Klárčin blog

Zatímco jsem dneska odpoledne byla ve městě něco pozařizovat, přivezl mi zatím neznámý zemědělec balík sena:)

Takže děkuji tímto milému neznámému, tak trošku tuším odkud vítr vane – když já jsem prostě ukecaná a při prodeji Martina jsem lamentovala, že už mi balíky dochází a tu ho máme:) Akorát zůstane tam kde je, není prostě kudy ho dovalit, všude sníh, takže si holky budou muset dojít. 

O tom ale bude další fotoreportáž :)

Právě o tom s Luckou mluvíme po ajsku … a tak mi napadlo vypsat to i sem.

Včera jsem zjistila, že na BC a na Zrnkách je další akce … pro Diny … Přiznám se, že jsem se lekla. A dostala jsem strach.

Protože se bojím, že Diny a pomoci pro ní už bylo dost. Strašně moc pomoci, duševní, písemné, finanční … tolik, že si myslím, že by tomu dřív nikdo nikdy neuvěřil …

Tolik, že má dcera má jako snad nejmladší dítě v naší zemi elektrický vozík. Tolik, že ač se mi pořád ještě důchody vyřizují a budou až tak za měsíc? … , tak máme z čeho žít, co jíst, z čeho platit měsíční účty za provoz domu a vůbec všechno … tolik, že díky Zrnkům a vaší pomoci máme pár dní doma Béďu …

Tahle poslední a já doufám, že poslední akce se týká Digiscrapu, je to nádherný, ten nápad a tak …  a jsem vděčná, ale prosím, pak už STOP. Ano, asi jsme netradiční rodina, mám hodně dětí, jedno tak nějak zvláštně nemocné …, starší dům co potřebuje spoustu oprav a zůstala jsem na to po tragické smrti mého muže sama. Ale děti dostanou sirotčí důchody, já vdovský, po úřední mašinérii také nějaké výplaty pojistek, hypotéku vypadá že zdárně uhradí pojišťovna … Navíc mám práci, momentálně má Klárka vše co potřebuje … myslím z kompenzačních pomůcek.

Já vám všem moc děkuju. Protože kdyby nebylo té pomoci, která po listopadu přišla, měla bych určitě o hodně šedivých vlasů víc (ale u blondýnek to není zas taková trága;) ).  Nemusím řešit, jestli si můžu dovolit koupit ten tymiánový krém od Justu na kašel a který zabírá (neuvěřitelný, jsem přesvědčená, že minulý týden to bylo u Klárky na hraně a nezvrtlo se to!!!), a který není nejlevnější. Nemusím díky spoustě z vás řešit spoustu maličkostí i velkých věcí, které by mě asi už udolaly … Jen dál žiju, starám se o děti, o dům, o zvířata, mám to prostě díky Zrnkům a vašim zrníčkům jednodušší a to o moc …

Doba hájení končí.

Budu ráda, když tu se mnou budete, až mi bude smutno.

Budu vděčná za povzbuzení a vaše slova tady na blogu. 

Budu neskutečně ráda, když mi vy, mé blízké … vezmete telefon, až ani písmenka nebudou pomáhat a já budu mít komu se vybrečet  …

Jsem ráda, že vás mám, vy vzdálené i bližší, přítelkyně … A snad můžu i říct, že i pár mužských ramenou, o který se můžu buď virtuálně, nebo i naživo opřít, by se tu našlo. 

Ale je čas jít dál. Protože tak to chodí.

Už nechci, aby mě někdo litoval, aby si říkal, jak je na tom ta Diny strašně. 

Není.

Já jsem strašně ráda za to, že žiju. Že mám kolem sebe rodinu, která pomáhá, jak to jde. Že mám skvělý děti, každý tak jiný a dohromady takovou partu!!

Máme před sebou jaro, přibude nám nový člen rodiny, malé štěňátko. Každým dnem očekáváme narození jehňátek. Za měsíc možná uvidím pod sněhem stydlivě se krčit první sněženky … z polí a lesů se stáhne sníh do potoků a to zurčení bude někde tak jarně milé, někde možná trošku zlověstné, ale snad všude tak jak to na jaře bývá … 

Já to všechno budu mít. Můj muž ne. Ten už to jaro nezažije, netušil, že to loňské bylo jeho poslední. Pro něj je to všechno nejvíc nefér. Jestli je mi něčeho nejvíc líto, tak toho, že mohl mít před sebou ještě tolik let … s námi nebo bez nás, to teď neřeším … On o tu možnost dál žít přišel.  

My to tu zvládneme. Ale nikdy na něj nezapomeneme a nikdy nepřestanu cítit ten velký smutek, že už tu s námi není.  Ne kvůli nám. 

Kvůli němu.

Měl taky život moc rád …