Klárčin blog

Tak jsem si zalistovala na blogu, jen tak náhodně do prosince předloňského roku – a tam jsem pátého prosince našla TUHLE BÁSNIČKU, věno­vanou Mildovi k osmému výročí seznámení.  

Netušila jsem, že přesně za rok tři dny zpátky bude mít pohřeb … že už mu žádnou básničku k výročí nikdy nenapíšu.

na českých silnicích NIKDO nezemřel. To tu už dlouho nebylo. Pět dní bez smrtelných následků autonehod je hodně.

Některé zprávy se čtou tak hezky – i když jsou vlastně o něčem, co se nestalo.                                                                                                                                               

Má skleroza už dosáhla vrcholu. Včera jsem objevila pyžámko, které jsem měla koupené už delší dobu pro Kájíka k narozeninám – a na které jsem totálně zapomněla. Ale že mu sluší :)

Trojlístek (té zdi za nimi si nevšímejte, ta je snad ještě původní, a míry jsou Davídkovo z kdysi:))

Když jsem dneska přišla v podvečer zapálit Mildovi svíčku na jeho místo, něco se mi nezdálo… a pak jsem to uviděla.

Vedle lucerny, kam dávám svíčky pro Mildu, bylo ve sněhu vyhrabané místo a tam svíčka ve skle, už vyhořelá.

Lekla jsem se, věděla jsem, že tam nikdo kromě mě a psů, nechodí. Vůbec mi nedocvaklo, kdo jí tam mohl dát …

Včera jsem svíčku zapálit nebyla, tak jsem popaměti přemýšlela, kdo tak mohl a jak se do zahrady dostal.

Pak mi svitlo … sestřenka Jitka … a v tu chvíli mi došlo, že je úplně první, kdo tu z rodiny byl a zároveň ho navštívil a zapálil mu svíčku … rozbrečelo mě to. Možná i proto, že vím, že ne každému se to, že je Milda pohřbený na zahradě (teda jeho polovina) líbí. Tohle mě možná dostalo víc, že i někdo další místo jeho odpočinku, které si sám přál … uznává …

Za tu svíčku ti Jituš děkuju snad ještě víc, než za to víkendové hlídání … já vím, že byla určená Mildovi a že teď v zimě to tam není žádná sláva … ale na jaře, za chvíli … to tam bude mít krásný … pak až přijedeš tam půjdem spolu a sednem si na lavičku (teda snad nás unese, je taková chatrná:))) a budem u něj pít čaj s mlíkem a vzpomínat …  

Je to strašně zvláštní a nikdy by mě nenapadlo nad tím přemýšlet.

Až ty tři měsíce, co se pomalu převalily jak velká, drsná voda … která s sebou odnesla tolik z budoucnosti, tolik nedořečených vět, objetí, zážitků … odnesla si co už nikdy nebude, naši společnou budoucnost.

Já vím, bude jiná. Naše děti, maminka, já, ostatní příbuzní – čeká na nás něco, ale ne už s ním …

Když Milda zemřel, dá se říct že nejvíc pozornosti se navalilo na mě a děti. Na jeho maminku, nejbližší příbuzné … ale pokud se někdo zaobíral budoucností, příštími dny, tím co bude zítra – skoro každý říkal o nás: Co budou dělat, jak to zvládnou? Zůstane v tom domě? Tolik dětí, jak to zvládne? Měla by se přestěhovat… a to ještě k tomu ta Klárka … 

Strašně to bolelo a bolí nás všechny. Jen ta bolest je u každého jiná. Není menší nebo větší. Je jiná. 

Od začátku jsem cítila, že někteří lidé z rodiny s tím mají problém. Že v tzv. centru truchlení jsem já. Tendence mě odsunout tu byly. Jako bych to, že jsem byla jeho partnerkou jen devět let, nic nebylo.  

Ale o tom tenhle článek není. Jen že nikdy dřív by mě nenapadlo, že by mohla vůbec existovat nějaká rivalita ve smutku … 

Za ty tři měsíce cítím v tom smutku posun. Když se to stalo, svět se mi zbořil a ztratil řád. Strašně jsem se bála o nás, o děti, jak to přijmou, jak to pochopí, jak jim to proboha vysvětlím??? Co bude zítra, jak tu dokážeme žít bez něj? 

Bylo mi strašně líto jeho maminky. Ztratila dítě, svého syna, nebylo nic, co bych jí byla schopná říct … při pohledu na jeho rodinu při obřadu mi to trhalo srdce. Oni ho znali, když lítal maličký po bytě, oni ho znali, když se šťoural starý jako Davídek v jídle a před sebou měl budík :), když si s bráchou hrál tisíce her na něco, později když chodili v noci po hradech a vymýšleli šílenosti …  Já ho znala až od jeho devětadvaceti … 

Na druhou stranu jsem věděla, že nikomu nemůžu vysvětlit, jak moc ho miluju. Jak moc pro mě udělal, jak moc mě změnil … jak díky němu jsem jiná, myslím, že lepší, protože až s ním jsem přestala chodit ve městě přes trávu („maj jí tu tak málo, a ještě si jí pošlapou, jen aby byli někde rychle…“), neobjíždět parkoviště zběsile dokola jen kvůli nejvýhodnějšímu místu („si to radši dojdu“), neurvat pro sebe nejlepší kousky („za to mi to přece nemůže stát“), vzít pytle a uklízet papírky a odpadky i klidně kilometr daleko od našeho domu („chodíme tu na procházky, dívat se na to nemusím a domov člověka nekončí u jeho prahu“) … a to bych mohla psát další stovky … stovky maličkostí, kdy viděl dál než já … 

Nejde měřit bolest. Nejde měřit ani v čase. Jen se posouváme.

A já dnes vím, že největší lítost cítím pro něj. Protože on už NIKDY neochutná třešně ze zahrady … neusměje se na mě přes zamlžené brýle … nepochová naše děti … a stydlivě neobejme svou mámu …

A je mi neskutečně líto jeho maminky. Protože ona ztratila syna – a to se prostě nemá dít. Vím, že to jaký byl, je velkým dílem její zásluha, jak ho vychovala … byl neuvěřitelně pracovitý i když o sobě tvrdil, že je lenoch:) Byl neuvěřitelně nesobecký, a i když neuměl city dávat najevo (kromě těch ke mně  a dětem) – tak svou rodinu v Pardubicích měl moc rád …  

Je mi líto našich dětí. Protože čím dýl byl táta, tím lepším jím byl. On se to musel naučit, nestal se jím narozením Davídka. Zrál jako víno a měli jsme jedno z nejkrásnějších období, když zemřel. Úplně v pohodě ustál nemoc Klárky a byl mi velkou oporou. Oni ho milovaly, nikdy nezapomenu na ty výkřiky: táta, táta … když se ozval klíč v zámku … nezapomenu, že Kája ho naučil dávat pusu … 

Na začátku se všichni soustředili na mě, převážně na mě. Asi to tak bývá, žili jsme spolu, tady každý den šel spát, tady byl, byli jsme jeho rodina. Jak čas ubíhá … rozkrývá, že i bolest se mění. Zůstává, ale mění se. 

Pointu tohle zamyšlení nemá … možná jen v tom, že dnešní díl pláče mám možná vybraný.