Klárčin blog

42 komentářů k “Šimrání”

1. 1 9. Únor, 2010, Lenka:

   Diny, musím s tebou jen souhlasit. Jsem pro manželský stereoptyp!
   Však na vztahu se může pracovat, pokud oba chtějí, proč to ničit nevěrou? Je mi z toho smutno, zřejmě proto, že jsem měla tu čest… s nevěrou… A i když je to vcelku dávno, docela dost to furt bolí. 

   Vloženo 9. Únor, 2010 v 16.02

2. 2 9. Únor, 2010, Zuza77:

   Diny, proč byste to tam nemohla napsat? Já tu diskusi sice nečetla, ale tuším o co tak může jít… a přijde mi, že tady chybí pokora k hezkému obyčejnému životu, že toho prostě lidi chtějí hodně, aniž by něco dali (ne někomu, ale životu, prostě žádná snaha). Jestli chce nějaká manželka zase zažít to šimrání, co třeba začít sama u sebe a překvapit svého muže něčím neobvyklým – nemusí to být ani náročné, ani drahé ani nic… prostě jen milé. A třeba začne šimrat v žaludku jeho a bude to chtít své milované oplatit 

   Vloženo 9. Únor, 2010 v 16.15

3. 3 9. Únor, 2010, hataika:

   Diny,tak to můžu podepsat,co jsi napsala.Navíc,já si nemyslím,že manželství=nu­da.Bohužel řada lidí si začne vážit toho co má až po nějakém životním kotrmelci.A někdy může být i pozdě.Já moc dobře vím,co mám,jsem za to šťastná a věřím,že je nás takových/pro někoho třeba nudných../víc.

   A nebuď na sebe tak přísná,vím,že teď je to hodně bolavé téma,ale čas ukáže,jestli máš někoho potkat nebo ne.Osobně ti držím palce i když teď to pro tebe může být nepředstavitel­né.Snažím se být upřímná,rozhodně nechci ublížit.Jedna naše příbuzná přišla velmi mladá o manžela,celé příbuzenstvo jí litovalo,až do doby,kdy se seznámila s mužem a nakonec si ho i vzala.Pak se chování příbuzných zmněnilo a ona byla pro ně špatná.Litovat jí to ano,ale ,,dovolit" jí normálně dál žít,to už jí měli za špatnou…

   Vloženo 9. Únor, 2010 v 16.34

4. 4 9. Únor, 2010, Lucka73:

   A jak strašně moc bych to všechno chtěla zpátky já… už mám pocit, že to všechno snad ani není pravda. Že to byl jen sen – nemít kolem sebe živý důkazy, asi bych v ten sen i věřila.....

   Vloženo 9. Únor, 2010 v 16.44

5. 5 9. Únor, 2010, Lucka73:

   … a ještě – ani nikdy před tím jsem netoužila po změně. Po „tom“ se to změnilo. I když všechno sečtu – jsem šťastná… jen mi prostě ON chybí..... Nic víc, nic míň…

   Vloženo 9. Únor, 2010 v 16.48

6. 6 9. Únor, 2010, Lenka:

   Jenže, Diny, to ona si neuvědomuje. Zřejmě jí někdo oslepil, zaujmul, takovéto omámení. Zažívá stereotyp,třeba jim to i doma až tolik neklape, ale jen kdyby o něj přišla…Víš jak se to říká, člověk si něco uvědomí, až když o to přijde.Tím ale nemyslím, že ty by sis to uvědomila až teď.

   Vloženo 9. Únor, 2010 v 17.35

7. 7 9. Únor, 2010, Alien:

   I já si každý den říkám, jak je to dobré, mít vedle sebe toho nudně spolehlivého chlapíka s bříškem (jů, doufám, že tohle nečte :) ).. zažila jsem už lecos, a netoužím po změně. Já osobně těmhle lidem říkám věční hledači/lovci, je jich dost a dost, jen nevím proč.

   Vloženo 9. Únor, 2010 v 17.43

8. 8 9. Únor, 2010, Pavla:

   Diny, právě to šimrání v břiše mi vzalo manžela (asi jsem ho už nudila a potřeboval změnu) a já stále to šimrání cítím, pokaždé, když on zaváhá a vysloví, že uvažuje, že by chtěl zpět, zpět k nám, zpět k tomu, čeho si nevážil. Tak hrozně to šimrání nesnáším, tak strašně bych se ho chtěla zbavit a celé té své nelogické lásky k někomu, kdo mi tak strašně ublížil a vlastně tímto ubližuje stále.
   Mám taky otevřené dveře, třeba to ještě někdy zažiju..pokud já dokážu zdolat to svoje nesmyslné srdce. A vlastně ani nevím, jestli po tom toužím, chtěla bych klidný ustálený rodinný život s někým, na koho se můžu spolehnout, o koho se můžu opřít.
   Ani nevím, proč to píšu, nějak moc to s tvým článkem nesouvisí, ale zase mi evokoval tyhle myšlenky…

   Vloženo 9. Únor, 2010 v 17.46

9. 9 9. Únor, 2010, Tereza:

   Diny, taky nevím proč by jsi to nemohla napsat tam kam chceš.

   Vloženo 9. Únor, 2010 v 17.48

10. 10 9. Únor, 2010, Mak:

    Diny, nezlob se, ale daji se tyhle veci porovnavat?

    Ty jsi mela stesti a nasla jsi lasku sveho zivota (a verim, ze Lucka asi taky). Meli jste uzasne chlapi s velkym Ch. Jenze takovy nejsou vsichni. Co kdyz to proste nekdy nevyjde?

    Je mi strasne lito co se tobe a tvym detem stalo. Ctu vas denne od pocatku blogu, jen neprispivam. Ale nemyslim ze je spravne to posadit do roviny, ze by mela byt rada, ze ma manzela, protoze je ZIVY. Ale asi jsem te spatne pochopila.

    Tak a ted se do me muzete pustit;)

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 18.03

11. 11 9. Únor, 2010, Andrea:

    Mám štěstí. To šimrání občas cítím i po 15-ti letech. A i kdyby ne. Já jsem za „nudný“ stereotyp a možnost spolehnutí na chlapa! Zvláště když v tom vztahu jedou i děti.
    Dotyčné bych něco asi napsala. A jestli je to moralizování? Asi je, ale nemá psát blbiny. :o)))

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 18.27

12. 12 9. Únor, 2010, Jindřiška:

    Tak já jsem do diskuze nakoukla, myslím, že se tam objevily názory pro i proti, tak, jak to bývá ve většině diskusí. Sama jsem vdaná šestnáct let, někdy je to fajn, někdy na vraždu . Prošli jsme si i krize, ale vpodstatě se dá říct, že jsem spokojená. Což neznamená, že mě občas nenapadne, jaké by to bylo být zase tak čerstvě zamilovaná se vším všudy, co k tomu patří. To asi někdy napadne každou. Jestli ta, která diskusi otevřela píše „blbiny“ (viz, komentář č. 12) nebo jestli se doopravdy trápí – to je těžko říct. Možná to neví sama, zeptala se na názory, přečte si takové i onaké, ale nemám pocit, že by byla a priori odsouzeníhodná, nikdo z nás přece její situaci nezná, můžeme jí jenom říct, jak to má která z nás. Vpodstatě si nemyslím, Diny, že bys tam svůj názor napsat nemohla, byl by to další, který se tam objeví a nemyslím, že by ho někdo odsuzoval – jako se vším, někdo by souhlasil, někdo ne.
    Jindra

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 18.39

13. 13 9. Únor, 2010, zidule:

    Mak, taky máš pravdu, každý si ji v tom najde sám, Diny má za sebou i nevydařené manželství (jestli jsem to správně postřehla), tak určitě neodsuzuje rozbitá manželství. Já jsem za jedno manželství na celý život, ale to jsou sny a přání, realita a osud to rozhednou sami, zatím to funguje 17 let a vážím si každého společného dne, jen nám fajn, žijeme jeden pro druhého i s 3 dětmi, nejsem najivka, vím, že se to může změnit, ale zatím si to nepřipouštím.
    Jak jsi Diny psala, že škoda, že se nenaplní to 6. místo v novém autku, které vám velmi přeji, tak jsem ti chtěla napsat, že se po určitém časovém posunu určitě naplní, jen máš vysoko latku, snad se zjeví někdo NĚKDO, kdo bude fajn se vším všudy.

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 18.44

14. 14 9. Únor, 2010, Anulenka:

    Diny, taky jsem včera četla tu diskusi a taky do ní nic nenapsala Taky patřím k těm, co si hodně, hodně váží toho, co mají. A díky Tobě a tomu, co se stalo, si teď víc než kdy před tím uvědomuju, jak moc je to křehké!!! Což si asi zřejmě neuvědomuje ta zakladatelka
    An.

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 19.04

15. 15 9. Únor, 2010, draky:

    A to já po změně toužím. Jenomže né po partnerský, omezuju se na to, že bych brala jinou kuchyň, jinak pokoje, jiný nádobí a tak. Touhu po změně manžela opravdu nemám. Asi mně nešimrá, když přijde domů, ale vím, že když je na služebce a jeden večer nepřijde, tak je to strašně, ale strašně dlouhý. A že když něco zažiju během dne, moje první myšlenka je, zavolat manželovi. A když se večer otevřou dveře a on přijde, tak je to prostě něco, co tak má být. A co tak chci mít. I tu nudu, protože většinu času trávíme doma s dětma. Určitě je to časem stereotyp, ale já ho mám ráda, když všechno plyne jak má…

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 19.04

16. 16 9. Únor, 2010, Januna:

    Diny, nedávno jsem četla rozhovor s jedním lékařem z Lékařů bez hranic, který pomáhal na Haity. Popisovat ty hrůzy, co tam zažil, vč. toho, že raněné poznačovali barvami, které určovaly pořadí jak budou ošetření. Černá znamenala víceméně jasnou smrt a ty neošetřovali, pak byli další dvě barvy, ty si už nemamatuji přesně, ale jedna znamenala vážnější zranění, ale s prognózou uzdravení a ta další barva bylo ještě lehčí zranění, které snese odkladu ošetření. Popisoval, jak byla práce náročná na psychiku a jak se musel po určité době vrátit zpět do Čech. Byla mu položena otázka jak se dívá na problémy Čechů, kteří řeší, že zase napadnou 3 cm sněhu a nastane kalamita. Odpověděl, že každý si řeší své problémy, a že mají na takové problémy právo, že je vůbec neodsuzuje. Víš a mě to šimrání přijde jako „obdobný“ problém, mám pocit, že se na to díváš až příliš osobně, na základě odžitého. To ti ale nevyčítám neb sama vím, že to k tomu člověka svádí – osobní zkušenost, i když z jiného soudku. Nemohla jsem další dobu otěhotnět a tak pro mě byly diskuze na téma ne/nechat si dítě, když se mi zrovna „nehodí“ stejně nepochopitelné a zraňující jako zmiňovaná diskuze pro tebe. Já osobně jsem s manželem už více jak 12 let, také sklouzáváme ke stereotypu, ale měnit bych nechtěla ani za nic a když mě náhodou začne pálit dobré bydlo, tak si sundám snubní prstýnek a chvilku si s ním hraju a vždy mi vyvztanou slova faráře, který nám řekl něco v tom smyslu, že prstýnek se symbolem manželství, že je to kroužek, po kterém můžeš chodit pořád dokola, ale člověk by se neměl vydat směrem ven. On to tedy řekl mnohem lépe, ale podstatu jeho slov jsem přepsala svými, ne tak vzletnými.

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 19.20

17. 17 9. Únor, 2010, nika:

    Milá Diny,
    s mým mužem jsme spolu už skoro 6 let. Taky si kolikrát řeknu, že je to trošku nuda a hodně stereotyp, v sexu vím přesně co bude následovat, přemýšlím, že bych třeba chtěla zkusit něco jinýho. Jenže od konce listopadu si vždycky řeknu ,,buď ráda, za to co máš a nerouhej se myšlenkama na něco jinýho."
    Třeba se opravdu jednou zase zamilujete a já vám to moc přeju, ale zároveň je mi jasný, že to nebude hned.
    Přeju vám d dalšího života jen to nejlepší a samozřejmně i vašim dětem. Jste totiž neskutečně silná osoba. :)

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 19.56

18. 18 9. Únor, 2010, Dido:

    Hledala jsem TAM tvůj komentář…Já to říct neumím, ale tak nějak jsem doufala, že Ty bys jí to povědět mohla.

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 21.22

19. 19 9. Únor, 2010, Katka:

    Diny pěkně jsi to napsala. On si člověk často neváží toho že toho druhýho vedle sebe má jen proto že se mu zdají večery a dny stejný. Že mu přijde že se nic novýho neděje. Já se přiznám že zrovna v této chvíli si vážím toho že mám vedle sebe muže kterýho mám při těch problémech který jsem způsobila. Klidně se neboj to do té diskuze napsat. A i když ted nějak nemám chut chodit na diskuze na emimino, k tobě na blok chodím čerpat energii.

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 21.46

20. 20 9. Únor, 2010, Sandra:

    Ahoj Diny,
    čtu denně, píšu dnes poprvé. Na tomhle, co píšeš je pěkně vidět, jak je všechno relativní. Kolikrát si na tebe vzpomenu, když je někde diskuze typu: Co vás na tom vašem štve?!a píší tam manželky, jak ten jejich po sobě neumývá nádobí a neuklízí si špinavé ponožky…a přitom jsou to samé takové prkotiny, což se ovšem v pravém světle projeví až když je pozdě. Kolikrát člověk neví, co má, dokud to má…často na tebe myslím, když mám třeba blbou náladu a pocit, že by se ten dnešní den měl překočit, nebo když si říkám- vogo, zase ty smradlavý fusky pod postelí!…jsou to prkotiny. A takové věci jako šimrání v břiše řeší většinou jenom ti, co si pěkně stojí na svých jistotách jak na pilířích- v okamžiku, kdy se jim ty pilíře začnou pod nohama rozsypávat, tak honem rychle zapomenou na šimrání v břiše a budou rádi, když opět seberou jakous takous rovnováhu.

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 22.25

21. 21 9. Únor, 2010, Kebusa:

    Diny, a nemohla bych tam aspoň dát tenhle odkaz?

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 22.31

22. 22 9. Únor, 2010, sally:

    Mak,
    když bych měla partnera, který mi nevyhovuje, tak za prvé – řeším problémy s partnerem, za druhé – když vyřešit nejdou – tak se rozvedu a dotáhnu do nějakého konce vztah s tím partnerem – a PAK si hledám někoho jiného… ale rozbíjet rodinu kvůli šimrání v břiše, mi přijde neuvěřitelně… hloupé… co je dětem po mém šimrání? Mají přijít o tátu protože se mi nepodlamují kolena vášní při každém pohledu na něj?

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 22.37

23. 23 9. Únor, 2010, Haha:

    Diny,
    nechci řešit, pro co jsem či nejsem já, taky nelze pochopit jednání či jen myšlení některých lidí. Přesto myslím, že 1) každý člověk je povahově jiný a 2) – ač druhý, taky velmi důležitý bod – každý člověk je dotvářen zkušenostmi, které prožije.
    Řeknu ti – vím, že bych sama vnímala svět jinak, byla bych jinde, svým způsobem krásně naivní, šťastná, téměř věřící v pohádky… V reálné pohádky. Možná tak před deseti lety.
    Pak se stalo něco a já jsem byla „posunuta“ jinam. Vnímám svět jinak.
    Dnes se mi při slově „nevěra“ nechce zvracet jako kdysi. Dnes (ač nemám zkušenost) při něm jen mám nutkavou potřebu varovat, jak je to strašně nebezpečné… Pro všechny zúčastněné. Přitom vím, že nevěra je svým způsobem takové …nic… pro někoho. Ty dotyčné asi nikdy nezměníme (a ani nepochopíme), ač se o tom někdy bláhově snažíme…
    Začínám motat páté přes deváté.
    Chtěla jsem jen říct, že jsem se taky naučila NESOUDIT. Protože určitě je někdo, kdo daného člověka pochopí, a nemusím to být vůbec já.
    PS: Pravidelně Vás čtu a jsem s vámi.

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 23.37

24. 24 9. Únor, 2010, Lída / Taptinka:

    Diny, já si taky myslím že si to neuvědomuje.. protože si neumí představit co by dělala kdyby byla najednou v Tvé situaci. Přiznala by si že předtím měla takové myšlenky ?? Asi ne..

    Jsem sama, chlapa nemám bo o žádného svobodného a věkem přiměřeného ani nezakopnu.. děti bych chtěla, ale i „s tatínkem“, takže zase nic.. Bude mi třicet, v okolí už se rodí druhé a třetí děti…

    Kamarádka, o dva roky starší, osmiletý kluk – a řekne mi, že neví jestli neměli tenkrát ještě počkat. Že mohli flámovat, jezdit po dovolených, užívat si že jsou bez závazků. JENŽE – jak by věděla že to „může“ ??? By jí to přišlo normální, být svobodná by přeci nevěděl o co „přichází“..

    Tvrdím že nejde srovnávat. Jak se říká – kdo nezažil, nepochopí.
    Což ovšem nic proti Tobě, věřím že Ty bys dala vše i za to, mít tu M. zpět, byť bez toho „šimrání“ …

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 23.53

25. 25 9. Únor, 2010, Lída / Taptinka:

    dodatek – diskuzi jsem nečetla

    Vloženo 9. Únor, 2010 v 23.55

26. 26 10. Únor, 2010, Dvoukvítek:

    Pěknou chvíli tu sedím a přemýšlím, jestli napsat.

    Chápu povzdech Diny a neberu ho jako moralizování. Spíš jako úplně jiný úhel pohledu. Jiné zkušenosti, určitě zralejší náhled, draze vykoupený …

    … do té diskuse jsem přispěla. Působí na mne totiž úplně jinak. Když to řeknu hodně vzletně, tak ta holka necítí pod nohama svojí stezku života a to je sakra důležitý. Cítí, že něco není v pořádku i když „všechno funguje“. Co jsem pochopila, tak s mužem se komunikovat snaží, ale její situaci to nemění. Neví si rady a tak hledá radu, pomoc? Nežádá o svolení k nevěře a ani se do toho slepě nežene.

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 1.20

27. 27 10. Únor, 2010, Blanka:

    Diny,
    právě tady u tebe na blogu přijde člověk na to ( nebo si to naplno uvědomí ), že je krásný mít třeba po deseti, patnácti letech někoho, koho miluju, ale je pro mě i kamarád a těším se na něj.Pro mě je to jistota, že ať se stane co chce, tak je vedle mě. Moc mě mrzí, že ty jsi tuhle jistotu tak hrozně brzo ztratila a přeju ti, aby se třeba někdy našel někdo, kvůli komu tě zase bude šimrat v břiše.

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 7.46

28. 28 10. Únor, 2010, Kimmy:

    Diny – ja mam nekdy pocit, ze jsem kralovna moralizovani… jen v jine oblasti A mam taky pocit, ze bych na tema „jak nekoho pali dobre bydlo“ mohla psat disertaci…

    Nicmene me zarazi vyraz „boji“ – ja moc nechapu, ceho by se mel kdokoli bat. Prece diskuse jsou od toho, aby se diskutovalo. A ze se mnou nekdo nesouhlasi? No a co? Dokud to zustane na urovni slusne vymeny nazoru, dokud se nesahne k urazkam ci ponizovani – tak se prece nic nedeje.

    Ja z tebe rozhodne nemam pocit, ze bys byla ten typ, co se za kazdou cenu potrebuje vsem zalibit, co touzi byt neustale obdivovan a kdo jde s davem uz proto, aby mohl s tim davem odsuzovat ty, co vycnivaji. Zrovna nedavno tady na blogu jsi velice dobre ustala nemistnou kritiku a udelala jsi to slusne, asertivne – a bez problemu. Takze si opravdu nemyslim, ze zrovna ty by ses mela neceho bat.

    Myslim si, ze je to vsechno otazka toho, jak silne neco vnitrne citis – mne je treba uplne putna, jestli nekdo s detma lita nebo ne, takze jsem se do rozjete diskuse nezapojila, ackoli to tam taky emocionalne hodne vrelo. Nicmene mi neni putna, kdyz si nekdo stezuje na vladu, ze malo podporuje matky, kdyz je v CR jeden z nejstedrejsich systemu, ktere znam – a proto se do toho poustim znova a znova – a znova a znova si odnasim vnitrni sramy a co to udelalo s moji „reputaci“ na BC to jiste vis – ale porad to citim tak silne, ze se proste k tomu musim opakovane vyjadrovat.

    Nemyslim si, ze by ses mela bat cokoli do diskusi napsat, pokud je to tvuj nazor a jsi o nem pevne presvedcena. Uz vubec ne proto, aby nekdo nemel pocit, ze moralizujes. Uprimne receno si myslim, ze by troska te moralky spolecnosti neuskodila. Ale taky si myslim, ze konkretne v tomto pripade by tvoje prispevky vubec nebyly moralizovani – protoze hodne lidi ma klapky na ocich v mnoha smerech – nektere zeny v tom, jak se maji dobre, kdyz maji doma muze a zdrave deti, jine v tom, jak se maji dobre, ze jim vlada tak dlouho plati byt doma. A ze nekdy staci si to pripomenout a cloveku hned zacne pripadat zivot mnohem snesitelnejsi…

    Vis, proc ti tohle pisu? Protoze ackoli me nemoralizujes v zadne diskusi, ja si dnes a denne pripominam na tvem blogu, jak velke stesti v zivote mam a casto si uvedomuju, jak banalni jsou nektere moje problemy ve srovnani s tvymi. Coz mi rozhodne prospiva… a ja jsem ti za to velice vdecna.

    uf – mi to zas ujelo, koukam… tak radsi koncim, ale rozhodne se neboj a na reci o moralizovani se vykasli!

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 7.54

29. 29 10. Únor, 2010, Hedy:

    Diny, moc mne to mrzí! Ale mělas jim to napsat.

    Mám stejný názor. V manželství přece nejde o šimrání v břiše, žaludku, podbřišku, kdekoli… jde o pocit bezpečí, o lásku, o pocity, o jistotu, že ten druhý je opora… což já mám. Ikdyž šimrání po sedmi letech neprožívám tak horce, jak na začátku, nechci měnit! 

    Tobě to šimrání přeju moc, zase, znovu, takové to opíjející a dobíjející vrzůšo . Je to blbé psát, ale moc Ti přeju, ať ho zažiješ. A určitě jo!!!

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 7.57

30. 30 10. Únor, 2010, Renča:

    Manželství není o šimrání. O tom je zamilovanost. Manželství je o zodpovědnosti a spolehnutí. Jsem vdaná 19 let, předtím jsme spolu 8 let chodili. Nešimrá to, ale vím, že tu je, že prostě ten obyčejný, nudný stereotypní spoleh mám.
    Pokud je ten chlap skutečně takový, že se s ním nedá žít, vydržet, budiž – pryč. Ale pokud chce někdo neustálé šimrání, tak snad ještě ani není na manželské partnerství zralý.

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 8.14

31. 31 10. Únor, 2010, Potápka:

    Tohle znám, kolikrát už jsem napsala komentář do nějaké diskuse, dokonce několikrát i sem a pak ho zase celý smazala. Jednak kvůli tomu, že mi to znělo jako nějaké klišé a jednak proto, že by to co píšu, mohlo být nepochopeno a nějak se mi nechce dohadovat, co tím chtěl básník vlastně říct.
    Rychle odesílám, nebo to zase smažu – tentokrát mám pocit, že vlastně vůbec nevím, co to plácám :))

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 9.08

32. 32 10. Únor, 2010, Mirus:

    Podle me ma temer kazdy sve trapeni. Pro nekoho muze byt moje trapeni treba blbost, malichernost ci dokonce rozmazlenost, ale pro me se muze hroutit svet. Osobne navenek vypadam jako silna zena, ale v noci placu az me boli cele telo.

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 10.00

33. 33 10. Únor, 2010, Diny:

    Miruš – ale tady přece nikdo nezpochybňuje ničí trápení … o tom ten můj článek vůbec není …

    Nikdo nesoudí …

    Každý má své problémy, svůj život … a leckdy zdánlivé maličkosti vysají sílu ani člověk neví jak …

    Ale to by bylo jiné téma, každopádně docela jsem o tomhle přemýšlela, asi něco sepíšu. Nicméně „Šimrání“ je o něčem jiném …

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 10.05

34. 34 10. Únor, 2010, Lenka:

    Já osobně souhlasím s příspěvkem č. 19 od Diny tady pod diskusí. Nicméně znám pár v letech mých rodičů, který se dal dohromady právě kvůli „šimrání“. On i ona měli tehdy malé děti a žili v manželství. Pak se kvůli sobě rozvedli a žijí spolu dodnes spokojeným životem, děti odrostly..... Takže já osobně nemůžu odsoudit ani jednu variantu, byť tato není zrovna fér. To už je někdy život. Co by ale mělo platit vždy, je rozejít se slušně, zejména když jsou tam ty dětičky. Fakt ale je, že rozvod by opravdu měla být až ta poslední varianta řešení. Jenže, kdo z nás může druhému určovat, co je ještě v jeho silách pro manželství udělat a co nikoliv? To by si měl asi poctivě odpovědět každý sám za sebe. Jinak diskusi na BC jsem nečetla. Přeji všem pěkný den. L.

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 11.44

35. 35 10. Únor, 2010, Jana:

    Taky hlasuju pro manželství bez šimrání. Jenomže i tak, bez šimrání, to nemusí být stereotyp a asi v tom to je. Ikdyž jsme spolu s manželem už 8 let, pořád se spolu dokážeme bavit, blbnout, smát se, vyprávět si v kuchyni, když děti usnou, do dvou do rána, těšit se na sebe a tak. Myslím, že tohle ty, které hledají šimrání, třeba nemají. A pak je chápu.

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 13.02

36. 36 10. Únor, 2010, Jana:

    Tak jsem prolétla komentáře a píši. Protože já jsem onu anonymní diskusi zakládala a ráda bych také napsala.

    Tedy – celkem se mně zdá trošku nefér, že „moralizujete“ tady (s nadsázkou) o té diskusi a nikdo nenapsal přímo tam, abych se já, případně i ostatní inka mohla bránit nebo třeba i vysvětlit a myslím, že by vznikl třeba i zajímavý dialog.

    Obraňovat se nechci, napsala jsem to, co jsem napsala a za tím si stojím. Já rozhodně nikdy nenapíšu, že jsem pro nudu v manželství, protože znám i páry po desítkách let, kteří to se sebou umí a je vidět, že to jiskří stále. Tak si říkám, že když to jde jim, proč u nás je to po pár letech taky vyhaslé???

    Navíc teda mě opravdu zarazilo, že ztráta manžela je postavena na roveň mé teoretické úvaze, zda nevyřešit ten stereotyp jinak. To opravdu nechápu a především tohle mě přivedlo na myšlenku zapojit se do diskuse. To přece nejde nijakým způsobem spojovat, že bych si rvala vlasy, kdyby se něco takového stalo mému muži, že jsem předtím přemýšlela nad nevěrou. Mám trošku zmatené myšlenky, protože jsem trošku i naštvaná – přiznám se – nepřijde mně to adekvátní, tyto dvě věci vůbec postavit vedle sebe.

    A jenom ještě jednou vyzdvihuji – to, že jsem napsala, že mně téma nevěra teď napadá, tak to neznamená, že hned zítra se do něčeho takového pustím. Já jsem spíš chtěla slyšet názor ostatních a doufala jsem, že se objeví tam, kde byla diskuse založena, ne jinde na rohem.

    Jana

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 14.01

37. 37 10. Únor, 2010, Diblik:

    No uz jsem premyslela, zda muj nazor neni hodne ovlivnem mou vychovou, asi jo…snazim se vse vykomunikovat a hrat fer…ja bych na to „nove simrani“ za zady sveho muze nemela…neumim lhat, hned by to na me bylo poznat…Navic, zivot mi uz nasazel nekolik kopancu, takze ted jsem mooooc vdecna za Muze , ktereho mam doma…simrani po 10letech sice citim, ale ne tak casto, jak bych si i mozna sama prala…ale proste to tak beru…manzelstvi je dlouha spolecna kazdodenni cesta nejenom s usmevem, ale i se spoustou starosti, problemu…hm a dlouhodoby stereotyp je nejvetsi nepritel…clovek musi svuj vztah hyckat a zivit i behem manzelstvi. Chapu, ze nekdy si Muz a Zena nesednou tak ja by si predstavovali, ale potom je prave dulezita ta komunikace a vyresit situaci na rovinu…Takze Diny, chapu Te.

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 16.58

38. 38 10. Únor, 2010, Cal.:

    Nikdy bych neměnila – po tom, co jsme spolu půlku mého života, o něco méně jako manželé a máme 3 děti – a chci aby to tak bylo dalších aspoň 40 let. Podobné diskute na diskusních serverech mne taky iritují a zcela otevřeně tam hlásám, že jsou to umělé problémy z blahobytu.

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 21.27

39. 39 10. Únor, 2010, Konie:

    Ono je to těžko…
    Diny, tys poznala se svým mužem lásku. Milovalas ho, on Tebe, užívali jste se… Podle toho, cos kdy o něm psala (jiné info nemám, vycházím tedy jen z toho), to vypadá, že jste měli nádherné manželství plné lásky. Teď jsi o něj přišla, bolí Tě to, bolí Tě to o to víc, jaká láska mezi vámi byla… A vzpomínáš… A máš na co, Diny… Máš na co… Ale jsou také manželství, kde by nebylo na co vzpomínat… A nemusí to být ničí chyba. Prostě si ti lidi nesednou, nebo nemají takovou morálku nebo inteligenci nebo jinou výbavu, aby vztah vykomunikovali… Nebo to prostě nějak nejde. Já od smrti Tvého muže přemýšlím, co bych asi cítila já, co by mi chybělo, kdyby umřel… A moc mě mrzelo, když jsem si musela přiznat, že bych vlastně neměla na co vzpomínat, kdyby mi můj muž zemřel. Přestože ho miluju, je do sebe hodně uzavřený a ať komunikuju jak chci (dvanáct let), tak se nic moc nemění… Nemáme společné večery, nemáme společné zážitky, nemáme nic… Ani jako pár, ani jako rodina… Moc jsem se snažila, abych našla aspoň pár nějakých takových vzpomínek… Bylo jich zoufale málo… Na dvanáct let našeho manželství a dvou let chození jsem napočítala asi deset společných akcí, které jsem organizovala já a muže do nich spíš dotlačila, než že by se chtěl přidat…
    Víš, někdy nemusí pálit dobré bydlo… Někdy člověk hledá to, cos našla se svým mužem… Ty to teď nemáš, ale máš aspoň vzpomínky. Je to zvláštní, ale vlastně Ti trochu závidím… Aspoň jsi tu lásku prožila… Někdo to štěstí nemá. A protože má děti, je zodpovědný a nechce ublížit, tak ji vlastně asi ani nepozná…

    Vloženo 10. Únor, 2010 v 22.59

40. 40 11. Únor, 2010, Xenie:

    Ahoj Diny,
    napsala jsi to hezky a tvůj pohled chápu. A chápu i „rozhořčení“ ostatních…

    Ale jak už tady zaznělo, ne vždy je manželství ideální, ne vždy to prostě vyjde. Myslím, že diskuze se nenesla v duchu poklepávání si na rameno za to, že někdo přemýšlí o nevěře nebo je nevěrný. Za sebe můžu říct, že bych svou nevěru 100× raději vyměnila za harmonické manželství. Nebylo to ve smyslu „nevěra je v poho, klidně do toho jdi, však o nic nejde“. Právě proto, že jsou v manželství děti, každá o tom uvažujeme úplně jinak a 100× víc, než kdyby šlo „jen“ o vztah muže a ženy. Za sebe můžu říct, že kdybychom neměli děti, rozvedu se. Děti máme, tak se musím sakra snažit, abych jim jejich představu o ideální rodině nerozbila. Ale já chci myslet trochu i na sebe, možná jsem sobecká…

    Taky si myslím, že jsi do diskuze mohla napsat, padla tam spousta názorů…a přesto zůstala na kultivované úrovni.

    Xenie

    Vloženo 11. Únor, 2010 v 22.05

Vložit komentář