Klárčin blog

Asi bych ho nazvala : Fóry – aneb, ženská se nezapře :))

… si povzdechnul při pohledu na naší smečku jeden starší pán. Ale usmíval se :)

Dnešní dopoledne jsme si s Hovorčaty udělali výlet do Olympie. Předem jsem se kapku děsila, jak to ukorigujeme a to Davídek byl ve školce. Takže dětská sestava jen Káčka, králící a Miška. 

Dospělou asi ani sdělovat nemusím :)

Ale musím prcky pochválit.

Určitě by je pochválilo i úklidové oddělení, protože Hovorčata zvládla vytřít tisíce metrů čtverečních a hodně je to bavilo ;) Je vidět, že je maminka vede k pořádku od mala:))

Kájoš měl na sobě nový krásný námořnický svetřík od tety Helenky od nás ze vsi (prodává také na Fleru, je moc šikovná:) ) a běhání s prckama se mu hodně líbilo :) S Klárkou jezdil chvíli za ručičku, ale mě už došly baterky …  teda ve foťáku. Možná fotku dodá Lucka :)

Míra frajer, neskutečně vyrostl, pohubnul  a změnil se:) Srandovně mluví, umí se přihlásit o svá práva, všechno je: mojeee :)))

Prostě děti byly skvělé, já jsem na tom byla už hůř. Něco jsem vybírala mamině k svátku a tak nějak jsem koutkem oka viděla, že Lucka odchází napřed a Klárka s nima. Káju jsem měla u sebe.  Klárku jsem vypustila. Když jsem Lucku s Kájou doběhla, Klárka nikde. Musím říct, že mě málem kleplo … když jsem odcházela, tak jsem se ještě po obchůdku rozhlížela a Klárka tam nebyla. Jenže s Luckou taky ne. 

No byla schovaná za regálem, ale ten pocit … měla jsem jen dvě děti a jedno ztratím. Navíc takové nenápadné, že :))

Jinak moc prima dopoledne, po návratu domů ještě dvě překvapení ve schránce. Jedno, že hypotéka je uhrazená od pojišťovny!!! a druhé … obálka od neznámého dárce asi ze vsi. Žádná adresa … u dárku jen malý vzkaz bez podpisu … no a zase jsem brečela … nevím komu poděkovat … cítím se tak divně …  

Vůbec je dnešek takovou směsicí emocí … každou chvíli jinak.

V záplavě komentářů pod včerejším článkem se skoro asi všichni ztrácíme. Nemám opravdu čas reagovat na spoustu z vás, i když v duchu s vámi mluvím. Hlavně s vámi, kteří se děsíte toho, jak se chci mstít a jak vůbec můžu požadovat nepodmíněný trest …

Opakuju asi posté, že necítím nenávist, necítím zlost a nechci se mstít. Jen chci přiměřený trest a jestli chcete vědět, jaký by podle mě byl – tak buď minimálně půl roku nepodmíněně, víc netřeba – nebo rok práce zadarmo pro nějaký stacionář, Hospic apod.  Budu-li mít možnost u soudu promluvit, pokusím se, prý se to někdy i takhle dá domluvit, záleží na soudci.  

Nicméně nejsem bláhová a opravdu počítám i s variantou, že řidič dostane pouze zákaz řízení na nějaký ten rok a podmínku. Zřejmě to tak dopadne a nezhroutím se z toho. Když jsem se nezhroutila doteď, tohle už mě neporazí. Jen tam chci být. Dívat se na něj. Slyšet argumenty obhajoby. 

A dovolím si ze všech komentářů zkopírovat sem ten od Ziny. Nic mě tak neoslovilo mezi tou spoustou a že jsem všechny poctivě přečetla … jako ten od ní.

Zino – děkuju.

.............­.............­.............­.......... 

Diny, všechno si to tady zase přehazuju. Připomíná se mi Karel Čapek, Poslední soud, asi tu povídku znáš.

A ten soud vidím prostorově.

Ty sedíš na lavici žaloby, Ty jsi poškozená, aby bylo na světě dobře, musí poškozený své viníky pohnat před spravedlnost. Kdo po tobě chce odpuštění, kdo chce, abys v téhle kauze byla jako Bůh, který vidí všechno, ten se zbláznil. My, ctěné čtenářky, jsme přihlížející a umíme si od svých počítačů představit cokoliv. Sedíme v jiné části soudí síně. Opravdu je od nás hodně hloupé, chtít, aby sis sedla mezi nás a viděla to z naší strany. Hrozně hloupé a necitlivé.

Otázka viny a trestu je jedna z nejtěžších, kterou lidé před sebou mají. Hrozně moc mi pomohlo, že tuhle věc na sebe vzal soudce. Vzala jsem to tak, že je to jeho práce, ať to rozhodne on. Stala se ti, Diny, taková věc, že podle mě není v lidských silách to nějak dobře obsáhnout. Nevěřím na Boží mlýny, na výčitky na celý život, na posmrtný trest, a vlastně se mi ani nechce přemýšlet, jaký trest byl byl adekvátní. Nejde to vymyslet. Má být soud, ať je. Vím, že je to spravedlnost formální, lidská, omezená, ale jiná neexistuje, tak díky za ni.

Poradím Ti, co by Ti mohlo odlehčit. Nebuď soudcem, Diny, buď žalobou. 

Dolož všechno, co Ti s mužem odešlo, co všechno ti ten člověk vzal. Na to se soustřeď, to je Tvoje strana. Vůbec neřeš pocity viníka, vykašli se na něj i na lidi, kteří Ti radí, abys ho nějak viděla a snad proboha i zohledňovala. Neřeš ani trest. Pokud se Ti výrok soudce o trestu nebude líbit, odvolej se. 

Ale počkej si na ten soud, třeba tě to překvapí, sbírej se a počkej si, nech to koňovi, jinak se vrátíš zase o tři měsíce zpátky.

Diny, je mi s Tebou hrozně těžko.