Klárčin blog

Tak už máme oveček jen pět.

Roční beránek Martin to má už asi za sebou. Odpoledne v půl 4 si pro něj přijeli „kluci“ ze vsi, v ohradě ho zahnali do salaše a pak svázaného odnesli …

Jako jsem ráda. Nebylo už příjemný lízt do ohrady a bát se. Poslední dobou dokázal vyvrátit i velká vrata do zahrady. Pocit, když před vámi couval a typicky zaklonil hlavu a rozběhl se … taky nic moc, přišla jsem si jak toreador a musela jsem ho něčím majznout nebo píchnout vidlema, aby mě nenabral. V ohradě se nedalo nic dělat, vrátka do vedlejší ohrady už vyvrátil. Nemůžu vozit kolečka s hnojem, nosit vodu, uklízet tam, když odněkud ze zálohy se může kdykoliv vyřítit asi osmdesátikilový paličák.

Nevím, jestli by to stejně řešil Milda. Ale stejně mi Martina bylo líto … 

Ale tak nějak se utěšuju, že tu měl hezký život. Obrovskou louku od jara do podzimu plnou trávy a pampelišek. Přístřešek, kam se mohl schovat, když pálilo slunce. V zimě zase do závětří salaše a měl tam oblíbené místo, kam jiná ovečka nesměla. Byl to takovej paša, šéf – holky se mu podřizovaly. Jeho harém;) A jako bonus malýho beránka Matýska, na kterým si ukájel své vůdčí pudy a poslední dobou tomu třicetikilovýmu šmudlovi dával dost zabrat;) 

(fotka z června 2009 ze střihu)

Prostě to tak chodí. Trochu je mi to líto, byl jako maličkej roztomilej a byl to asi největší mazel, byl nejvíc ochočenej. Jenže na mně si vůdčí pudy prostě zkoušet nemůže, natož na Zuzku. Takže po téměř roce života u nás … jsme se včera rozloučili. Naposled jsem ho pohladila po čumáku, ještě tak důvěřivě mi proti ruce vyrazil, aby se o ní podrbal.  Zradila jsem ho.

Jenže to nešlo jinak. Není to proti řádu věcí. Bylo to jen zvíře. Jen z mé vůle první zabité.

Divnej pocit. Rozhodně to v sobě ještě vyřešené nemám. A je mi prostě smutno, když koukám na holky, jak pobekávají a postávají, jakoby ho hledaly. Pořád říkám, že je ovce hloupá – no nevím. Včera mi občas přišly smutný jako já.