Klárčin blog

Tak k nám přijeli klauni z Kladna :)

Už u nás jednou byli na podzim, pak na jedné akci Spinálky – a dnes zase:) Předtím se stavovali za nemocnýma dětma na ORL v Plzni na Borech, já jsem ještě pozvala Klárčinu kamarádku Anetku z naší vsi a Davídkova kamaráda Péťu, aby bylo dětí víc a byla větší legrace:)

No myslím, že si to všichni náramně užili, tady je pár momentek a – moc moc děkujeme, klauni !!!:) A maminka navrch za pleny a oblečení a botičky – jedny jsou Klárce naprosto super, jsou to tenké kozačky na zip, krásně jí rovně drží chodidla a jezdí v nich doma, než budeme mít od ortopeda speciální :) 

PS: V červnu jsme se přihlásili na víkend do Smečna na sraz s rodiči a dětmi se SMA – a tak jsme klauny poprosili, jestli by zase přijeli potěšit prcky i rodiče :) Tak se moc těšíme, že se tam potkáme :)

Když jsem nad ránem sesumírovala své pocity … po čtvrt roce, asi by bylo na místě zmínit, jak podle mě zvládají situaci děti.

Dětem jsem to řekla hned v té minutě, co policajti odjeli. Klekla jsem si k nim, abych byla na jejich úrovni, řekla jim to a … pak už toho moc nevím … 

Zuzka - i když byl Milda její nevlastní otec, měla ho moc ráda. Hned jak se dozvěděla tu zprávu, fungovala až do pohřbu za mě. Jela na nějaký pohon, netuším na jaký, byla při ruce mé mamce, kamarádkám, mamince Mildy – protože o dětech ví všechno, co potřebují, ví co se musí s Klárkou … na pohřbu nejvíc plakala, tam se to všechno vyvalilo … 

Po pohřbu se všichni rozjeli do svých domovů a my jsme jako už jen pětičlenná rodina museli zase začít fungovat. Nejdřív mi to bylo líto, přišlo mi to brzy, docela bych asi ráda zůstala v milosrdném otupění ještě chvíli. Ale bylo to dobře. Klárka se vrátila z nemocnice a vybavuju si, jak jsem se ani neradovala. Jak jsem cítila tu tíhu, jak jsem si uvědomila, že prostě … no kolem toho datumu na začátku prosince o tom píšu … 

Davídek - prvních asi čtrnáct dní strašně moc zlobil. Pak měl asi dalších 14 dní, kdy se zlobil na mě. Nesnášel mě vidět brečet. Nejvíc tomu pomohli myslím naše cesty ve dvou do Plzně, kdy třeba Káčka spala, Zuzka s nima byla doma a já jen s Dádou jela do města nakoupit. Povídali jsme si v autě, byli jsme na místě, kde se to tátovi stalo. On to měl potřebu řešit z hlediska hasičů, doktorů … fakta, fakta, fakta … nic jsem mu netajila, snažila jsem se mluvit věcně, protože jsem věděla, že pláč ho rozčiluje (no ale stejně se to kolikrát nedalo ..) 

Dneska si myslím, že je z toho venku.  Nezlobí se na svět, ani na mě, ani na tátu … je to normální zvědavej kluk, který se strašně těší do školy a o tátovi si rád povídá a vzpomíná.

Klárka - celé dva měsíce odmítala o tátovi mluvit. Nechtěla se dívat ani na jeho fotku. Zavírala oči, doslova i obrazně. Zlobila se na tátu, že se nevrátil. Trápilo mě to hodně. Ale nechtěla jsem to lámat, dala jsem jí čas, cítila jsem, že je to to, co potřebuje. Dneska sama přijde a začne povídat, jak si s ní táta hrál na tohle a na tohle, jak jsme mívali Černou hodinku … dívá se na fotky, ale při tom vždycky hlídá moje oči. Zabodne se do mě a já se cítím jako obnažená. Mám pocit, že mou bolest vnímá a že na mě očima mluví … kolikrát mě sama jen tak pohladí po ruce … je neskutečná … Nesnáší, když někam odjedu, proto když musím do města, jezdím v době kdy spí. Myslím, že spolu se Zuzkou má o mě největší strach. Kluci to tak neřeší.

Kája - po měsíci tátu na fotce nepoznal. Strašně jsem to obrečela. Tak jsem mu ho začala hodně ukazovat, díváme se spolu na fotky v počítači, na fotky co tu máme viset a u všech volá: Táta – ale bojím se, že neví … kdo to vůbec je. Prvních asi deset dní hodně plakal a pořád na mě visel, strašně jsem ho tím, jak jsem byla mimo, znejistěla. Pak už dobrý a momentálně je v tak nádherným období, že se mi svírá kolikrát srdce kvůli tomu, že ho Milda nevidí. Rozpovídal se (bíško má hlad, maminko, vííííš?:)), je prostě v nádherným věku, veselej, krásnej chlapeček. A je svému tátovi tak podobný … 

Kdybych měla udělat stupnici, tak nejlíp je na tom Kájík, protože prostě byl maličkej, když se to stalo. Pak bych řekla že Davídek se Zuzi … a nakonec Klárka. Tam se mi snad podaří nějak zvládnout ten její strach o mě … ale na tátu se už snad nezlobí … 

Nevím, když to tu tak píšu, doufám, že jsme to zatím ustáli a že to bude lepší a lepší … snažím se … snad jsem vnímavá a snad mi nic neuniklo. Pomoc psychologa jsme zatím nevyhledali, ale kdybych měla pocit, že to některé z dětí nezvládá, tak bych určitě neváhala. U Klárky jsem prostě čekala a kdyby to dnes bylo stejné, už bych to řešila. Naštěstí i u ní to chtělo čas a pomalu opatrně si povídat a když bylo třeba, přestat … a myslím, že nám to jde …

Ještě k hrám – dost často si děti hrajou, že mají zvířátka rodiče a jedno z nich umře. Mláďátka pak pláčou a děti jim vysvětlujou, že prostě ten někdo umřel – a jsou u toho kolikrát tak věcné, až mě mrazí. Myslím, že i tímhle se vyrovnávají s  tím, co tak nečekaně přišlo do jejich životů … a někdy když si povídáme, a je to do smutna, některé z nich řekne takovou hlášku, že přes slzy všichni brečíme … asi to tak má být …

Pět minut před půl sedmou jsem se probudila.

Možná to byla Zuzka, kdo to způsobil, jak se připravovala do školy … možná to byl pocit ? Nevím … 

V 6:25 jsem ležela v posteli a slzy mi tekly po tvářích. Plakala jsem pro Tebe. Potisící? To je asi malé číslo.  

Dnes je dvacátéhočtvrtého – a jsou to tři měsíce, kdy tvůj život skončil pod kolama náklaďáku. Jsou to tři měsíce, kdy náš život, život tvé rodiny, dostal úplně jiný směr.

Čtvrt roku – jak relativní čas. V duši to cítím jako rok. První měsíc po tvé smrti se strašně táhl a několik dní ani nevím, jak jsem přežila. Když se někdy vrátím k zápiskům tady na blogu, netuším, jak jsem vůbec byla schopná psát a nepamatuju si vůbec nic. Náš společný život, naše sny, naše budoucnost … shořela a zbyl z ní jen popel … jako z tebe …

A přece času děkuju. Každý den, každý další den jsme o kousek dál. Jsou dny, kdy to vypadá, že se nehnu z místa a jen brečím. Ale už to není každý den jako v listopadu. Už to není každý druhý den jako v prosinci a už to není každý třetí až čtvrtý den jako v lednu. Kolikrát se podaří skoro celý týden bez velkých depresí, a i ty když přijdou, umím je zvládnout. Musím dát průchod smutku a emocím, nesmím je v sobě dusit a pomáhá mi se vypsat. Cítím, jak ze srdce i hlavy do špiček prstů kmitajících po klávesnici protékají myšlenky a přichází úleva. Jako právě teď … 

Když se hodně trápím, tak jako v tom filmu Když přicházejí sny – cítím, že stojíš za mnou a zoufale mě chceš obejmout. Vím, že když se otočím, neuvidím tě, ale tak strašně tě cítím, cítím tvé zoufalství, které je mnohokrát znásobené a větší než to mé. 

Když mám hezký den a je mi dobře, vnímám, jak se usmíváš. Cítím, jako bys stál o velký kus dál, necítíš potřebu být blízko mě, necháváš mi prostor pro další život … nebo jak to říct. Jen cítím to světlo, tvou spokojenost – takhle mě chceš vidět, taková chceš, abych byla … i na tu dálku, která nás dělí vím, že jsi šťastný a pyšný, jak si vedeme a že se dokážeme smát.

Dneska mi jedna přítelkyně napsala, že jsem jako pták Fénix, co vstal z popela, roztáhl křídla … a letěl. Já ještě neletím. Mám jen jedno křídlo, druhé mi shořelo s tebou. Ale vstala jsem, ano, znovu zrozená … a opatrně našlapuju po zemi, po horkých uhlíkách … sem tam se spálím … jedno křídlo připravené k letu. 

Nedokážu létat sama – a ty to víš, na to mě příliš dobře znáš. Navíc s jedním křídlem to prostě nejde … 

Třeba jednou potkám druhého Fénixe, taky s popáleným křídlem … a vzlétneme spolu. Není kam spěchat. Nebudeš to ty, ty se mi už nevrátíš. Jen bych byla šťastná, jestli se to někdy stane … abych při svém letu cítila, že se usmíváš. Že jsi šťastný se mnou. To je poslední věc, kterou od tebe potřebuju. 

Asi se tomu říká … požehnání.