Klárčin blog

Byla jednou jedna ovčí rodinka.

Tři velké ovčí holky, jedna menší a malý hnědý beránek.

Ta ovčí rodinka strašně moc žrala až sežrala skoro poslední stébla sena a protože byla zimu krutá, bylo třeba objednat další. 

I našel se hodný soused sedlák a do ohrady bagrem kolo shodil. 

Selka se na kolo podívala a zhodnotila ho jako neodvalitelné a po poradě s jinými místními zemědělci usoudila, že seno zůstane kde je. Jenže – v ta místa ovečky už dááávno nechodily, neboť trávu pokryl trvalý a vytrvalý sníh a ony radši po vyšlapaných cestičkách a znajíc jen trasu: voda, salaš, solný liz a zpět – absolutně ignorovaly úsilí selky navézt je k potravě.

Selka se brodila snad půlmetrovým sněhem k senu a přemýšlela, jak ty tupoňky k žrádlu nalákat. Bylo totiž tak daleko, že i někdo chytřejší než její stádo by to asi nenašel.

Vzala do ruky kýbl s řepou  a ovsem a lákala a lákala. Stádo za ní pochodovalo, brodilo se sněhem a vypadalo to na zdárnou akci, kdyby jedné ovci nešíblo a nezačala zdrhat zpátky k salaši coby k místu jistoty.

Takže znovu.

Kýbl, řepa, těžkej kýbl, těžká řepa, hnusnej sníh … sníh v holinách, sníh prostě všude!!!;)

Hurá, jedna došla a stojíc u kola, do řepy se pustila.

Ostatní zevlovaly o padesát metrů dál a zvažovaly možnosti.

Selka si pomyslela, že mít u sebe brokovnici, tak by jí asi použila.

Srab Mates (už jediný beránek ve stádě, ale prostě srab), když zjistil, že se trhá další ovce a běží vstříc kolu a selce a své sestře, ustrašeně  bečel.

Naštěstí ty dvě další holky se nechaly strhnout a došly taky.

Mates nakonec.

Vrhly se na řepu, kola si nevšimly, na seno čučely jako by ho viděly prvně v životě a pak odkráčely zpátky k salaši.

Je mi to jedno. Nedělám si iluze, že si v těch hlavách na GPS poznačily, kde mají žrádlo. Ale podruhý už šaška v tom zasněženým moři dělat nebudu ;)

Každej má právo volby. Někdo holt žere … a někdo ne.

Jsem zvědavá, jak tohle dopadne (šmíruju za záclonou a od salaše se zatím nehnuly, tam je sena tak ne jeden den, haha).  

No prostě, jestli neumřely hladem, žijou tam dodnes ;) 

Jsou čtyři hodiny ráno a od půl třetí se převaluju v posteli a nejde mi spát. 

Tak jsem tu a odpovím v jednom článku na víc věcí, které se rozehrály v komentářích pod posledními články tady na blogu:)

Nejdřív bych ale moc ráda poděkovala za dva balíčky, které přišly v posledním týdnu. U prvního jsem někam založila adresu, rvu si vlasy, ale kdybych měla čekat, až jí najdu, tak se dárce poděkování asi nedočká (úřední mašinerie pokračuje a já si připadám jako ten Štěpán v Básnících, samé lejstro a nějak se nemůžu dobrat konce a kupí se to tu a kupí…).

Tak milá neznámá – děti měly ohromnou radost z balíčku plného věcí s kterými si můžou hrát na nákup nebo na vaření, Kája tu lítá s lahvičkou „čupu“ a dělá mi „čaj mamiko“:)) Klárka si hraje na paní pokladní a důležitě všem markuje útratu za spoustu krabiček čehokoliv a Davídek dokola nakupuje, smlouvá a licituje:)) Opravdu moc děkuju, dopis v balíčku nebyl a já se omlouvám, že nevím, komu poděkovat …

A pak ještě moc děkuju za knížku od Aničky, nádherně ilustrovanou pětiletým Kubíkem, je skoro na den starý jako náš Davídek. Kubík je nemocný progresivní neurologickou nemocí (víc jsem se v knížce nedozvěděla, jen se dohaduju, že možná něco podobného jako Klárka) a jeho malůvky a komentáře jeho maminky jsou něco úžasného!! Takže pokud uvidíte knížku Psotník obecný – určitě si jí nenechte ujít :) 

Tak a teď ke komentářům.

Článek Šimrání.

Co říct k tomu, že srovnávám nevěru a smrt muže. Nesrovnávám. Možná to spoustu z vás neví, ale mám za sebou první nevydařené manželství, které skončilo rozvodem. Vdávala jsem se mladá a prakticky za člověka, který se ke mně nehodil, já k němu a soužití bylo hodně nešťastné. Nicméně z něj máme krásnou dceru a tak to za to stálo:)

Znám ten pocit, kdy se dusíte. Znám ten pocit nelásky. Znám ten pocit, že po letech trápení prostě chcete udělat řez. Svazuje vás ale to, že máte děti, svazuje vás to, že z boje se neutíká.

Já jsem utekla. Prostě jednou pohár přetekl a já jsem v sedmadvaceti letech zjistila, že já už dávno nejsem já. Že je dokonce strašně těžký sama sebe pod spoustu vrstev najít. Že svého muže miluju už jen jako otce našeho dítěte, ale z lásky, která byla na začátku, už nezbylo nic.

Vrcholem bylo, když se nám do manželství začala montovat naše společná kamarádka.

Víc rozepisovat nechci. Prostě jsem hodně přemýšlela a došla jsem k závěru, že než tohle, tak radši rozchod, rozvod se vším, co k němu patří a že chci zase patřit sobě. A chci ještě zažít Lásku. Protože si to zasloužím. Nebudu obětovat sebe ani jemu, ani dětem. 

Tak jsem tak udělala. Trvalo to přes rok – vysvětlování, hádky, domlouvání jak budeme dál vychovávat Zuzku. Protože na tom jediném mi po rozhodnutí záleželo. Můj první manžel mi nebyl dobrým mužem a já nebyla jemu dobrou ženou. Prostě to tam nebylo. Ale měli jsme dítě a to muselo nést důsledky toho, že jsme se kdysi rozhodli špatně. Ale byl skvělým tátou. 

Takže jsme se dohodli na střídavé péči, já si sbalila nejnutnějších pár věcí a odešla do podnájmu. Majetek (i tak skromný) mě nezajímal. Musela jsem si najít práci, spíš nejdřív brigády a žila jsem někdy z pětistovky na týden (nicméně na tu dobu vzpomínám strašně ráda:). Zuzi se u nás střídala po 3–4 dnech a u každého měla domov, o tom můžu napsat jindy, ale udělali jsme pro ni to nejlepší a myslím, že jí to poznamenalo hodně málo. Protože máma se pak zase začala smát … a rodina nežila v dusném prostředí různých malicherných hádek a nelásky.

Teprve půl roku po odchodu jsem poznala svého druhého muže – Mildu. Od začátku TO tam bylo. Ne asi hned láska jak trám – ale úcta, respekt a přitažlivost. Láska se rodila pomalu, ale o to krásněji, čím víc jsme se poznávali. Mé druhé manželství bylo něco nádherného a já si těch devět let s ním budu v mysli hýčkat napořád.

O tom byl ten článek Šimrání.

Pokud jste nešťastné a manželství i přes snahu (také jsem se snažila několik let, ale na to musí být prostě dva) neplní co má, a vy nejste spokojené a trápíte se, ani kvůli dětem bych v něm nezůstala. Jen bych to neřešila nevěrou a šimráním. Myslím, že o tom ale ta diskuze na BC nebyla. Spoustu lidí prostě na vztahu nepracuje (čímž vůbec nemyslím tebe Konie) – a pak tu citovou prázdnotu nejdřív nahradí hledáním jiného vztahu a když to praskne, tak se to řeší dál. Jenže to nemůže nikdy být bez ztrát, bez obviňování, výčitek … i když v rozchodu nehraje roli nevěra (a v mém prvním manželství to tak nebylo) – tak to bolí. Když jsou v tom zataženi další lidé, je to mnohem mnohem horší …

Tak snad jsem to tak nějak vysvětlila, jak jsem to myslela …

A teď k článku Hájení a k tobě Dido:) Ano, asi jsem to vzala jako útok, promiň. Jsem v oblasti pomoci mě a mým dětem přecitlivělá. STOP v článku je. Je tam proto, že bych chtěla, aby cíleně se v dohledné době další žádná účelová pomoc (typu Kalendáře a scrap) neorganizovala. Myslím poté, co skončí tahle. Aby se neorganizovala pro Diny a její děti. Byla bych ráda, kdyby spíš strhla pozornost na Zrnka jako taková, kdyby se Zrnkům ozvali jiné maminky postižených dětí nebo ženy v tísni – na druhou stranu je logické, že by o sobě měli dávat vědět a nebýt v anonymitě, a o sobě dávat vědět mohou třeba jako já na tom našem srdcovém komunitním serveru Baby café.  

Tu možnost má každá z nás a nemusí proto psát jak Čapek ;)

Tak také věřím, že jsem to vysvětlila a ještě jednou tady moc děkuju scrapařkám a zvlášť Sitě za absolutně vyčerpávající komenty pod článkem  Hájení :)

Tak – a to je asi všechno, bude pomalu půl páté a já jdu zkusit spát:) Dobré ráno :)