, tak děkuju:) ), vcelku myslím si v pohodě odpovídala na otázky a rozbrečela jsem se jen když jsem diktovala rodná čísla dětí a četla je z jejich rodných listů. Nejvíc mě dostalo číst Káju, prostě asi proto, že je tak maličkej …

Navenek to asi šlo dobře, ale když jsem přijela domů, tak jsem kolem šesté večer šla kolem Davídkovi postele (děti si hrály, Klárka ve Vallim a Zuzi u nich byla s Kiki a připravovali koupání) a najednou jsem si ani nevím jak lehla a usnula. Prostě jsem usnula z fleku a spala asi patnáct minut.

Ta psychická vyčerpanost mě dostihla až dneska. Nikdy dřív by se mi tohle nemohlo stát.

Ale je to za mnou. To poprvé. Příště už tam půjdu jako mazák. Budou tam v zastoupení dětí sociální pracovnice, budou hlídat, aby děti dostaly svůj podíl. Nic víc než ten náš dům prakticky nemáme. Takže budu mít prima spoluvastníky;) Jsem zvědavá, jak budou pomáhat při údržbě, opravách a rekonstrukcích :)) Přemýšlím, že Černé hodinky změním na Domovní schůze :))

Tak tak … být domovním důvěrníkem byl vždycky můj sen ;) Akorát nemám nad sebou nikoho vyššího, komu bych mohla případné hříšníky hlásit – nebo jo? ;)