Klárčin blog

To je sranda, když se nožičky z pěny vynoří a pak zase zmizí :))

Bohužel se mi nepodařilo zachytit ten Kájíkovo užaslý a přitom rošťácký výraz :) Jak mě pak Kája uviděl, už chtěl z vany ke mně. 

Je to takovej mazlík. Skoro se nechce věřit, že za pár let se bude při puse odtahovat, že za pár let ho moje obejmutí možná přivede do rozpaků a bude se mu snažit vyhnout. Kdyby se tak člověk mohl namazlit do zásoby. Aby mi to pak nebylo líto. 

Milda byl prý jako malej taky tulidlo. Já ho znala, až když už mu bylo skoro třicet a když se vítal nebo loučil se svou maminkou, tak stál jak prkno, nevěděl co s rukama, nejradši by někam utekl a byl rád, když tyhle ceremonie skončily. Nebylo to o tom, že by mámu neměl rád, prostě byl v rozpacích – já se teda skrytě bavila a nepoznávala ho, máloco ho vyvedlo z míry, ale tohle vždycky :)

Dívám se na svoje chlapečky, na naše chlapečky, co ještě rádi vyskočí na klín, položí si hlavičku, dávají jednu pusu za druhou … a tak si říkám … všechno by taky podědit nemuseli, ne? ;) 

Včera jsem o tom musela přemýšlet.

Psát jsem tam ale nemohla.

Od jistý doby se občas bojím napsat svůj názor na nějakou diskuzi na BC, protože mi přijde, že bych moralizovala a na to není nikdo zvědavej.

Včerejší diskuze o nevěře, o tom, že řekněme třeba „jedna z nás“ má téměř všechno až na to „šimrání v břiše“, když manžela uvidí ve dveřích … a tak se tím trápí a zase by to chtěla zažít a znovu se zamilovat …

Přemýšlí, jestli má do „toho“ jít, do nevěry, znovu první rande, první líbání … pocit žaludku na vodě. To, co manželství už nepřináší. Má pocit, že má všechno … vybavený byt, práci, děti, manžela … a ubíjí jí stereotyp.

Vůbec nesoudím. Jenže to by nepochopila. Proto jí tam nemůžu napsat. Nebo jim všem, které to probírají a vnímají stejně.

Jsem o tolik jiná?

Já můžu … mám otevřené dveře, možná mě ještě někdy čeká to šimrání … možná se ještě někdy zamiluju až budu mít pocit, že se zblázním z každé minuty, kdy nebudu s ním … já můžu … můžu o tom klidně snít a můžu to i žít a nevěrná nebudu.

Jenže já bych mnohem radši žila to svý nudný manželství … dala bych cokoliv za to, aby se ve čtyři hodiny odpoledne otevřely dveře a v nich se ukázal můj  … muž. Žádný šimrání, žádný risk, žádný pocit nudy a ani třeba touha si dokázat, že jsem ještě hezká … by mi za to nestál. Dala bych všechno na světě za to – žít, jako dřív …

Tady to napsat můžu …  tady to snad nikdo jako moralizování brát nebude …