<!–texy–>Ahoj,
děti to cítí jako my, nic víc a přesnějšího se o tom nedá říct (zatím).
Jednou to přebolí, musí se to prosmutnět, čas vše vyléčí…
Přáli bychom si, aby se vše špatné “někam” ztratilo, ovšem to není v lidských silách. Zde přání vytvoří jen iluze a modlu.
Vše zůstane v nás a v dětech, nezbývá než se s tím smířit a pokusit se z toho udělat “výhodu”.
Fridrich

<!–texy–>Diny napsala jsi to moc nádherně. Kájík si tátu nebude nejspíš pamatovat,ale podoba tam je. Zuzka - ta to zvládne. Je teď ve svém věku. Jinak to určitě zvládají moc dobře. A ty taky. A jestli se děti zlobí tak se zlobí na celý svět.A ty jsi skvělá maminka

<!–texy–>Překrásně napsané a fotka úžasná. Zase jsem si pobrečela, ale krásná slova.

<!–texy–>Ahoj Diny, mám tady na Tvém blogu premiéru, tak snad budu srozumitelná, neb jsem dojatá… Opravdu si velice vážím toho, že jsem Tebe i Tvé děti mohla poznat. Je úžasné vidět, jak citlivě a s velkou láskou pečuješ o své děti. Tvoje citlivé nastavení a napojení na ně mě opravdu dojímá. Psycholog by mohl závidět jak intuitivně přistupuješ k řešení všech témat, které Tebe a Tvojí rodinu potkávají. A to jsem z oboru Jsi nesmírně silná a zároveň empatická duše. Setkání, které člověk v životě absolvuje je mnoho, ale jen některá si uchová v srdci…dovoluji si napsat, že mi tam prostě všichni zůstanete. To jak dokážeš psát o sobě, dětech, svém životě a pocitech je prostě dar. Přeji Tobě i dětem hodně zdraví. A budu se těšit na další setkání. Jolana

<!–texy–>Diny, moc na vás myslím, na dálku objímám. Od smrti své maminky (byla jsem o něco větší než Zuzka) si dost často připomínám citát, co jsme měli na parte: “Smrt je jen nenávratno. Pouze zapomnění je konec života”.
Mějte hezké dny. Pavla.

<!–texy–>Diny napsala jste to krásně-je slušné psát v této souvislosti krásně?Snad ano.
Mě zemřel tatínek ve 3 letech,bohužel si na něj napamatuju a jsem mc a moc vděčná své mamince,že se o nás tak krásně starala,že jsem i bez tatínka měla tolik lásky od ní!!!A to myslím bude i u Vás a Vašich dětí.
Ano přijdou těžké okamžiky-ted myslím pro Vaše děti, opravdu chvíle,kdy jsem maturovala,vdávala se,stěhovala se prvně do vlastního bytu,poprvé i podruhé rodila,tyto chvíle pro mě byly hodně zlé. Ale snad nejhorší bylo ted na oslavě 50tých narozenin sourozenců mého tatínka,jak moc je to zvláštní,nepamatuji si na něj,když ho vidím na fotkách,tak jediné co si říkám,že je podobný mému bratrovi,jinak bohužel nic.Ale na těch 50ti nách přiznávám jsem se téměř složila,nevím proč zrovna v tu dannou chvíli,ale bylo to zlé a hodně. Ani nevím proč to sem píšu a omlouvám se,zda Vás tím nějak rozruším,ale já tím vlastně jen chci říct,jak moc je dobře,že Vaše děti mají takovou maminku,jako jste Vy!!!Hodně Vás potřebují,Vy to víte a tu lásku jim tak moc dáváte-to je pro ně to nejdůležitější!!!
Moc Vám všem držím palečky a přeju jen to krásné!!!!
Myslím,že je na Vás Váš muž “tam někde” hodně hodně pyšný!!!!Já tomu opravdu věřím!

<!–texy–>Diny, Ty jsi tak báječná máma. Zina (koment 26) to krásně vystihla, s tou stříškou. Stříška lásky, síly, intuice,pochopení…

<!–texy–>Tady je zase vše napsáno v ostatních komentářích, že není co dodat…
Jen se přidám, že ta FOTKA JE NÁDHERNÁ …ta síla zastaveného času…

<!–texy–>Ahoj Diny, právě jsem smazala referát na stránku, čert ho vzal.

Řikala jsem si, co bych si pro Diny přála. Kdybych měla tu moc, udělala bych nad Vaším barákem stříšku, aby už na Vás nepršelo, nesněžilo, žádný sloty. Jenže je to hloupý přání, už tam stříška je. To Tys tam spojila svoje ruce.

Dobrou noc!

<!–texy–>Milá Diny,
napsala jsi to pěkně a myslím si, že to zvládáte velmi dobře, i když tuším, jak je to mnohdy těžké a kolik Tě to asi stojí sil. Myslím si, že děláte poměrně velké pokroky a podle mne dobře děláš, že to sleduješ a zbytečně hned neběháte k psychologovi. Já jsem párkrát využil přátel-odborníků, se kterými jsem se sešel, abych slyšel jejich odborný názor, zda jsou kluci v pohodě nebo ne.
Já si teď přesně nevzpomenu, jak to bylo u nás. Navíc se to u nás po roce s ohledem na babičku zčásti zopakovalo a téma nemoci a smrti se opět stalo aktuálním.
O těch hrách dětí bych mohl taky vyprávět a třeba o tom i někdy napíšu. Ostatně já se těch her leckdy taky zúčastním, protože mám jen dvě děti a na mámu, tátu a děti jsou potřeba minimálně tři. Tak zrovna v sobotu večer jsem byl táta, starší Martínek máma a mladší Ondra naše dítě. Ale zjistili jsme, že naše dítě nějak moc kňourá, takže je třeba ho opravit a oprava dítěte byla tak legrační, že se z Martínka záhy stalo taky dítě, které vyžadovalo opravu. Takže jsem byl opět táta-máma a vlastně taky “opravář dětí”.
A s tím poznáváním resp. nepoznáváním se zkus, prosím, netrápit. Teprve nedávno se nám třeba podařilo, že si Ondra pamatuje maminky jméno. Zatímco Martínek si se mnou rád prohlíží fotky maminky, Ondru to moc nebaví a chce raději vidět fotky s tátou (kterých je ještě míň).
Ono to jejich vnímání se bude s věkem proměňovat a budou se ptát, každý podle svého věku. Občas se některé otázky budou vracet, jindy je zase budou zajímat jiné detaily atd. Např. Martínek chce vyprávět, jak se narodil, jak jsme se z jeho narození s maminkou radovali, ale taky jak byla nemocná a jak zemřela. Ondra to většinou jen poslouchá, i když už taky začíná reagovat. Třeba nedávno mě překvapil, že zřejmě podle Martínka předváděl, jak maminka nemohla mluvit. Jen si to vykládal po svém, třeba že neměla pusu atd.
Realitu nemoci a smrti zvlášť starší Martínek vnímá asi silně. Občas se návštěvy z ničeho nic zeptá, zda dotyčnému někdo neumřel. V lepším případě zjišťuje, zda už má dotyčný nějaký hrob. Ale zase to nebývá tak často, abych si začínal myslet, že je to už jeho profesní vyhraněnost :-).
Stejně tak třeba jen zaslechne v TV nebo mezi lidmi o nějaké nešťastné události a pak několikrát v následujících dnech si zvlášť večer před spaním na to vzpomene a říká, že je mu to líto, třeba mrtvého sáňkaře z olympiády nebo další kauzy…
Prostě jsou to broučkové a je hodně na nás, jak jim pomůžeme se s tím vyrovnat.

Tak my jsme časově přece jenom dál, ale právě po této delší době se mi občas osvědčilo prostě vymýšlet nějaká pozitivní hesla, kterými jsme se povzbuzovali. Nevím, možná je to i tím, že jsme kluci. Je fakt, že třeba heslo, že jsme “tři šikovní kluci a že si nějak poradíme”, nám docela pomáhá a často se tak povzbuzujeme. Martínkovi asi taky hodně pomohlo, když i mně umřela máma a říkali jsme si, že jsme na tom vlastně stejně…
Sama určitě budeš vědět, co by vás povzbudilo a potěšilo. Přece jen jste oproti nám mnohem rozmanitější kolektiv ;-).
Moc vám držím palce!
Martin

PS: S tím pláčem jsem to u nás taky vnímal, hlavně jak se to proměňovalo. Samozřejmě jsem měl potřebu plakat víc než Martínek. V určité době jsem vnímal změnu, tj. že ho moje slzy spíš zneklidňují a neví, co se děje.