Klárčin blog

Já ji vidím …

Už měsíc je to domluvené, lístky koupené a já se moc těším. 

Jenže jak to bývá, tak se vždycky něco … pokazí. Já na to, být ostražitá a netěšit se, zapomněla.

Víkend v Praze. Já sama … Divadlo, Václavák, Vše o mužích – pokec s kamarádkama, přespání u jedné z nich …  nedělní oběd v Ikee … prostě SEN. 

Opustit děti bez výčitek, že o ně bude dobře postaráno. S hlavní koordinátorkou Zuzkou samozřejmě, je jako moje druhé já a někdy dokonce lepší (má víc trpělivosti a hravosti:) ). 

Nejdřív lehla s nemocí babička. Pak náhradní hlídačka – teda spíš její děti … Lucky – a to nejde riskovat. To fakt nedám.

Páteční večer, doma nakoupeno na nájezd Hovorčat – a bohužel to prostě nejde. Najednou zjišťuju, že i když zdánlivě mám spoustu kamarádů a přátel, někoho, kdo by najednou přijel a byl tu od odpoledne do druhého dne se Zuzkou a dětma … nemám.

Navíc druhý den jsem v takové minidepce. Spolu s pozvánkou k soudu mi přišel pitevní protokol. Neměla jsem to asi číst, ale stejně to budou nahlas číst tam, u soudu … všechno je jinak než mi řekli po telefonu a napsané je to prostě … strašné … od čtvrtka se tím trápím … pořád na to musím myslet, tolik rozsáhlých vnitřních zranění, tolik zlomenin a to ještě třicet minut žil …kamarádka doktorka mi napsala, že mozek v té chvíli vypne, že to necítil … ale to nikdo nevíme … prostě dneska od rána skoro furt brečím a noc byla strašná … jediné, co mi pomáhalo byla ta vidina víkendu.

Mého sobeckého víkendu bez dětí, bez rituálů, bez domova – že na chvíli prostě z toho kolotoče vypadnu.

Jenže prostě  … konec.

No brečím jak malá (pokolikátý už dneska??). 

Přemýšlím, komu zavolat, něco zkouším. Ne, nejde to, jasně. Chápu. Ano. Jsem blázen. Co bych chtěla…

Pak člověk hodí řeč s bláznem – ne, s kouzelníkem Merlinem a ten je skoro rozhodnutý z BRNA!!! přijet a zkouší navíc domluvit kamarádku z Bistra Danielu, s kterou jsem se nikdy neviděla a tak by prý to nějak kdyžtak udělala … rozmlouvám jim to, ale … je to milý … ale fakt dost bláznivý …

Telefon. Je půl desátý, volá Mildova sestřenka Jitka. No já jak jsem zklamaná a jak malý dítě, tak asi zním strašně. Ve vteřině mi nabídne, že přijedou  s mužem a klukama a že tu budou. Z Pardubic !!! Mají mít teda nějako oslavu, ale zkusí to domluvit a odloží to …

Chápete to? Já ne …

Když mi volá, že teda platí, nevěřím svým uším … píšu to Missorce (která divadlo vymyslela a snaží se taky něco nějak …) a ta mi píše: To je SUPER!!! Víš, je vidět, že tě má ráda. Že měla ráda Mildu …

Mám zase slzy v očích. Vyrůstali spolu, mám jednu legrační fotku, kde jsou spolu v dětské postýlce … (třeba mi Jitka dá svolení jí sem dát:) ), vím, že se rádi měli. Ale tak nějak to beru, že je to JEHO rodina … nečekala bych, že kvůli mému výletu do Prahy někdo  překope plány na víkend, pojede 220 km s dětma tam a druhý den zpátky …

Jituš, děkuju ti …

Já se tak těšíííííííííí­ííííííííííííím :)   

Snad ti to jednou nějak oplatím …

PS: A to se ještě modlím, aby zrovna nerodila ovečka, dneska je teplá noc a pěkně tam bečí, zítra má být ještě tepleji, pro jehňátko poloviční výhra …  porodní koš je připraven, což o to, ale já budu pryč … tak se radši nesázejte, musela by to nějak zvládnout Zuzi …