Klárčin blog

Tak už jsem to práskla v článku o Valentýnovi – včera v noci, když jsem se ploužila noční vsí s partou podobně postižených kamarádů, mě napadlo, že si uděláme s dětma v sobotu výlet:)

Sice jen s malým vozíkem, Velkej Novej ještě nemá nájezdy, ale i tak to bude prima. Do auta se nám vejdou i golfky a všechno naprosto v pohodě a hlavně … s Béďou se nebudu bát jet po dálnici:)) 

Posádka naloděna, Zuzi ještě hupla pro čerstvé rohlíky do obchodu a tady je reakce nejmenších na otázku: Kdo se těší na výlet??? A všichni pěkně nahlas zařvali: Jááááááá :)))

Děti v autě jedním slovem zlaté. Prostě fakt jsem o nich nevěděla a tak jsme se se Zuzi mohli radovat z prvního předjetého kamionu (do Prahy jsem jich dokázala předjet asi osm, heč:))) a i že asi napočtvrté se mi podařilo zařadit šestku vpravo doleee, joooo :))) Další bariéra zdolána, muži nechť to nekomentují, ženy mě jistě pochopí ;))) 

První cesta vedla do Ikey, cestou jsme zavolali Peg a dali si tam srazík :) Momentky z oběda :)

Pak jsme se po Ikee prošli a koupila jsem dětem ty odporný zelený žabí bryndáčky a hrnečky, ale Peg mi ukecala :)) Mám doma čuňátka, co se dá dělat, plast zvítězil :))

Klárka byla strašně roztomilá, když se snažila si v pítku do plastového kelímku nalít vodu sama. Operace tak na pět minut, nekecám, nájezdy z obou stran …

… a nakonec se dobrá věc podařila, ta byla tak šťastná, že to dokázala SAMA !!!!!!

Pokračovali jsme do Metropole, trošku oklikou přes Stodůlky, není nad skvělou navigaci s hlasovým módem Zuzka (jiným do řízení mluví herec Liška a třeba se tak pěkně po Praze neprojedou, že jo:))) 

Tam šly holky do multikina, Klárka nadšená:) David se šprajcnul, Anetce se také nechtělo, a tak jsme se courali a pak šli na horkou čokoládu a já jsem si říkala, že ještěže takovýhle výlet u nás nehrozí moc často … Pražáci, už chápu, proč máte platy větší než kdekoliv v republice ;) Tohle by se s průměrným přežít nedalo ;) 

Nicméně jsme si to prostě užili, u Mekáče vyžebrali prcci balonek (pro zvídavé: nejedli jsme tam, fakt jen balonek:))))

Pak už Peg s mužem a dětmi odjeli a já s klukama jsme šli do Človíčkova čekat na holky. No a jasně že jsme tam museli potkat kamarádky z Bécéčka:)) Svět je malej:)

Sofinka od Jindřišky tam slavila osmé narozeniny, tak jsem si na chvíli přisedla, byla tam i Verča od Šulánků – kluci řádili ve výběhu. Pak přijely holky z kina, Klárka chtěla mezi děti, tak nás tam pustili, ale nemohla tam být sama, tak jsme si chvíli pohráli (jenže vysvětlujte jí, že nemůže na klouzačku, že nemůže do balonků … bylo tam moc dětí, nedalo se to a klouzačku už radši neprovozuju … prostě to nejde …) – takže jsme po chvíli pod záminkou brzkého návratu domů, odešli.

I tak jsme měli v koupání skluz … ale cesta zpátky dobrá. Až na Davču a mě;) všichni spali, Béďa je suprové spolehlivé autíčko, krásně na silnici seděl, dovezl nás v pořádku domů a bylo to prostě super :)

Klárka přešťastná ve vaně … když jsem se ptala, jak se jí líbil výlet, tak právě tady na té fotce říká: Bylo to supeeeeed :))

Už nějakou dobu se chystám napsat tenhle článek. Možná dneska je ta správná doba.

Všimla jsem si, jak některé z vás v komentářích tak opatrně nadhazují, že „jednou“ budu zase šťastná … že „jednou“ byste mi moc přáli, abych nebyla jen mámou, ale zase partnerkou…  

Je vidět, že je to hodně citlivé téma a hňácnout do toho si nikdo netroufá:)

Zkoušela jsem i nějaké články, názory vygooglit – ale téma vdov, vdovců a následné samoty a řešení tohoto problému jako by neexistovalo.

Přitom já tomu nevěřím. Nevěřím, že jsem jediná na světě, koho to trápí, kdo nad tím přemýšlí, kdo když nad tím přemýšlí, tak má výčitky svědomí a pak se je pokouší odhodit někam daleko … protože člověk je tvor společenský a je nám přirozené žít v páru … a když toho druhého jakkoliv ztratíme, rozchodem, rozvodem … tragicky … že si libujeme v tom, být sami. 

Mně strašně chybí ten druhý.

Chybí mi můj muž. Stokrát denně na něj myslím a dneska v autě jsem asi tak desetkrát na různých místech brečela, jednou při písničce Petry Janů Už nejsem volná (protože já jsem volná), pak při písničce Roxette  It Must have Been Love, kterou jsme měli s Mildou rádi a která mi připomíná naše začátky … Pak když jsme jeli kolem místa, kde se TO stalo (proč musel zemřít zrovna tam, kde jezdím nejmíň jedenkrát týdně???), pak když se Davídek na něco ohledně taťky ptal … pak … a pak … brečím tak, že to nikdo neví. Ani já to kolikrát nevím. Jen pak cítím, že mám nějak mokré tváře … 

Chybí mi můj muž, ale nemůžu vůbec nic dělat.

Začíná mi chybět někdo další. Někdo neznámý. Ano, přiznám to. Za pár dní to bude teprv čtvrt roku, ale moje soukromá, duševní (a na rovinu i fyzická) samota mi dává zabrat.

Mám život ráda a všechno, co k němu patří.  Tohle jak žiju teď není tak, jak to má být. 

Tabu. Čas. Kolik? Kolik je správně? Kolik se toleruje? Rok? Dva? Jsem špatná, protože je mi samotné smutno a chybí mi někdo, kdo by mě držel za ruku … povídal si se mnou, řešil obyčejný věci, který nosí den … kdo by mi říkal, jak mi to sluší … kdo by snášel moje smutky i radosti … 

Utopie. Když se rozhlídnu, vím, že to co bych ráda jednou našla, je čiré bláznovství. Dneska se nehraje fér. Většina lidí kouká na peníze, na majetek, na krásu … co můžu čistě hypoteticky nabídnout já. V této rovině. Celkem nic.  Zato co se týká roviny emocionální, jsou tu tři mrňavý děti, do budoucna starosti s Klárkou, které by i každý druhý vlastní otec nevydejchal a utekl, natož někdo cizí …  A je toho víc.

A do toho výčitky svědomí, cože mě to vlastně napadá … že jsem špatná, že je příliš brzy …

Jenže pocity jsou prostě pocity … co s nimi? Zadupat nejdou a já se nezměním … takovou jaká jsem, takovou mě můj muž miloval. Vím, že on by mi nevyčítal nic … On by mi nevyčítal, že nejsem labutí …

Byla bych moc ráda, kdybyste mi sem po zamyšlení napsali, co si opravdu myslíte. Jak se stavíte k tomuto tématu. Na rovinu. Tohle téma je tak zajímavé i osobní, pravda … ale pustím jakýkoliv názor a nebudu se ohrazovat, slibuju:) Moc mě zajímá, jak vnímáte tohle téma vy zvenku. Moc bych byla ráda, kdyby se ozvala nějaká holčina, co sem občas píše a je také vdovou, jak to prožívala, vnímala kdysi ona …

Já se přiznám na rovinu, že dřív, když jsem tuhle situaci na vlastní kůži nezažila, bych se asi zhrozila, kdyby nějaké kamarádce zemřel muž a ona by po čtvrt roce přemýšlela o novém vztahu. 

Já bych si myslela, že nemohla svého muže milovat a že je pěkná coura:))

Píšu to jak to je, chci tohle Tabu rozkrýt. Chci o tom mluvit. Třeba to jednou i někomu pomůže… až zagooglí … že najde …

Díky. 

Nedá mi to, tyhle dvě fotky z dneška sem musím dát :)

Zítra je svátek zamilovaných – ano, převzatý z Ameriky, ano – lidi mívaj výhrady. Ale proč ne… proč neslavit lásku …

Anetka se narodila o týden dřív než Davídek. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ten den držela v ruce telefon a brečela, protože Anetku po porodu odnesli, aniž by jí maminka viděla a mě to bylo strašně líto … jednou, když bylo našim jarňátkům asi rok, je Peg vyfotila v ZOO jak se drží za ruce a jdou spolu …

Snad tu fotku někde najde ;) Já mám repete po čtyřech letech :)

Dneska v Metropoli Zličín:)

A jestli tohle není namlouvání, tak už teda nevím :))

Já tomu svýmu klukovi budu ještě závidět:)) Domluvili jsme se, že Anetka brzy s tetou Peg a dvojčátky přijede :) 

A já aby mi to nebylo líto (že se žádná kytička zítra konat nebude), jsem dostala od Peg nádherné tulipány … až z nich srdce usedá ..

Děkuju Markét :)

Včerejšek už nedopíšu, stejně nemám fotku.

Ve čtvrtek odpoledne jsem vezla mamku domů a i s Davídkem jsme odvezli do Sběrného dvora plné auto věcí z garáže. Mimojiné pytle s … věcma Mildy. To byl takovej začátek …

A pak jsme se stavili v Globusu na kafe a tam se podívám a vedle seděl pár, asi padesátiletých manželů … a ten pán … to prostě byl Milda – ale tak o deset, patnáct let starší. Ale prostě On.

Stejný profil, stejné brýle, podobné vlasy … byl i tak nějak podobně vysoký … Stačilo se mi podívat na mámu, ta taky na něj a docela jsem se lekla, že to nepřišlo jen mně …

A od té chvíle jsem se vezla.

Celý čtvrteční večer i pátek se to se mnou táhlo, ta lítost, že už ho nikdy neuvidím, že ho neuvidím zestárnout ani o den … že už ho nikdy nepohladím po začínajících šedinách nad ušima … že už nikdy nepřijde domů, nesundá si zamlžené brýle a legračně nezamrká (vždycky mě to rozesmálo, tak mi tím dělal radost ..) Že prostě nebude mít ani čtyřicet… ani padesát … ani víc let .. že už je prostě konec.

Naštěstí mi zavolala kamarádka Anička a vytáhla mě večer do naší pizzerky. A tam byla celá banda a bylo to strašně prima a pomalu jsem se z toho dostala … Jasně, že ne úplně, ale bez nich bych se v tom plácala ještě dneska. (A bez hlídačky Zuzky, ta mě doslova vyhnala …). 

Musím přiznat, že teda trošku pomohl i fernet s džusem a griotka (a ráno mi nebylo špatně, divný co …).

Piju jen málokdy, ale včera to sedlo. Spolu s kombinací milých kamarádek a jejich mužů, prostě to bylo moc fajn.

Takže mě pak o půlnoci, když mě všichni vyprovodili domů (to bylo taaak milý … všude bílo, čerstvě napadaný sníh, náš kostel osvícený … romantika :) ), napadlo, že si v sobotu s dětma a s Béďou uděláme výlet :)

A taky jsme si ho udělali a já nevím, jestli dneska ještě stihnu stáhnout fotky a napsat, chacha :))

Takže tak – jednou je hůř, jednou je líp … ještě že má člověk kamarády a přátele … někdy pomůžou víc ti netoví, někdy ti živí z reálného života (ale ti běžně nemají tolik času, takže ještě že mám i vás:) ).

Prostě, sobota se vyvedla a depice je pryč. Třikrát hurá :)