<!–texy–>Ahoj Diny,
napsala jsi to hezky a tvůj pohled chápu. A chápu i “rozhořčení” ostatních…

Ale jak už tady zaznělo, ne vždy je manželství ideální, ne vždy to prostě vyjde. Myslím, že diskuze se nenesla v duchu poklepávání si na rameno za to, že někdo přemýšlí o nevěře nebo je nevěrný. Za sebe můžu říct, že bych svou nevěru 100x raději vyměnila za harmonické manželství. Nebylo to ve smyslu “nevěra je v poho, klidně do toho jdi, však o nic nejde”. Právě proto, že jsou v manželství děti, každá o tom uvažujeme úplně jinak a 100x víc, než kdyby šlo “jen” o vztah muže a ženy. Za sebe můžu říct, že kdybychom neměli děti, rozvedu se. Děti máme, tak se musím sakra snažit, abych jim jejich představu o ideální rodině nerozbila. Ale já chci myslet trochu i na sebe, možná jsem sobecká…

Taky si myslím, že jsi do diskuze mohla napsat, padla tam spousta názorů…a přesto zůstala na kultivované úrovni.

Xenie

<!–texy–>Ono je to těžko…
Diny, tys poznala se svým mužem lásku. Milovalas ho, on Tebe, užívali jste se… Podle toho, cos kdy o něm psala (jiné info nemám, vycházím tedy jen z toho), to vypadá, že jste měli nádherné manželství plné lásky. Teď jsi o něj přišla, bolí Tě to, bolí Tě to o to víc, jaká láska mezi vámi byla… A vzpomínáš… A máš na co, Diny… Máš na co… Ale jsou také manželství, kde by nebylo na co vzpomínat… A nemusí to být ničí chyba. Prostě si ti lidi nesednou, nebo nemají takovou morálku nebo inteligenci nebo jinou výbavu, aby vztah vykomunikovali… Nebo to prostě nějak nejde. Já od smrti Tvého muže přemýšlím, co bych asi cítila já, co by mi chybělo, kdyby umřel… A moc mě mrzelo, když jsem si musela přiznat, že bych vlastně neměla na co vzpomínat, kdyby mi můj muž zemřel. Přestože ho miluju, je do sebe hodně uzavřený a ať komunikuju jak chci (dvanáct let), tak se nic moc nemění… Nemáme společné večery, nemáme společné zážitky, nemáme nic… Ani jako pár, ani jako rodina… Moc jsem se snažila, abych našla aspoň pár nějakých takových vzpomínek… Bylo jich zoufale málo… Na dvanáct let našeho manželství a dvou let chození jsem napočítala asi deset společných akcí, které jsem organizovala já a muže do nich spíš dotlačila, než že by se chtěl přidat…
Víš, někdy nemusí pálit dobré bydlo… Někdy člověk hledá to, cos našla se svým mužem… Ty to teď nemáš, ale máš aspoň vzpomínky. Je to zvláštní, ale vlastně Ti trochu závidím… Aspoň jsi tu lásku prožila… Někdo to štěstí nemá. A protože má děti, je zodpovědný a nechce ublížit, tak ji vlastně asi ani nepozná…

<!–texy–>Nikdy bych neměnila - po tom, co jsme spolu půlku mého života, o něco méně jako manželé a máme 3 děti - a chci aby to tak bylo dalších aspoň 40 let. Podobné diskute na diskusních serverech mne taky iritují a zcela otevřeně tam hlásám, že jsou to umělé problémy z blahobytu.

<!–texy–>No uz jsem premyslela, zda muj nazor neni hodne ovlivnem mou vychovou, asi jo…snazim se vse vykomunikovat a hrat fer…ja bych na to “nove simrani” za zady sveho muze nemela…neumim lhat, hned by to na me bylo poznat…Navic, zivot mi uz nasazel nekolik kopancu, takze ted jsem mooooc vdecna za Muze , ktereho mam doma….simrani po 10letech sice citim, ale ne tak casto, jak bych si i mozna sama prala….ale proste to tak beru…manzelstvi je dlouha spolecna kazdodenni cesta nejenom s usmevem, ale i se spoustou starosti, problemu….hm a dlouhodoby stereotyp je nejvetsi nepritel…clovek musi svuj vztah hyckat a zivit i behem manzelstvi. Chapu, ze nekdy si Muz a Zena nesednou tak ja by si predstavovali, ale potom je prave dulezita ta komunikace a vyresit situaci na rovinu…Takze Diny, chapu Te.

<!–texy–>Tak jsem prolétla komentáře a píši. Protože já jsem onu anonymní diskusi zakládala a ráda bych také napsala.

Tedy - celkem se mně zdá trošku nefér, že “moralizujete” tady (s nadsázkou) o té diskusi a nikdo nenapsal přímo tam, abych se já, případně i ostatní inka mohla bránit nebo třeba i vysvětlit a myslím, že by vznikl třeba i zajímavý dialog.

Obraňovat se nechci, napsala jsem to, co jsem napsala a za tím si stojím. Já rozhodně nikdy nenapíšu, že jsem pro nudu v manželství, protože znám i páry po desítkách let, kteří to se sebou umí a je vidět, že to jiskří stále. Tak si říkám, že když to jde jim, proč u nás je to po pár letech taky vyhaslé???

Navíc teda mě opravdu zarazilo, že ztráta manžela je postavena na roveň mé teoretické úvaze, zda nevyřešit ten stereotyp jinak. To opravdu nechápu a především tohle mě přivedlo na myšlenku zapojit se do diskuse. To přece nejde nijakým způsobem spojovat, že bych si rvala vlasy, kdyby se něco takového stalo mému muži, že jsem předtím přemýšlela nad nevěrou. Mám trošku zmatené myšlenky, protože jsem trošku i naštvaná - přiznám se - nepřijde mně to adekvátní, tyto dvě věci vůbec postavit vedle sebe.

A jenom ještě jednou vyzdvihuji - to, že jsem napsala, že mně téma nevěra teď napadá, tak to neznamená, že hned zítra se do něčeho takového pustím. Já jsem spíš chtěla slyšet názor ostatních a doufala jsem, že se objeví tam, kde byla diskuse založena, ne jinde na rohem.

Jana

<!–texy–>Taky hlasuju pro manželství bez šimrání. Jenomže i tak, bez šimrání, to nemusí být stereotyp a asi v tom to je. Ikdyž jsme spolu s manželem už 8 let, pořád se spolu dokážeme bavit, blbnout, smát se, vyprávět si v kuchyni, když děti usnou, do dvou do rána, těšit se na sebe a tak. Myslím, že tohle ty, které hledají šimrání, třeba nemají. A pak je chápu.

<!–texy–>Já osobně souhlasím s příspěvkem č. 19 od Diny tady pod diskusí. Nicméně znám pár v letech mých rodičů, který se dal dohromady právě kvůli “šimrání”. On i ona měli tehdy malé děti a žili v manželství. Pak se kvůli sobě rozvedli a žijí spolu dodnes spokojeným životem, děti odrostly….. Takže já osobně nemůžu odsoudit ani jednu variantu, byť tato není zrovna fér. To už je někdy život. Co by ale mělo platit vždy, je rozejít se slušně, zejména když jsou tam ty dětičky. Fakt ale je, že rozvod by opravdu měla být až ta poslední varianta řešení. Jenže, kdo z nás může druhému určovat, co je ještě v jeho silách pro manželství udělat a co nikoliv? To by si měl asi poctivě odpovědět každý sám za sebe. Jinak diskusi na BC jsem nečetla. Přeji všem pěkný den. L.

<!–texy–>Miruš - ale tady přece nikdo nezpochybňuje ničí trápení … o tom ten můj článek vůbec není …

Nikdo nesoudí …

Každý má své problémy, svůj život … a leckdy zdánlivé maličkosti vysají sílu ani člověk neví jak …

Ale to by bylo jiné téma, každopádně docela jsem o tomhle přemýšlela, asi něco sepíšu. Nicméně “Šimrání” je o něčem jiném …

<!–texy–>Podle me ma temer kazdy sve trapeni. Pro nekoho muze byt moje trapeni treba blbost, malichernost ci dokonce rozmazlenost, ale pro me se muze hroutit svet. Osobne navenek vypadam jako silna zena, ale v noci placu az me boli cele telo.

<!–texy–>Tohle znám, kolikrát už jsem napsala komentář do nějaké diskuse, dokonce několikrát i sem a pak ho zase celý smazala. Jednak kvůli tomu, že mi to znělo jako nějaké klišé a jednak proto, že by to co píšu, mohlo být nepochopeno a nějak se mi nechce dohadovat, co tím chtěl básník vlastně říct.
Rychle odesílám, nebo to zase smažu - tentokrát mám pocit, že vlastně vůbec nevím, co to plácám :))