Jak to cítí děti …

24 Únor 2010

V kategorii Denní deníčky |

Když jsem nad ránem sesumírovala své pocity … po čtvrt roce, asi by bylo na místě zmínit, jak podle mě zvládají situaci děti.

Dětem jsem to řekla hned v té minutě, co policajti odjeli. Klekla jsem si k nim, abych byla na jejich úrovni, řekla jim to a … pak už toho moc nevím …

Zuzka - i když byl Milda její nevlastní otec, měla ho moc ráda. Hned jak se dozvěděla tu zprávu, fungovala až do pohřbu za mě. Jela na nějaký pohon, netuším na jaký, byla při ruce mé mamce, kamarádkám, mamince Mildy – protože o dětech ví všechno, co potřebují, ví co se musí s Klárkou … na pohřbu nejvíc plakala, tam se to všechno vyvalilo …

Po pohřbu se všichni rozjeli do svých domovů a my jsme jako už jen pětičlenná rodina museli zase začít fungovat. Nejdřív mi to bylo líto, přišlo mi to brzy, docela bych asi ráda zůstala v milosrdném otupění ještě chvíli. Ale bylo to dobře. Klárka se vrátila z nemocnice a vybavuju si, jak jsem se ani neradovala. Jak jsem cítila tu tíhu, jak jsem si uvědomila, že prostě … no kolem toho datumu na začátku prosince o tom píšu …

Davídek - prvních asi čtrnáct dní strašně moc zlobil. Pak měl asi dalších 14 dní, kdy se zlobil na mě. Nesnášel mě vidět brečet. Nejvíc tomu pomohli myslím naše cesty ve dvou do Plzně, kdy třeba Káčka spala, Zuzka s nima byla doma a já jen s Dádou jela do města nakoupit. Povídali jsme si v autě, byli jsme na místě, kde se to tátovi stalo. On to měl potřebu řešit z hlediska hasičů, doktorů … fakta, fakta, fakta … nic jsem mu netajila, snažila jsem se mluvit věcně, protože jsem věděla, že pláč ho rozčiluje (no ale stejně se to kolikrát nedalo ..)

Dneska si myslím, že je z toho venku. Nezlobí se na svět, ani na mě, ani na tátu … je to normální zvědavej kluk, který se strašně těší do školy a o tátovi si rád povídá a vzpomíná.

Klárka - celé dva měsíce odmítala o tátovi mluvit. Nechtěla se dívat ani na jeho fotku. Zavírala oči, doslova i obrazně. Zlobila se na tátu, že se nevrátil. Trápilo mě to hodně. Ale nechtěla jsem to lámat, dala jsem jí čas, cítila jsem, že je to to, co potřebuje. Dneska sama přijde a začne povídat, jak si s ní táta hrál na tohle a na tohle, jak jsme mívali Černou hodinku … dívá se na fotky, ale při tom vždycky hlídá moje oči. Zabodne se do mě a já se cítím jako obnažená. Mám pocit, že mou bolest vnímá a že na mě očima mluví … kolikrát mě sama jen tak pohladí po ruce … je neskutečná … Nesnáší, když někam odjedu, proto když musím do města, jezdím v době kdy spí. Myslím, že spolu se Zuzkou má o mě největší strach. Kluci to tak neřeší.

Kája - po měsíci tátu na fotce nepoznal. Strašně jsem to obrečela. Tak jsem mu ho začala hodně ukazovat, díváme se spolu na fotky v počítači, na fotky co tu máme viset a u všech volá: Táta – ale bojím se, že neví … kdo to vůbec je. Prvních asi deset dní hodně plakal a pořád na mě visel, strašně jsem ho tím, jak jsem byla mimo, znejistěla. Pak už dobrý a momentálně je v tak nádherným období, že se mi svírá kolikrát srdce kvůli tomu, že ho Milda nevidí. Rozpovídal se (bíško má hlad, maminko, vííííš?:)), je prostě v nádherným věku, veselej, krásnej chlapeček. A je svému tátovi tak podobný …

Kdybych měla udělat stupnici, tak nejlíp je na tom Kájík, protože prostě byl maličkej, když se to stalo. Pak bych řekla že Davídek se Zuzi … a nakonec Klárka. Tam se mi snad podaří nějak zvládnout ten její strach o mě … ale na tátu se už snad nezlobí …

Nevím, když to tu tak píšu, doufám, že jsme to zatím ustáli a že to bude lepší a lepší … snažím se … snad jsem vnímavá a snad mi nic neuniklo. Pomoc psychologa jsme zatím nevyhledali, ale kdybych měla pocit, že to některé z dětí nezvládá, tak bych určitě neváhala. U Klárky jsem prostě čekala a kdyby to dnes bylo stejné, už bych to řešila. Naštěstí i u ní to chtělo čas a pomalu opatrně si povídat a když bylo třeba, přestat … a myslím, že nám to jde …

Ještě k hrám – dost často si děti hrajou, že mají zvířátka rodiče a jedno z nich umře. Mláďátka pak pláčou a děti jim vysvětlujou, že prostě ten někdo umřel – a jsou u toho kolikrát tak věcné, až mě mrazí. Myslím, že i tímhle se vyrovnávají s tím, co tak nečekaně přišlo do jejich životů … a někdy když si povídáme, a je to do smutna, některé z nich řekne takovou hlášku, že přes slzy všichni brečíme … asi to tak má být …

Tento článek byl vložen 24. Únor, 2010 v 12.09 a je zařazen v kategorii Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

Únor 2010
P	Ú	S	Č	P	S	N
« Led		Bře »
1	2	3	4	5	6	7
8	9	10	11	12	13	14
15	16	17	18	19	20	21
22	23	24	25	26	27	28

Únor 2010

« Led

Bře »

1 24. Únor, 2010, Sulanek:

Mam slzy v ocich, slzy dojeti i litosti, ale taky radosti … proc? Jsem rada, ze se jenom neohlizite, ale jedete dal, zijete dal, smejete se dal a k tomu samozrejme i vzpominate a vyrovnavate se s novym stavem, kazdy po svym, ale vyrovnavate. Jsem rada Diny, ze tem drobeckum svym pomahas a ze jim odpovidas na otazky a snazis se jim urovnat myslenky v jejich dusickach!

Hladim, vsechny, hladim a preju stastne zitrky!

Vloženo 24. Únor, 2010 v 12.19

2 24. Únor, 2010, Lucka73:

Možná proto, že Klárka je tak stará jako byla Miška vloni – mají asi podobnej průběh..... Ale bude líp, určitě!!!

A hry – ty mají společné. já už jsem zvyklá. Ale vím, že třeba Radkovo mamče to trhá srdce – když si hrajou na to, že někdo umře. Na děti, co už nemaj maminku ani tatínka…
Nebo, když Míru „pasujou“ do role tatínka a honí ho po bytě a volaj na něj „táto, tatínku…“

Vím, že i děti to bolí. Vím, že to nemůžou pochopit. Ale tak moc se snaží. Tolik moc toho mají už vybojováno…
Jsou to šikulky!!!
Je vidět, že to děláte dobře. Všechno a všichni potřebují čas…

Vloženo 24. Únor, 2010 v 12.20

3 24. Únor, 2010, Diny:

Lucko, jako bys to přivolala – právě je dávám spát a Káčka volají na Dádu: tátooo, tatínkuuu – tak jsem se zaposlouchala, a on je jako táta a oni děti a smějou se u toho a blbnou … a já nevím, jestli se mám taky smát anebo brečet …

Vloženo 24. Únor, 2010 v 12.24

4 24. Únor, 2010, Daniela:

Mirko, jsi neskutečná, zládáš to náramně, to ohledně dětí, to, jak jim dáváš čas a každému tak, jak potřebuje…
Ta fotka, to ani nemám slov, jak se k němu Klárinka stulila a Davídek ji tak pevně, ochranitelsky drží, fakt moc dojemný a krásný.
Přeji klidné dny tobě i všem dětem. Pa. D.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 12.26

5 24. Únor, 2010, Lucka73:

Diny,

hladím, hladím… Znám ten pocit, kdy se směju a brečím. Jsem na ně pyšná a tak nějak veselá z jejich veselosti a smutná… z toho všeho.

Nevěřím, že to slyší. Ale co vím jistě, že kdyby to mohli slyšet – byli by šťastní…

Vloženo 24. Únor, 2010 v 12.27

6 24. Únor, 2010, LucieK:

Diny, jsi svým dětem tím nejlepším psychogem. Děkuji.
Posílám pusu a pohlazení.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 12.42

7 24. Únor, 2010, Jenny:

Diny,
možná (určitě!!) mi to nepříšluší hodnotit, ale mám pocit, že na to jdeš dobře!!
Opatrujte se celá rodinka navzájem a ať už vám jenom svítí sluníčko.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 12.54

8 24. Únor, 2010, Danka:

Diny … tá fotka je tak nádherná. Nech je vám každým dňom ľahšie.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 12.58

9 24. Únor, 2010, DanaD:

Víš Diny, že jsem kolikrát vzpomínala, jak to snáší Klárka? Psala jsi občas o Davídkovi, Kája je malej, ten to má „nejjednodušší“. Pak jsi jednou psala, jak Tě děti vítají s viditelnou úlevou, že jsi se jim vrátila. To mě fakt dostalo, člověk ani nedomýšlí, co se těm drobkům honí v hlavách, o co a o koho všechno se bojí! A hrozně, hrozně moc obdivuju Klárku jak je statečná – na to, kolik je jí let je opravdu obdivuhodná…ale to víš sama dobře!!! Je prostě dobře, že je vás plný dům, asi i sdílená bolest se lépe snáší…vám všem. Přeji vám všem, aby u vás s konečnou platností platilo že „hůř už bylo“!!!

Vloženo 24. Únor, 2010 v 13.15

10 24. Únor, 2010, SZ:

Zdravím Vás
Dnešní článek čtu již asi po páté a váhám, zda napsat…Jen jsem chtěla říct, že to znám z pozice dítěte. Tatínek mi zemřel jako dárek k 8.narozeninám. Vím, že jsem nechápala, pak se vztekala a šla z jednoho extrému do druhého. Křičela i na mámu, když dělala něco jinak,než s tátou. Vše ale až tak nějak časem, až když mi to i v těch 8 letech došlo „naplno“. A největší bolest? Ta přišla až po letech, divné, ale je to tak. Na maturitním plese, když se tančilo s rodiči … Na svatbě, když jsem šla k oltáři sama …Při narození dětí … Někdo by řekl, že po 10 letech je ta bolest už otupělá, ale není.Je jiná, ale stále sžíravá …Možná jen plácám, jen jsem tím chtěla říct, že je dobře, že ve Vás mají děti oporu, že jim ukazujete sílu, ale i nárok na naprosté zlomení bolestí,že nic neskrýváte, protože pak věřím, se to nebudou snažit dusit v sobě ani ony, až přijde ta další vlna bolesti a Vy tu budete moci být pro ně i tehdy..
Snad se nezlobíte,jen se mě ten článek dnes oslovil natolik osobně, jako ještě nikdy a měla jsem potřebu Vám to říci…
S pozdravem SZ

Vloženo 24. Únor, 2010 v 13.26

11 24. Únor, 2010, Diny:

Milá SZ … můžu tykat? Myslím, že vůbec neplácáš … a vůbec se nedivím té bolesti na maturáku nebo na svatbě. Vždycky vypluje nějaké NIKDY …

Jako když přišla ta nádherná školní taška pro Davídka od Edit – Davídek jí tu nadšeně nosil a já musela odejít, protože jsem nesnesla pocit, že ho táta nikdy s tou taškou neuvidí, že nepůjde ten první školní den, tak velký den v životě jeho prvního syna… s námi … s ním …

V takové dny to bude nejhorší – i pro děti. Až poberou trošku rozum. Logicky asi nejhorší pro Davídka … tobě už bylo osm, už jsi byla větší, muselo a musí to bolet hodně …

Děkuju za komentář a drž se …

Vloženo 24. Únor, 2010 v 13.37

12 24. Únor, 2010, SZ:

Samozřejmě, že lze tykat, budu ráda. Já jen, pokud k někomu cítím opravdu úctu, tak mi to od sebe moc nejde přes pusu…
Dnes už jsem zase jinde, ale tyto tři (čtyři, rodila jsem 2× )chvíle byly asi opravdu nejtěžší. Možná jsem už jen zapomněla, za nedlouho to bude již 20 let celkem. Ale při těch „velkých“ příležitostech mám i po letech slzy v očích. Dnes mě to už asi nejvíc mrzí za něj, za tátu, protože on je ten, kdo nikdy neviděl vnoučata a ony ty, které ho nepoznají, nějak se to přesunulo do této roviny, byť zase tak nějak nelogické …
Opravdu děkuji, že existuje tento blog, že dáváte/dáváš lidem mnoho pobídek k zamyšlení a lidé se míň zaobírají pak jen tím vlastním a víc si třeba uvědomují, jak jejich chování ovlivňuje okolí. Bráno aspoň podle sebe.
Stáňa

Vloženo 24. Únor, 2010 v 13.47

13 24. Únor, 2010, Katka Š.:

Ahoj Diny, Tvoje poslední dva články mě hodně dostaly, a teď ještě komentář od SZ… Nechci se opakovat, už jsem tady psala, že jsem přišla o tátu v Kájově věku a vlastně si ho nepamatuji. Jen chci napsat, že jsem ráda, že víš, že uvědomování si toho NIKDY tady bude už pořád. Zní to strašně, promiň, nejsem si jistá, jestli přesně vyjadřuji, co citím. Jen si myslím, že to bude bolet možná trošku méně, když jsi si toho vědoma.
Přeji Vám všem, ať to vzpomínání je co nejvíce s úsměvem než se slzami. Katka

Vloženo 24. Únor, 2010 v 13.55

14 24. Únor, 2010, Věra(Fool-pick):

Tvoje děti jsou úžasné stejně tak jako ty,dáváš jim oporu, sílu, byť jí sama potřebuješ. Jsi neskutečné úžasná máma a vím že i Milda byl táta a je , vím, že to tu čteš pořád,ale já to tak cítím a proto to píšu. Držte se stále na Vás moc myslíme V+M+E

Vloženo 24. Únor, 2010 v 15.13

15 24. Únor, 2010, peki:

Myslím na Tebe, Diny. Obyčejně se dojímám nad tvými řádky, dneska mě hodně dostala ta fotka.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 15.14

16 24. Únor, 2010, Dana:

Ráda bych Tě Diny poprosila, (až všechno skončí po proběhnutí soudu atd) ještě o jedno hodně silné téma , a to HODNOTA LIDSKÉHO ŽIVOTA. A to o vyjádření ty hodnoty v penězích. Chodí sem i holky právničky a i další co už si touhle hrůzou prošly a už maj i nějaké zkušenosti, a tak bych ráda věděla jakou má teda cenu život jednoho poctivýho chlapa.
Snažila jsem se pročíst smlouvu o poviném ručení, kde je uvedeno, že újma na zdraví až ztráta života je kryta do výše až 35 milionu CZK.
Pokud beru průměrnou mzdu cca 20000 čistého měsíčně a to, že by Milda pracoval do 65, což nás čeká všechny a tomu odpovídá i +- doba kdy i Kájík dostuduje VŠ, tak jenom zde jste přišli o 6720000 CZK (a to je bez jakéhokoli přidání a vlivu inflace). A kromě toho by Vám všem mělo náležet i nějaké bolestné. Můj názor dohromady +- 10000000 CZK.
Takhle nějak bych si odškodné představovala já. Penězi nejde nahradit tu bolest, peníze ani nepohladí, ani nepřečtou dětem pohádku, ale nemusila by jsi aspoň řešit jestli třeba může hrát Davídek hokej a Kája tenis, Klárka by mohla mít asistentku do školky a do školy a odpadla by Ti tím aspoň ta starost o to materiálno.
Bohužel se obávám , že to u nás funguje jinak, a že realita bude rozdílná.

Neumím moc popsat jak moc mě „berou“ tvoje stránky a kdybych nebydlela na druhém konci republiky radši bych vzala do ruky lopatu a šla ti pomoc s cestičkama, takhle Ti jen posílám trochu virtuální síly a energie. Drž se.

Dana

Vloženo 24. Únor, 2010 v 15.35

17 24. Únor, 2010, Peťa/Pezy:

Milá Diny jsem dojatá smutná a zamyšlená… všechny pozdravuji a posílám velké objetí!

Vloženo 24. Únor, 2010 v 15.49

18 24. Únor, 2010, Monika:

Kájík si sice na tátu pamatovat nebude, ale je celej on, ta podoba je fakt velká. Představuju si, až bude větší, jak mu o tátovi budeš vyprávět a budeš mu ukazovat fotky a říkat jak je mu moc podobnej – bude na to hrozně pyšnej, bude si ho představovat jako sebe a táta se mu díky tomu stoprocentně hluboku do srdíčka hluboko zaryje.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 16.35

19 24. Únor, 2010, Kira:

Diny jste všichni fakt úžasní, celá rodina.
Zvládáš to fakt neskutečně, vím, že nic jiného nezbývá, ale stejně.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 16.52

20 24. Únor, 2010, Diblik:

Dinz stiram slzy a zaroven se pripitomnele usmivam na monitor…zvladate to obdivuhodne a je jasne, kazde ditko se s tim vyporadava po svem a Ty jako jejich mama jsi jim nejbliz a vis, jak jim pomoci. KLuci jsou opravdu hodne vecni a holky zase citlive, asi je to pro zivot potreba…ta rovnovaha…A zcela se ztotoznuji s tim, co psala SZ, uz jsem zde jiz neco podobneho jednou napsala, vim, ze ja uz jsem tehdy nebyla dite, bylo mi 18, kdyz jsem prisla o mamu, ale moje dusicka byla porad detska a zranitelna…na takove veci clovek neumi byt pripraven nikdy…a boli to porad i kdyz jinak…ja to vnimam hlavne ohledne svych deti, jakou by pro ne byla uzasnou babickou…ona se taaaak tesila na vnoucata, mela velke plany, bohuzel ani jednoho se nedozila (ani od starsiho brachy). Mate muj obdiv!

Vloženo 24. Únor, 2010 v 16.55

21 24. Únor, 2010, Nesulka:

Abych byla upřímná, nějakou dobu jsem na blog úmyslně nenahlížela. Vím, jsem sobec, ale prostě to nešlo. Až dnes a tak krásné čtení mě tu čekalo. Není to veselé čtení, ale vlastně ani smutné. Jsou věci, které by se neměly stávat, ale nic s nimi člověk neudělá, jen musí jít dál.
Držte se.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 17.47

22 24. Únor, 2010, Anulenka:

DINY, je úplně neuvěřitelné, jak to zvládáte a i děti, fakt nemám slov, myslím, že si vedete dobře, skvěle!!! Hned na začátku se tu hodně psalo o tom, že děti budou hledat oporu v Tobě (vědomě či podvědomě) a z Tvého psaní vnímám, že ji prostě našly a nacházejí, vidí slzy, vidí bolest, ale vidí mámu, která je tu a která je pro ně jistotou!

Vloženo 24. Únor, 2010 v 18.56

23 24. Únor, 2010, Dana:

Milá Diny, dlouho jsem nic nepsala. Tak jen chci říct, čtu Vás pořád, každý den. Vždycky takhle večer si sednu k PC a projedu svoje oblíbené. Z práce nemůžu. Oba poslední články jsou krásné, smutné. Je vidět, jak je to teď jiné. Myslím na Vás všechny a držím palce. Těším se na zprávy o malých ovečkách, štěňátku a ostatních běžných a krásných a všech ostatních věcech. Všem hodně zdraví!
Dana

Vloženo 24. Únor, 2010 v 19.22

24 24. Únor, 2010, Janýsek:

Dobrý večer Diny,
začetla jsem se do Tvých posledních článků a krom toho, že jsou opět krásně napsané a tak jemně vystihující Tvé niterní pocity, jsem začala přemýšlet nad jednou věcí. Teď ti psaní určitě pomáhá při překonávání bolesti. Je to taková říčka odnášející část bolesti, ale že zároveň za pár a možná spoustu let bude Tvůj „blogový deník“ i velkým přínosem pro tvé děti. Díky němu budou mít možnost přečíst si o tom všem co se stalo, jak jsi všechno prožívala, ale i o tom co bylo před tou strašnou událostí. Budou mít možnost vidět věci i Tvého muže a jejich otce Tvýma očima. Dáš jim nahlédnout do svého hlubokého nitra, do detailů a pocitů na které si už za pár let nebudeš pamatovat, protože čas a naše paměť je milosrdná a nechá nás na spoustu věcí zapomenout.
Proto si myslím, že Tvé psaní je důležité nejen pro Tebe a pro nás „nahližitele/ky“ do Tvého života (které nutí přemýšlet o životě víc než kdy jindy), ale i pro Tvé děti, které v něj jednou možná najdou odpovědi na své otázky a nejistoty.
Přeji hodně sil.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 20.27

25 24. Únor, 2010, Martin:

Milá Diny,
napsala jsi to pěkně a myslím si, že to zvládáte velmi dobře, i když tuším, jak je to mnohdy těžké a kolik Tě to asi stojí sil. Myslím si, že děláte poměrně velké pokroky a podle mne dobře děláš, že to sleduješ a zbytečně hned neběháte k psychologovi. Já jsem párkrát využil přátel-odborníků, se kterými jsem se sešel, abych slyšel jejich odborný názor, zda jsou kluci v pohodě nebo ne.
Já si teď přesně nevzpomenu, jak to bylo u nás. Navíc se to u nás po roce s ohledem na babičku zčásti zopakovalo a téma nemoci a smrti se opět stalo aktuálním.
O těch hrách dětí bych mohl taky vyprávět a třeba o tom i někdy napíšu. Ostatně já se těch her leckdy taky zúčastním, protože mám jen dvě děti a na mámu, tátu a děti jsou potřeba minimálně tři. Tak zrovna v sobotu večer jsem byl táta, starší Martínek máma a mladší Ondra naše dítě. Ale zjistili jsme, že naše dítě nějak moc kňourá, takže je třeba ho opravit a oprava dítěte byla tak legrační, že se z Martínka záhy stalo taky dítě, které vyžadovalo opravu. Takže jsem byl opět táta-máma a vlastně taky „opravář dětí“.
A s tím poznáváním resp. nepoznáváním se zkus, prosím, netrápit. Teprve nedávno se nám třeba podařilo, že si Ondra pamatuje maminky jméno. Zatímco Martínek si se mnou rád prohlíží fotky maminky, Ondru to moc nebaví a chce raději vidět fotky s tátou (kterých je ještě míň).
Ono to jejich vnímání se bude s věkem proměňovat a budou se ptát, každý podle svého věku. Občas se některé otázky budou vracet, jindy je zase budou zajímat jiné detaily atd. Např. Martínek chce vyprávět, jak se narodil, jak jsme se z jeho narození s maminkou radovali, ale taky jak byla nemocná a jak zemřela. Ondra to většinou jen poslouchá, i když už taky začíná reagovat. Třeba nedávno mě překvapil, že zřejmě podle Martínka předváděl, jak maminka nemohla mluvit. Jen si to vykládal po svém, třeba že neměla pusu atd.
Realitu nemoci a smrti zvlášť starší Martínek vnímá asi silně. Občas se návštěvy z ničeho nic zeptá, zda dotyčnému někdo neumřel. V lepším případě zjišťuje, zda už má dotyčný nějaký hrob. Ale zase to nebývá tak často, abych si začínal myslet, že je to už jeho profesní vyhraněnost .
Stejně tak třeba jen zaslechne v TV nebo mezi lidmi o nějaké nešťastné události a pak několikrát v následujících dnech si zvlášť večer před spaním na to vzpomene a říká, že je mu to líto, třeba mrtvého sáňkaře z olympiády nebo další kauzy…
Prostě jsou to broučkové a je hodně na nás, jak jim pomůžeme se s tím vyrovnat.

Tak my jsme časově přece jenom dál, ale právě po této delší době se mi občas osvědčilo prostě vymýšlet nějaká pozitivní hesla, kterými jsme se povzbuzovali. Nevím, možná je to i tím, že jsme kluci. Je fakt, že třeba heslo, že jsme „tři šikovní kluci a že si nějak poradíme“, nám docela pomáhá a často se tak povzbuzujeme. Martínkovi asi taky hodně pomohlo, když i mně umřela máma a říkali jsme si, že jsme na tom vlastně stejně…
Sama určitě budeš vědět, co by vás povzbudilo a potěšilo. Přece jen jste oproti nám mnohem rozmanitější kolektiv .
Moc vám držím palce!
Martin

PS: S tím pláčem jsem to u nás taky vnímal, hlavně jak se to proměňovalo. Samozřejmě jsem měl potřebu plakat víc než Martínek. V určité době jsem vnímal změnu, tj. že ho moje slzy spíš zneklidňují a neví, co se děje.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 20.45

26 24. Únor, 2010, Zina:

Ahoj Diny, právě jsem smazala referát na stránku, čert ho vzal.

Řikala jsem si, co bych si pro Diny přála. Kdybych měla tu moc, udělala bych nad Vaším barákem stříšku, aby už na Vás nepršelo, nesněžilo, žádný sloty. Jenže je to hloupý přání, už tam stříška je. To Tys tam spojila svoje ruce.

Dobrou noc!

Vloženo 24. Únor, 2010 v 20.55

27 24. Únor, 2010, Danny:

Tady je zase vše napsáno v ostatních komentářích, že není co dodat…
Jen se přidám, že ta FOTKA JE NÁDHERNÁ …ta síla zastaveného času…

Vloženo 24. Únor, 2010 v 21.30

28 24. Únor, 2010, Hanina:

Diny, Ty jsi tak báječná máma. Zina (koment 26) to krásně vystihla, s tou stříškou. Stříška lásky, síly, intuice,pochopení…

Vloženo 24. Únor, 2010 v 21.39

29 24. Únor, 2010, Katka:

Diny napsala jste to krásně-je slušné psát v této souvislosti krásně?Snad ano.
Mě zemřel tatínek ve 3 letech,bohužel si na něj napamatuju a jsem mc a moc vděčná své mamince,že se o nás tak krásně starala,že jsem i bez tatínka měla tolik lásky od ní!!!A to myslím bude i u Vás a Vašich dětí.
Ano přijdou těžké okamžiky-ted myslím pro Vaše děti, opravdu chvíle,kdy jsem maturovala,vdávala se,stěhovala se prvně do vlastního bytu,poprvé i podruhé rodila,tyto chvíle pro mě byly hodně zlé. Ale snad nejhorší bylo ted na oslavě 50tých narozenin sourozenců mého tatínka,jak moc je to zvláštní,nepamatuji si na něj,když ho vidím na fotkách,tak jediné co si říkám,že je podobný mému bratrovi,jinak bohužel nic.Ale na těch 50ti nách přiznávám jsem se téměř složila,nevím proč zrovna v tu dannou chvíli,ale bylo to zlé a hodně. Ani nevím proč to sem píšu a omlouvám se,zda Vás tím nějak rozruším,ale já tím vlastně jen chci říct,jak moc je dobře,že Vaše děti mají takovou maminku,jako jste Vy!!!Hodně Vás potřebují,Vy to víte a tu lásku jim tak moc dáváte-to je pro ně to nejdůležitější!!!
Moc Vám všem držím palečky a přeju jen to krásné!!!!
Myslím,že je na Vás Váš muž „tam někde“ hodně hodně pyšný!!!!Já tomu opravdu věřím!

Vloženo 24. Únor, 2010 v 22.17

30 24. Únor, 2010, papu:

Diny, moc na vás myslím, na dálku objímám. Od smrti své maminky (byla jsem o něco větší než Zuzka) si dost často připomínám citát, co jsme měli na parte: „Smrt je jen nenávratno. Pouze zapomnění je konec života“.
Mějte hezké dny. Pavla.

Vloženo 24. Únor, 2010 v 22.32

31 25. Únor, 2010, Jolana:

Ahoj Diny, mám tady na Tvém blogu premiéru, tak snad budu srozumitelná, neb jsem dojatá… Opravdu si velice vážím toho, že jsem Tebe i Tvé děti mohla poznat. Je úžasné vidět, jak citlivě a s velkou láskou pečuješ o své děti. Tvoje citlivé nastavení a napojení na ně mě opravdu dojímá. Psycholog by mohl závidět jak intuitivně přistupuješ k řešení všech témat, které Tebe a Tvojí rodinu potkávají. A to jsem z oboru :) Jsi nesmírně silná a zároveň empatická duše. Setkání, které člověk v životě absolvuje je mnoho, ale jen některá si uchová v srdci…dovoluji si napsat, že mi tam prostě všichni zůstanete. To jak dokážeš psát o sobě, dětech, svém životě a pocitech je prostě dar. Přeji Tobě i dětem hodně zdraví. A budu se těšit na další setkání. Jolana

Vloženo 25. Únor, 2010 v 12.59

32 25. Únor, 2010, janca:

Překrásně napsané a fotka úžasná. Zase jsem si pobrečela, ale krásná slova.

Vloženo 25. Únor, 2010 v 21.59

33 25. Únor, 2010, Tereza:

Diny napsala jsi to moc nádherně. Kájík si tátu nebude nejspíš pamatovat,ale podoba tam je. Zuzka – ta to zvládne. Je teď ve svém věku. Jinak to určitě zvládají moc dobře. A ty taky. A jestli se děti zlobí tak se zlobí na celý svět.A ty jsi skvělá maminka

Vloženo 25. Únor, 2010 v 22.13

34 26. Únor, 2010, friedrich:

Ahoj,
děti to cítí jako my, nic víc a přesnějšího se o tom nedá říct (zatím).
Jednou to přebolí, musí se to prosmutnět, čas vše vyléčí…
Přáli bychom si, aby se vše špatné „někam“ ztratilo, ovšem to není v lidských silách. Zde přání vytvoří jen iluze a modlu.
Vše zůstane v nás a v dětech, nezbývá než se s tím smířit a pokusit se z toho udělat „výhodu“.
Fridrich

Vloženo 26. Únor, 2010 v 11.13